Praha patří v rámci celého světa mezi třicet procent nejlepších měst k životu. Pokud se omezíme jen na metropole zemí bývalého východního bloku, tak podle letošního žebříčku konzultační společnosti Mercer Praha suverénně vévodí. Do kapsy strčí Bratislavu, Lublaň, ale i Varšavu a Budapešť. Přesto stále výrazně zaostává za Vídní, která má v žebříčku příčku nejvyšší.
Je prosinec 1989, sedím s rodiči v autobuse směr Vídeň. Listopadové události mimo jiné vedly k otevření hranic na Západ. Tedy žádná víza, žádné výjezdní doložky a ani žádosti o devizový příslib. Veškeré vídeňské pamětihodnosti jako zámek Schönbrunn, muzea nebo galerie se Čechům a Slovákům otevřely zdarma. Místo vstupenky stačilo u vstupu pouze ukázat československý pas a mohli jste se jít kochat rakouským kulturním dědictvím.
Už jen ten vzduch...
Už po překročení česko-rakouských hranic bylo jasné, že Západ nám za předchozích čtyřicet let utekl tak, že jeho náskok budeme stahovat možná ještě déle, než je oněch 40 let, které generace mých rodičů a prarodičů strávily v totalitě. A nešlo jen o propast ekonomickou. Českou šeď vystřídala kdesi za Mikulovem pestrost, upravenost, čistý vzduch. Po silnicích se proháněla auta, která jsme u nás mohli znát tak maximálně z obrázků, v lepším případě jako matchboxové angličáky.
Před třiceti lety u nás automobily jezdily na benzín s obsahem olova, katalyzátory a bezolovnatý benzín přišel až kolem roku 1993.
Co by to bylo za výlet, kdybychom nezavítali také do nějakého nákupního centra. Ta se už tehdy ve Vídni (stejně jako jinde na západ od našich hranic) koncentrovala mimo centrum města. Po návštěvě kulturních stánků jsme tedy vyrazili do Donaucentra. Jako dítě, které zajímaly především hračky, jsem pochopitelně byla u vytržení. Tolik jsem jich na jednom místě dosud neviděla.
A zjevně jsem nebyla sama, kdo na obchody přeplněné zbožím zíral s otevřenými ústy. Někteří účastníci našeho zájezdu si to dokonce fotili, aby mohli svým příbuzným a přátelům doma zvěstovat, jak se Rakousko topí v blahobytu. To Rakousko, kterému jsme ještě pár let po válce posílali humanitární pomoc v podobě balíčků se základními potravinami a léky.
Praha nedýchatelná
A teď střih a zpět do Prahy. Hlavní město tehdejšího Československa platilo i za socialismu za jistou výkladní skříň. Přestože jsme si měli být v socialistickém zřízení všichni rovni, životní úroveň byla v Praze přece jen o něco vyšší než ve zbytku republiky. A to přetrvalo dodnes jen s tím rozdílem, že se ekonomická propast mezi Prahou a venkovem prohloubila.
S odsířením elektrárenských a továrních komínů a přechodem na jiné energetické zdroje už není nejhojnější škodlivinou ve vzduchu oxid siřičitý, ale pevné prachové částice právě z dopravy.
Pražané však za svou výhodu platili mnohem horším stavem životního prostředí. Jen v samotném hlavním městě dosahovaly roční emise oxidu siřičitého kolem 70 tisíc tun, u oxidů dusíku nebo prachu se roční emise pohybovaly kolem 20 tisíc tun. Hlavními znečišťovateli byly doprava a topeniště. Pokud odmyslíme tradiční regiony s těžkým průmyslem (severní Čechy a severní Moravu), emise těchto škodlivin byly ve zbytku republiky o třetinu až polovinu nižší. Efekt znečištěného ovzduší se ještě umocňoval za podzimních a zimních inverzí. Nezapomeňme, že před třiceti lety u nás automobily jezdily na benzín s obsahem olova, katalyzátory a bezolovnatý benzín přišel až kolem roku 1993.
Doprava je bolavou patou Prahy i v současnosti. Emise škodlivin do ovzduší sice za posledních třicet let radikálně klesly, změnila se však i jejich struktura. S odsířením elektrárenských a továrních komínů a přechodem na jiné energetické zdroje už není nejhojnější škodlivinou ve vzduchu oxid siřičitý, ale pevné prachové částice právě z dopravy. Zatímco v Praze na konci osmdesátých let jezdilo zhruba 400 tisíc automobilů (z toho asi 80 procent osobních), dnes už je to více než milion vozidel.
