Začněme banálně. Je jaro a město ožívá. Počasí pomalu dovoluje, aby lidé trávili venku více času. Již nejde jen o to se v pochmurném čase rychle přemístit z místa na místo. Je možné se zastavit, posadit na obrubník kašny, v parku či na schodech kostela. Nemluvě o zahrádkách kaváren a hospod. Město, které přes většinu podzimu a zimy žilo jen uvnitř domů a dopravních prostředků, je hned veselejší, pestřejší a zajímavější. Jeden se tak může zastavit, dát si neplánované kafe, rozhlížet se a popřemýšlet. A napadne ho třeba další banalita: Praha nemá vizi.
Nesnáším to nadužívané slovo vize, ale zde mě nic lepšího nenapadá. Už plus minus deset let se Praha nerozvíjí. Nebylo nic zásadního postaveno, žádný velký problém vyřešen. Ano, drobné věci se dějí, hlavně díky nápadům a činům lidí, kteří zlepšují místa, kde žijí či podnikají. To ale nestačí.
Ostrov prázdnoty
Praha se stala shlukem čtvrtí, ulic, koutů a míst, které nic nespojuje. Pravda, stále máme panorama Hradčan jako symbol a obrázek pro zahraničí. Ale samotný Hrad je uzavřený, pro lidi nepřístupný, stal se dobrovolným vězením prezidenta a jeho úředníků, ostrovem prázdnoty. Srdce země nebije, protože není okysličováno lidmi, kteří by tam rádi chodili, staré budovy nejsou naplněné uměním novým, živým. Pražané nemusí svého prezidenta a ten vyjmul Hrad z organismu města, čímž mu uškodil, protože jeho lepší předchůdci, ať královští či prezidentští, ho naopak s městem a jeho obyvateli vždy propojovali. Věřme, že se to za rok změní a srdce země opět bude napojeno na své tělo.
A opět se hádáme o věci podružné, řešíme střechu, aniž máme postavené základy.
Důvodem, proč zde mluvíme o neexistující představě, jak by Praha 21. století měla vypadat, jsou blížící se komunální volby. Za chvíli nastane doba slibů, potřásání rukama u vchodu do metra a rozesmátých obličejů na billboardech, vypukne volební cirkus. Jak sleduji přípravy na něj, obávám se, že půjde o souboj ideologický, ne ideový. Přít se budeme o věci dílčí, ale zato snadno vizualizovatelné a občanovi srozumitelné. Klasickým příkladem je již notnou dobu minimálně na sociálních sítích probíhající souboj mezi cyklisty a automobilisty.
Když chybí myšlenka
A opět se hádáme o věci podružné, řešíme střechu, aniž máme postavené základy. Doprava jistě bude právem velkým tématem voleb. Diskuse bude zkreslena zájmy mimopražských, kteří do města pravidelně dojíždějí, ale nežijí zde a nevolí. O to víc jsou aktivní na Twitteru či Facebooku. Ti by chtěli mít z Prahy parkoviště, aby si mohli dojet autem všude, kam potřebují, bez ohledu na zájmy Pražanů, protože večer odjedou domů a je jim jedno, jak se ve městě žije jeho obyvatelům.
Vedle toho výrazná část současných konšelů dělá rozhodnutí na míru mladým singles, kteří žijí ve čtvrtích blízkých centru a netrápí je starosti rodinné či potřeby seniorů. A mají cyklopruhy, ale většinou bez cyklistů. Praha díky osazenstvu Hradu ztratila svoje srdce, marketingové myšlení magistrátu ji připravilo o hlavu, chcete-li rozum. A tak v našem hlavním městě máváme rukama a pobíháme z místa na místo, ale chybí tomu cit i myšlenka. Tedy právě ta vize nebo, chcete-li odpověď na otázku: V jakém městě chceme žít?
Praha je jedinečná a zvládla i těch deset let ignorance a prchavých nápadů náplav a nepražáků, kteří jí v posledních letech vládli. Radost pána zodpovědného za dopravu, že zprovoznil jeden přechod, která mu na Facebooku vydržela několik dní, je toho klasickým příkladem. Chápu, že tam, odkud pochází, může být přechod stavbou roku, ale ve městě, kde se rozpadají mosty a chybí půlka okruhu, kde už dávno měla být výrazná část automobilového provozu pod zemí, je to spíš provokace.
Nechme to dětem
Slyšel jsem, jak v nějakém finském městě nechali moudří radní děti, aby namalovaly, jak by si představovaly okolí svojí cesty z domova do školy. Překvapivě to byly v naprosté většině nápady rozumné až skvělé. Děti totiž mají fantazii a vědí, co je potřeba, aby život byl veskrze příjemný. Docela by mě bavilo dát kandidátům na primátora čistý papír a říct jim, ať namalují, jaké si představují město.
Jistě by z někoho vypadlo cosi na způsob tratě na cyklokros a jiného závodní okruh Formule 1. Ale věřím, že někdo má v hlavě Prahu tak, jak nad ní přemýšleli třeba lidé, kteří dávno „malovali“ Nové Město. S ambicí evropské metropole, duchovního centra země, ekonomicky silného, s prostorem pro další rozvoj. Praha potřebuje radní, kteří jí rozumí, a ne ty, kteří se ji snaží přizpůsobit svým průměrným ambicím okresního formátu.
Reklama
foto: Shutterstock
