Petr Suška: Městská data a technologie tu musí být pro lidi, jinak ztrácí smysl

S Petrem Suškou, členem představenstva Operátor ICT, který je v městské společnosti zodpovědný za oblast, již jsme si z nedostatku lepší terminologie zvykli nazývat smart city, jsme se setkali na Prague City Data Congress. Sama skutečnost, že Praha pořádá už třetí ročník, je důkazem toho, že původní ideje moderního města, jehož řízení a plánování je založeno na smysluplném využití dat, nejenže přežily „smart city koncept“, ale vzhledem k masivnímu rozvoji nových technologií jsou dnes již prakticky nutností, pokud chcete, aby vaše město nezamrzlo ve vývoji.

„Chceme představit Prahu jako město, které se na základě dat reálně rozhoduje a aktivně řídí,“ říká Petr Suška. „Pokud máme k dispozici dostatek dat, jsme schopni zlepšovat Pražanům běžný život i reagovat flexibilně na měnící se okolnosti a nepředvídatelné události, což je v současnosti například pandemie covidu.“

Jak konkrétně tedy data při pandemii covidu pomáhají?

Naprosto klíčový úspěch je digitalizace očkovací strategie. Plán očkování byl ještě donedávna řešen téměř analogově, prostě všechno se psalo na flipcharty a manuálně zaznamenávalo maximálně do tabulek.

My jsme přišli s tím, že by bylo fajn mít nějaký ucelený přehled o tom, kolik se kde oočkuje lidí, kde je jaká poptávka, abychom byli schopni zajistit očkovací místa dostatečným množstvím očkovacích dávek. Když máte data, jste schopni daleko lépe predikovat poptávku nejen podle jednotlivých dní, ale také třeba v návaznosti na počasí.

Moment… Jak je poptávka po očkování závislá na počasí? Jeden by řekl, že by to mělo záviset spíše na jiných faktorech.

Z našich dat vyplývá, že když je hezky, je daleko větší pravděpodobnost, že lidé dorazí. Samozřejmě na samém počátku, když poptávka vysoce převyšovala nabídku, tak bylo úplně jedno, jestli venku prší nebo ne. A v současnosti zase poptávka výrazně vzrostla.

My jsme přišli na to, že je pro nás jednodušší a výhodnější si platformu postavit sami, než si ji objednat u některého z tradičních poskytovatelů softwarových řešení.

Díky datům ale také můžeme identifikovat místa, kde dochází ke komunitnímu šíření viru, a můžeme třeba omezovat množství lidí v místech, kde jich je prostě moc. Když popíšeme kritická místa, dostaneme v boji s covidem do ruky velice přesný nástroj. K tomu slouží třeba anonymizované sčítání lidí na ulicích ze stacionárních kamer.

A kdybychom se oprostili od covidu, jak pomáhají data při běžném životě?

Třeba dlouhodobě sbíráme data z navigace Waze, řešíme dojezdové vzdálenosti a čas jak pro MHD, tak pro taxislužby. A díky tomu jsme schopni nastavit férové ceny nebo doporučit Pražanům optimální cestu, jak se dostat třeba na letiště. Vyhýbáme se tím klasickým problémům s taxikáři, které Praha řeší už odpradávna – chystáme jeden standardní tarif, jako je to v řadě západních měst.

Ta data se musí ale někde vzít. Víme, že se shromažďují v systému Golemio, odkud do něj ale tečou?

Golemio je open source platforma, která ukazuje data nejen hlavního města, ale i dalších organizací, které nám je poskytují, a my je na této platformě zveřejňujeme. Máme obrovské štěstí, že si Praha může dovolit takovou činnost dělat, u většiny českých měst tomu tak není. Proto to chceme dělat nejen na úrovni městské, ale i krajské a datovou platformu dávat k dispozici i jiným městům a krajům, aby ji pro sebe mohli využívat.

Kdy se Golemio začalo dělat? Bylo to až v období za primátora Hřiba, nebo už předtím? Samospráva založená na otevřených datech je velmi pirátské téma.

Začala se vyvíjet už v roce 2017. Ale primátor Hřib ji hodně prosazoval, protože sama otevřená data jsou trendem všech progresívních metropolí, které vytvářejí open source softwarové systémy. Protože vy se nechcete zavírat do systému, kde musíte platit za každou licenci, rozšíření, servis...