A jejich počet sice pomalu, ale stále roste. Podle odborníků na dopravu by tak kvalitě ovzduší v centru naší metropole výrazně pomohla dostavba pražského okruhu, respektive i dokončení okruhu městského. Tranzitní osobní doprava by nesporně centru Prahy ulevila. Dnes se stále totiž vyplatí využít pro průjezd Prahou ve směru sever-jih (či opačně) magistrálu. Nemine snad den, kdy jsou kolony na Jižní spojce či v tunelech na pražském okruhu.
Bydlet v Praze? Levnější je i Vídeň
Českou metropoli po třiceti letech od pádu totality trápí také bydlení, respektive jeho nedostupnost. Odborníci se vesměs přou s politiky o to, kdo nese na současném stavu vinu. Připomeňme, že na pořízení bytu o výměře sedmdesát metrů čtverečních je v Praze podle nejnovějších dat nutno pracovat asi 14,5 roku. Ještě před pěti lety to nebylo ani deset let.
Lidé často kupují byty za účelem zhodnocení prostřednictvím krátkodobého (vesměs turistického) ubytování, čímž se snižuje nabídka na běžném trhu rezidenčního bydlení.
Bydlení v Praze je dnes v poměru k čistým příjmům dokonce dražší než v Mnichově, Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem a také než ve Vídni. Metr čtvereční stojí v Praze průměrně něco přes 124 tisíc korun. To představuje 419 procent průměrné čisté mzdy. Ve Vídni vyjde metr čtvereční bytu v průměru „jen“ na 327 procent tamní průměrné čisté mzdy.
Vídeň měla v roce 1989 jiné starosti než Praha. Lidé v únoru protestovali proti zrušení regulovaného nájemného. Praha se v tomto směru nepoučila
Situace v Praze není ovšem o nic moc lepší ani na trhu nájemního bydlení. To se za posledních pět let zvýšilo téměř o polovinu. Zatímco v roce 2014 se za metr čtvereční platilo průměrně 214 korun, dnes je to už skoro 320 korun. Jako jedna z příčin se označuje rozmach sdíleného bydlení, především přes platformy typu Airbnb. Lidé tak často kupují byty za účelem zhodnocení prostřednictvím krátkodobého (vesměs turistického) ubytování, čímž se snižuje nabídka na běžném trhu rezidenčního bydlení.
Nejlepší z východní Evropy
Lidé mají pocit, že politici krizi bydlení v Praze neřeší. Přitom právě ve Vídni by mohli najít inspiraci. Tamní zastupitelstvo přijalo loni poměrně přísnou regulaci. Došlo k novelizaci stavebních předpisů, do nichž vedení města prosadilo povinnost pro stavebníky vyčlenit ve většině nových bytových projektů nejméně dvě třetiny plochy pro sociální a dostupné bydlení.
Příklad Vídně ukazuje, že i s touto formou regulace může město této velikosti patřit mezi nejlepší místa k životu.
Samotná Vídeň zároveň vlastní kolem 220 tisíc bytů a v dalších 200 tisících bytů je regulováno nájemné. V těchto bytech žije asi šedesát procent obyvatel z celkového počtu, který se blíží dvěma milionům. Do konce tohoto století by se jejich počet měl navíc zvýšit o 300 tisíc, na což by mělo stávající tempo výstavby i za současné regulované situace stačit. Podobnou cestou se vydal také Berlín, který ve více než 1,5 milionu bytů zmrazil na příštích pět let nájemné.
Praha zatím touto cestou jít nehodlá. Možná i kvůli tomu, že regulované nájemné v České republice existovalo ještě poměrně donedávna, a to se všemi průvodními negativními jevy, jako je černý trh s byty. Na druhé straně příklad Vídně ukazuje, že i s touto formou regulace může město této velikosti patřit mezi nejlepší místa k životu. Ostatně Vídeň je na čele žebříčku více než 230 světových metropolí, které společnost Mercer řadí právě podle kvality života, již několik let. Podle portálu CityLab je to především kvůli tomu, jak je Vídeň schopna si s dostupností bydlení poradit.
Praha se v tomto pořadí nachází na 69. místě, což ji řadí mezi třicet procent nejlepších měst. Společnost Mercer zmiňuje, že česká metropole udělala v posledních letech největší pokrok v oblasti bezpečnosti. Přestože konec sedmé desítky nevypadá příliš lichotivě, je třeba Prahu posuzovat v kontextu zemí (respektive měst) střední a východní Evropy. Zde Praha jednoznačně vládne. A na tom se dá stavět, i když se ve městě zrovna moc stavět nedá...
