„Ve svobodné společnosti nakonec nerozhoduje vláda, nýbrž duševní stav společnosti,“ řekl v jednom ze svých rozhlasových pořadů novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka. Slova muže, který se snažil psát tak, aby se podle toho dala dělat politika, sedí i na naše dnešní rozpoložení. Nechceme si přiznat osobní vliv na situaci, ve které jsme se ocitli.
Shodneme se, že věci nejdou tak, jak bychom si přáli. Vinu pak dáváme „jim“. Opozice je nevýrazná, vláda darmo mluvit, jak může někdo volit jinak než já, nemám koho volit, Západ už není „ten“ Západ, mládež líná a nerozumná, boomeři zabednění, očkování k ničemu, ti hlupáci se nechtějí nechat očkovat a ani ta Slavie nehraje tak jako minulou sezónu. Svět se zbláznil jen já jsem letadlo, chtělo by se říct. Když se totiž zeptám kritiků, co by s problémy světa dělali, většinou neslyším názory promyšlené, ale spíš směs vzpomínek a návrhů, které jsou skvělé, akorát nepasují na dnešní dobu. Což je samozřejmě chyba té doby, protože kdybychom žili v té správné době, tak by bylo vše báječné.
Pokřivená optika sociálních bublin
„To, co je ve mně, to mě rozčiluje,“ napsal německý spisovatel Hermann Hesse. Podrážděnost z „doby“ je všudypřítomná. Máme strach, co z toho vzejde. Inu, vzejde z toho to, co my tomu dáme. Je snadné se shodnout na tom, že špatní jsou „oni“. Jenže „oni“ jsou jako já. Jen s jinými životními zkušenostmi, znalostmi a prožitky. Vzpomínám si na postavičky tří opic, které visely dřív v kancelářích poté, co lidé sundali Werichovu (řekl ji opravdu někdy?) průpovídku o tom, že máme být, už nevím čím. První opice má zacpanou pusu, druhá oči, třetí uši. My jsme nová čtvrtá opice: se zavřenýma očima, zacpanýma ušima, ale otevřenou křičící pusou. Nevidíme svět takový, jaký je, tak žijeme ve vlastních iluzích, chcete-li své sociální bublině, nezajímají nás názory jiných, a když tak jen jako náplň do našich výkřiků, které nyní můžeme v libovolném čase pálit na sociálních sítích.
Chci říct, že nejsme-li spokojení se stavem věcí, pak jsme se asi málo snažili. Je asi přirozené hledat chybu v druhých. Co já jsem mohl dokázat, kdyby... kolikrát jsme to již každý slyšeli. A sami řekli.
Svoboda je báječná věc s jednou velkou nevýhodou: tou je naše vlastní odpovědnost za svůj život. Nechci-li ho svěřit nikomu jinému, pak se nemohu zlobit, že mi to v něm nejde tak, jak jsem si představoval. A naopak. Obětuji-li kus své svobody a tedy i odpovědnosti za to, že něco malého budu mít jistého, tak se nesmím zlobit, že ten, komu jsme správu svých věcí svěřili, ji vykonává k prospěchu svému. Žádný oběd není zadarmo. Jednoduché pravidlo, kterému nechceme věřit.
Slova, která hledáme, jsou spolupráce, sounáležitost, součinnost. Osamoceni můžeme dosáhnout duchovního zklidnění, jako mniši na poušti. Ale ti nikdy nevybudovali katedrálu.
Západní svět není momentálně řízen těmi nejpronikavějšími mozky. To ale není zas tak nová situace. Slova, která hledáme, jsou spolupráce, sounáležitost, součinnost. Osamoceni můžeme dosáhnout duchovního zklidnění, jako mniši na poušti. Ale ti nikdy nevybudovali katedrálu. Ta vyžaduje spojení talentu a umu vládce, architekta, stavitele, zedníka. Cítíte-li v této větě Citadelu Exupéryho, pak se nemýlíte. Nic moc lepšího o tom, kterak budovat město či stát, jsem nečetl.
Být jiný je ok, být zlý není ok
Není problém v naší rozdílnosti. Problém je, jak snadno dovolíme jiným, aby nás ovládaly zlé emoce. Viděl jsem nedávno obraz katedrály svatého Víta z devatenáctého století. Byla nedostavěná, neúplná. Svět nikdy nebyl dokončený. A vždy bylo víc cest, kudy dál. Záleží, zda vezmete kámen, abyste ho po tom světě hodili nebo abyste tu katedrálu dostavěli. Uděláme-li to druhé, pak narazíme na překážky. Začneme-li je překonávat, třeba se hneme z místa. A budeme překvapeni energií, kterou nám ten cíl dodá. Je mnohem silnější než naštvanost, i když to tak ze začátku nevypadá.
