Matouš je jedním z nejznámějších digitálních nomádů v Čechách a bez nadsázky lze říct, že procestoval skoro celý svět. O to víc mě překvapilo, když v jednom rozhovoru prohlásil, že je stále víc nadšený z Prahy. Během našeho skypového rozhovoru dokonce přiznal, že se tu chystá trávit víc času, i když ho cestování pořád baví. Matouše jsem se tedy ptala nejen na jeho „cestovatelský“ život, ale i na to, co na Praze tak miluje a v čem je podle něj lepší než New York, Londýn a další „snová“ města.
Matouši, máš projekt Travel Bible, pracuješ jako marketér, vedeš kurzy... Co z toho je teď aktuální?
Minulý víkend jsem přiletěl z Afriky, teď jsem v Plzni a budu se stěhovat zase do Prahy. Projektu Travel Bible se pořád věnuju, hodně mě to baví, hlavně podcasty. Ale živí mě hlavně přednášky, psaní pro různé magazíny a potom spolupráce s jednou firmou, kterou jsem pomáhal zakládat, a teď v ní mám na starosti marketing.
Lidi jsou u nás vlastně hodně fajn, jen občas chvíli trvá prolomit počáteční bariéru.
Taky fotím, natáčím a čím dál víc se věnuju i vzdělávání. S Mikym Škodou v projektu LeapMakers pořádáme přednášky pro střední školy, kde chceme studentům ukázat, že je v pohodě, když v 18 nevědí, co chtějí dělat. Chceme je motivovat k tomu, aby vyrazili do zahraničí, ideálně na nějaký gap year, a ukázat jim, jaké mají možnosti. Kromě toho začínám školit semestrální kurz Podnikni to! na ČVUT a Karlově univerzitě.
Říkáš, že cestování dá člověku hodně. Kdy jsi začal s životem digitálního nomáda a proč ses pro něj rozhodl?
V podstatě na první větší cestu jsem vyjel v roce 2014, ale už rok předtím jsem zkoušel menší cesty po Evropě a hlavně po Čechách, třeba dva týdny v Mikulově. Cestování mě vždycky bavilo a vždycky pro mě bylo hlavně o lidech. K tomu, abych mohl tvořit, potřebuji hodně podnětů zvenku. A když je člověk doma, má kolem sebe svou sociální bublinu a málokdy se dostane k lidem s úplně jiným myšlením, názory a zkušenostmi. Ale na cestách je to naopak velmi intenzivní. Ať už je to farmář v Keni, nebo člověk, který je špičkou ve svém oboru, oba mohou člověku hodně dát.
V přírodě se skvěle tvoří, Akha Village v provincii Chiang Rai v Thajsku
Třeba ten farmář ti ukáže, že jednoduchý život má taky něco do sebe. Že cílem není jen pěkné bydlení, peníze a kafíčka v Letce. S tím souvisí i život v jiných zemích a kulturách. Vždycky mě bavilo zpochybňovat věci, které „tak prostě jsou“. Rád přemýšlím, proč a jak by to mohlo být i jinak. U nás je to status quo, ale v jiné zemi to mají třeba úplně odlišně.
Například?
Výborný příklad jsou třeba ulice v Japonsku. Nemají žádná jména. Jména tam mají naopak bloky domů, které jsou u nás na mapě označené jako prázdný prostor. Ale záleží i na hodnotách. V Evropě už dlouho směřujeme k individualismu a nejdůležitější je svoboda jednotlivce. Ale třeba v Asii je většinou největší hodnota přínos rodině nebo i celé společnosti. Což je podle mě konkrétně v Japonsku trochu extrém a jednotlivci tím trpí. Ale přesto je zajímavé se nad tím zamýšlet.
A když pracuješ v cizině na full time, máš vůbec příležitost ty nové lidi poznávat?
Určitě, na cestách to člověka donutí se s lidmi bavit, pokud tedy nepodlehne moru sociálních sítí. Tam, kde zrovna žiju a pracuju, mám většinou dvě takové základní skupiny interakcí. První jsou další digitální nomádi a s nimi je hrozně jednoduché se potkávat, třeba si i online domluvit sraz a pak zajít společně na večeři.