My jsme přišli na to, že je pro nás jednodušší a výhodnější si platformu postavit sami, než si ji objednat u některého z tradičních poskytovatelů softwarových řešení. Praha si to může dovolit, protože na to máme kapacitu, programátory, datové vědce, což mnoho jiných měst nemá.

Ve světovém žebříčku chytrých měst, tedy těch, která jsou schopna řídit svůj provoz podle dat, je Praha výše než Dubaj. Která města jsou vaším vzorem?

Co se Česka týče, Praha k sobě srovnatelné město nemá. Ale mohl bych určitě zmínit velmi progresivní Plzeň, nicméně přirozeně se chceme srovnávat s městy, jako jsou Vídeň, Mnichov nebo Berlín. A samozřejmě koukáme ke Kodani, koukáme se do Londýna. S britskou metropolí obzvlášť diskutujeme o využití dat pro kulturu. Praha totiž alokuje stovky milionů korun na kulturní granty, ale často nemá dostatečná data k tomu, aby mohla rozhodnout, která kulturní instituce opravdu vytváří zásadní hodnoty a buduje lokální komunitu, a která je třeba jen pastí na turisty.

My bychom chtěli aplikovat takzvaný digital exhaust (digitální výfuk, pozn. red.), což jsou data Facebooku, Yelpu a dalších komunitních sítí, kde můžete získat kvalitativní zpětnou vazbu od lidí. Pak máte transakční data, kde jste schopni sledovat, kolik která platební karta utratila na jakém terminálu. To vše se děje samozřejmě anonymizovaně a jste pomocí geodat schopni elektronicky identifikovat určitou lokalitu a rozpoznat, které prvky nejvíce ovlivňují lokální kulturní ekosystém. My prostě chceme těm datům více rozumět, navíc tohle nikdo moc nedělá – neměří výkonnost kultury, tedy to, jaký je například zájem místních a jak na tom základě podporovat rozvoj komunit.

Výkonnost kultury? Dá se ten parametr ještě víc přiblížit?

Vezměte si příklad: Divadlo bude brát městské dotace a za každou korunu, kterou do něj město dá, se ta koruna multiplikuje osmkrát. Daný divák si někde v okolí koupí večeři, drink, pivo, jízdenku, mimopražští tam třeba i přespí… Chceme zkrátka překlopit porozumění datům do behaviorálních modelů lidí, kteří v tom městě jsou. My prostě potřebujeme městu rozumět. Chceme vědět, jak na tom je, jak se mu daří, kde potřebuje přiživit, kde potřebuje pomoci. A k tomu jsou potřeba sofistikované datové analýzy.

Pojďme ještě na chvíli ke světovému srovnání. Jak to, že je Praha před Dubají? Ta je často uváděna jako výkladní technologická skříň.

Je to velmi zavádějící pohled. Vy můžete pracovat s nejmodernějšími působivými technologiemi, běžet za bílým králíkem jako Alenka v říši divů, a nemusíte nikdy dospět do smysluplného cíle. My v Praze se snažíme o pravý opak. Cílem nejsou technologie samotné, cílem je lepší život lidí. Selský rozum je často víc než nablýskaná technologie. Mít například zajištěn dostatek očkovacích látek na místech, kde jsou potřeba, není moc sexy, ale je to daleko užitečnější než působivé technologické hračky. Proto také nemluvíme o městu založeném na datech, tedy data driven city, ale o městu založeném na lidech, tedy human driven city.

Petr Suška

Na London School of Economics získal magisterský diplom v oblasti městského plánování a ekonomiky s dalším zaměřením na tvorbu strategií. Je rovněž absolventem kanadské Queen’s University v Kingstonu. Působí jako člen představenstva společnosti Operátor ICT, ředitel Úseku Smart City, inovací a projektového řízení. Má zkušenosti z vyššího managementu jak v rámci soukromého, tak i veřejného sektoru se zaměřením na strategický, ekonomický rozvoj a projektový roll-out, a to jak v České republice (Institut plánování a rozvoje Prahy), tak i v zahraničí (Fraunhofer IAO, Stuttgart). Kromě angličtiny hovoří německy a francouzsky.