A druhá skupina jsou místní. V cizině to chodí podobně jako v Čechách. Když člověk pravidelně chodí do nějaké kavárny, tak se tam postupně seznámí s baristy i hosty a vzniká hezký vztah, i když třeba nemluvíte stejným jazykem. To je taky důvod, proč mě baví zůstávat na jednom místě delší dobu.
Nepřetržitě jsi cestoval několik let, a pak ses rozhodl, že stejně budeš mít základnu v Praze…
Jo, teď si hodně uvědomuji, že Praha je úžasné místo pro život. A vracím se sem čím dál radši, dokonce začínám vážně uvažovat, že si tady koupím byt.
Takže člověk musí procestovat půlku světa, aby si vážil toho, co má doma?
Do jisté míry určitě. A hlavně to platí u mé generace. Vyrůstali jsme v tom, že je tady spousta věcí „naprd“. Koukáme na Západ a vidíme jen to lepší, já si to taky myslel. Ale když jsem tam strávil víc času, došlo mi, co za tou jejich životní úrovní stojí. Třeba co se týká pracovního nasazení, to je v některých zemích extrém. Například v New Yorku musí člověk vyloženě dřít „do mrtva“, aby se uživil a mohl mít tamní vysoký životní standard. Pak ale vlastně nemá čas ani energii si ho užít.
Nebo jsem mluvil s lidmi, kteří pracovali v Londýně. Neměli tam úplně špatné místo, ale stejně makali 12 hodin denně a bydleli v plesnivém pokoji někde na předměstí hodinu cesty do centra. A tak to v Čechách není, tedy pokud je člověk alespoň trochu šikovný a snaží se.
Přesto se teď hodně řeší vysoké ceny bytů a nemovitostí obecně…
Jasně, neříkám, že Praha je v tomhle úplně super. Ale možná je taky problém v tom, že spousta lidí u nás chce nemovitost vlastnit. A to směrem na západ tak časté není.
Jakou část Prahy máš nejradši?
Určitě Letnou. Trochu mi připomíná další města, která mám rád, a to v tom, že je otevřená čemukoliv. Je jedno, co nosíš, jakou máš barvu pleti nebo sexuální orientaci. Člověk může být čímkoli a berou ho, což je super. Taky je skvělé, že Letná je obklopená dvěma obrovskými parky a jsou tam úžasné podniky.
Když je člověk pořád na cestě, tak se čím dál radši do Prahy vrací, říká Matouš Vinš
Taky mám rád Vinohrady. Mají nádherné domy a zákoutí a žijí tam fajn lidé, i když bohužel čím dál méně Češi. Taky rád chodím na Malou Stranu v době, kdy tam není milion turistů, když mám čas zpomalit a koukat kolem sebe. Tahle část Prahy dokáže neustále překvapovat, najdeš tam spoustu skrytých zákoutí, zahrad, dvorů a průchodů. Pak mě ještě hodně baví Prokopák a Divoká Šárka. To jsou srdcovky a vlastně unikáty. Málokdo si tady uvědomuje, že tolik zeleně, parků a zahrad, jako je v Praze, má málokteré město.
Už jsi to trochu nakousl, ale zajímalo by mě, co říkáš na Pražany a jejich mentalitu? Teď jsem tu měla kamarády z Německa a hrozně se divili, jak jsou Pražáci uzavření.
Já moc Pražanů vlastně neznám, všichni jsou to „náplavy”. Ale je fakt, že si tu každý dost hledí svého. A bohužel to pozoruji ve všech posttotalitních nebo totalitních zemích. Protože největším mocenským nástrojem těchto zemí je strach. A ten ve společnosti bohužel zůstává hrozně dlouho. Nádherně to je vidět třeba právě v Německu, když přejíždíš mezi východem a západem. To je obrovský rozdíl.
Ale nejvíc jsem si tohle uvědomil v Laosu, což je pořád tuhý totalitní komunistický režim. Každý tam může naprosto cokoli „nabonzovat“ a druhý kvůli tomu třeba ztratí práci nebo možnost jít studovat. A lidé se pak bojí čehokoli neznámého. Myslím, že tohle je i dost vidět na českém vztahu k imigrantům, a tím nemyslím jen uprchlíky, ale všechny cizince. Ani k Ukrajincům nebo Vietnamcům se často nechováme moc hezky, což mě hrozně mrzí.
Na druhou stranu, dokážeme být i velmi přátelští a rádi pomůžeme, když to někdo potřebuje. Lidi jsou u nás vlastně hodně fajn, jen občas chvíli trvá prolomit počáteční bariéru. Ale i u toho prvního dojmu hodně záleží na konkrétní oblasti. Třeba pražské čtvrti typu Letná, Vinohrady, případně i Žižkov nebo Holešovice se v tomhle hodně mění. Žije tam dost mladých lidí, kteří hodně cestují, a větší otevřenost si přivezou s sebou. A žije tam taky víc cizinců.
Hodně jsi cestoval i na Západě. Zaujalo tě tam nějaké město natolik, že by se jím Praha mohla inspirovat?
Zajímavé skoro dvojměstí je Kodaň a Malmö. Obě města jsou hodně inspirativní v tom, jak tam přistupují k cyklistům, což je v Praze obrovské téma. Praha má v tomhle bohužel trochu „smůlu“, protože je v ní hodně starých úzkých ulic a komplikovanější dopravní situace. Takže koncept z Malmö, což je o hodně mladší město se širokými ulicemi, nejde úplně na Prahu překlopit. Každopádně jako inspirace může posloužit dobře.
Matouš Vinš (1994)
Kreativec, cestovatel, publicista a lektor. S Petrem Novákem napsal knihy Travel Bible a Travel Jobs, vydává podcasty Travel Bible a LeapMakers. Pracuje na dálku a v zimě většinou žije v tropech. Má rád hudbu, dobré jídlo a víno, výběrovou kávu a čaj.
Podobně zajímavé je to, jakým způsobem tahle města přistupují k zeleni nebo brownfieldům a hledání jejich nového využití. Zrovna Kodaň je v tomhle unikátní a naprosto skvělá, stejně tak Berlín. Třeba na Warschauer Strasse je obrovské polorozpadlé bývalé depo a v něm lezecká stěna, kluby, kavárny, bary, spousta ateliérů. Radnice ví, že je to nevyužitý prostor, tak lidi nechává, aby mu vdechli druhý život. A to se tam daří, je to jedno z míst v Berlíně, které přitahuje lidi z celého světa. Jsou to města, která nechávají hodně organický průběh tomu, co se v jejich čtvrtích děje, a podporují drobné aktivity místních. Naopak v Čechách se často děje pravý opak.
Myslíš třeba Kliniku?
Třeba. I když ji nechci úplně obhajovat, ale vadí mi ten přístup státní správy. Někdo se rozhodne na vlastní náklady a svépomocí něco změnit, využít starou budovu, vrátit jí život. A oni ho dost „prasáckým“ způsobem vyštípou, aby budova pravděpodobně dál zůstala prázdná. Tím myslím tu část s převodem na SŽDC. Samozřejmě v momentě, kdy se soudně rozhodlo, že mají budovu opustit, tak ji asi opustit měli. Ale i v tomhle přístupu je podle mě vidět to dědictví komunismu. Když něco lidi dělají mimo systém a sami za sebe, tak to je pro státní aparát špatně.
A co takové ty „sdílecí“ projekty?
Myslím, že v tomhle ohledu je na tom Praha dobře. Třeba projekt sdílených kol u nás vznikl čistě z občanské nespokojenosti. A dodneška perfektně funguje v hlubokém propojení na uživatele i město. Naopak hodně projektů zakládaných v jiných městech tohle nemá. Třeba v Melbourne jsem viděl expanzi čínských gigantů, kteří se rozhodli zavést sdílená kola všude. Jenže ta kola byla za prvé hrozně neergonomická, takže na nich nikdo nechtěl jezdit. Taky vůbec nebylo vyřešené jejich parkování, takže se občas válela třeba i uprostřed silnice. U nás Rekola vznikla zespoda a postupně, což je ve výsledku mnohem lepší pro všechny.
Chystáš se teď někam, nebo si užíváš Prahy?
Teď mě čeká zmíněný semestr Podnikni to! na VŠE a na Karlovce, takže budu v Praze a dost se na to těším. A potom, potom vůbec netuším. Já to tak mám pořád, nerad dlouhodobě plánuji a radši čekám, co přijde.
Reklama
foto: archiv Matouše Vinše, zdroj: TravelBible