Je ale taky potřeba zmínit, že různé žebříčky musíte brát s rezervou. Dobré umístění Prahy mě sice vždycky potěší, ale co žebříček, to jiná metodologie, jiné zkoumané parametry, jinak velký vzorek respondentů, a tedy i různá kvalita a vypovídající hodnota.

Ten příměr o supermarketu s nablýskanými technologiemi použil, co se týče špatného konceptu smart city, jak primátor Hřib, tak Tomáš Jílek z Technologií hlavního města Prahy. Mně to připomíná obchod s technickými hračičkami, které si koupíte, dvakrát použijete, a pak vám doma zapadají prachem. To, co tvrdíte vy, je tedy nekupovat hračky, ale užitečné věci...

Co se „smart city“ týče, já sám už ten výraz ani nepoužívám, přestože to mám v titulu své pozice. Smart city je vyprázdněný koncept. Termín smart city vymyslela Společnost IBM v roce 2005 jako nový prodejní kanál pro své technologie a tlačila to do veřejné správy vší silou. Dodnes se říká, že nejúspěšnějším exportem Evropské unie – ano, smart city bylo hodně eurocentrické – jsou smart cities. Ten termín určitou dobu používal každý, ale bylo to jako s růžovým jednorožcem. Nikdo ho nikdy neviděl.

Přiléhavějším názvem by byly městské inovace, protože k tomu de facto žádnou nablýskanou technologii nepotřebujete. Když budete vědět, že Ječnou a Žitnou teče při dešti spousta vody dolů do Vltavy, a když vezmete do úvahy změnu klimatu a přívalové deště, tak změříte, kolik vody tam proteče, a podle toho postavíte pod Karlovým náměstím podzemní nádrže, kde tu vodu zachytíte, a budete ji používat o pár dní později, kdy zase všechno vyschne jako troud. Ten inovativní prvek je v tomto případě schopnost adaptace na klimatickou změnu.

Co se klimatu týče, Praha si stanovila do roku 2030 velmi troufalé klimatické cíle. Chce snížit o 45 procent emise oxidu uhličitého, o 12 procent spotřebu energie, navýšit o 470 procent výrobu energie z obnovitelných zdrojů a nevyužívat žádnou energii z fosilních paliv (kompletní Klimatický plán najdete zde, pozn. red.). Je něco takového bez efektivního sběru a využití dat vůbec možné?

Kromě klimatických cílů musíme zvažovat také ekonomickou konkurenceschopnost města. Jedním z nejzásadnějších problémů velkých měst, samozřejmě nejen Prahy, je kvalita ovzduší. Města jsou neúměrně zatížena automobilovou dopravou a pak to dýchají třeba malé děti, které mají astma. V Praze umírají stovky lidí na respirační choroby přímo způsobené nekvalitním vzduchem. Je tedy i v našem zájmu se životním prostředím zabývat. Nejen proto, že jsme se k tomu zavázali, ale také proto, že chceme mít lepší a čistší město pro lidi, kteří tady žijí a pohybují se.

A jestli se tam dostaneme a jestli k tomu potřebujeme data? Ano a ano. Bude to ale znamenat spoustu práce, vysvětlování a komunikace, vytváření nových pracovních příležitostí v nových odvětvích, která budou bezpochyby potřeba k tomu, abychom na zelenou ekonomiku někdy přešli. A musíme se také přizpůsobit technologickému tlaku. Už dnes víme, že okolo roku 2030 nebude možné koupit auto se spalovacím motorem. A město na to musí být schopno zareagovat. Lidé se po městě nepřestanou pohybovat a pro každý dopravní prostředek, bez ohledu na to, na co jezdí, je důležitá infrastruktura. Což má multiplikační efekt a my se na to musíme připravit.

Město tedy kráčí mílovými kroky k transformaci a uhlíkové neutralitě, ale nesmí přitom ztratit ekonomickou konkurenceschopnost, která do značné míry uhlíkovou stopu vytváří. Ovšem je dost příkladů velkých měst, kde to dělají opravdu dobře, takže není důvod být skeptický. My třeba teď mapujeme potenciál pražských střech a přemýšlíme nad tím, kam by se daly umístit solární panely. Což nám zase otevře příležitost nebýt závislí na uhlí a jádru, vylepšit pražský energetický mix a mít dobrý pocit, že si svítíme a v zimě topíme obnovitelnými zdroji a neničíme při tom planetu.