Proč komunitní spolubydlení snižuje pocity osamění i náklady na život

V ranním podzimním slunci pobíhá čtyřletý Milo se svými dvěma kamarády ze čtvrti z jednoho domu do druhého. Tady si vezmou jablko, támhle se napijí, občas zpomalí, aby pozdravili kolemjdoucího dospělého. Na rozdíl od většiny dětí, které vyrůstají v moderních městech, se životy těchto chlapců vyznačují neobvyklou svobodou a zároveň bezpečím. Oni i jejich rodiny jsou totiž součástí malého, ale stále rostoucího hnutí, jehož cílem je budovat a rozvíjet nové projekty komunitního bydlení.

Právě tento model založený na spolupráci a udržitelnosti se zdá být účinným lékem na současné neduhy metropolí, jako jsou například vysoké nájmy či určitá odloučenost obyvatel. Proto se podle některých odborníků mohou tyto projekty stát vzorem pro městský urbanistický rozvoj následujících let.

Lék na osamělost?

Spolubydlení vzniklo v polovině 70. let v Dánsku a rychle se rozšířilo i do dalších zemí, zejména Skandinávie, Německa, USA a Velké Británie. Jo Goodingová, koordinátorka britské Cohousing Network, popisuje tyto modely jako „samosprávné komunity nezávisle řízené lidmi, kteří v nich žijí“.

Takhle vypadá komunitní bydlení Lilac na okraji Leedsu

Členové vlastní soukromé domy, které jsou doplněny společnými prostory, což podle Goodingové podporuje sociální interakci.

Spolubydlení není pro každého, ale pro ty, kteří chtějí znát své sousedy, je to dobrý model.

Spolubydlení je přitažlivé zejména pro jedince ve vyšším věku, kteří nechtějí žít v izolaci ani domovech důchodců, ale i pro rodiny, které hledají svobodné a bezpečné prostředí pro své děti. „Říká se, že pocity osamělosti mají na naše zdraví stejně velký dopad jako kouření. Mezigenerační přínosy spolubydlení jsou obrovské. Není pro každého, ale pro ty, kteří chtějí znát své sousedy, je to dobrý model,“ myslí si Goodingová.

Změna v urbanistickém designu

Podle Stephena Hilla, ředitele společnosti C2O Future Planners, by se měly spolubydlící projekty stát nedílnou součástí měst budoucnosti. „Ztratili jsme ponětí o tom, jak lidé chtějí žít a jak se máme přizpůsobit společenským a environmentálním změnám. Převládá názor, že už dále nežijeme jako sousedé. Ve skutečnosti však lidé touží po životě na místě, kde se mohou spolehnout na druhé, v přirozeně ochranném prostředí, které jim umožňuje stát se aktivnějšími občany.“

Tohle není studie, takhle se skutečně lidi v Lilaku baví

To podle něj samozřejmě vyžaduje změnu přístupu projektantů i developerů. „Ti, kteří bydlení poskytují, se izolovali od těch, kteří ho potřebují. Myšlenka, že byste měli jednat přímo s lidmi, kteří budou žít v domech, které plánujete, či stavíte, nám zatím moc neříká.“

Sdílení a udržitelnost

Britská organizace Lilac (Low Impact Living Affordable Community), která zřídila prostory pro spolubydlení v nových domech na západě Leedsu, poskytuje stejně jako další podobné projekty příležitost pro sociální interakce, zároveň je založena na udržitelnosti a cenové dostupnosti. Budovy postavené ze dřeva, slaměné izolace a vápna stojí na místě bývalé školy a ostře kontrastují s okolními řadami moderních teras. V bytových jednotkách s jednou až čtyřmi ložnicemi žijí lidé ve věku od 20 do 80 let. Celkem 20 domácností zároveň sdílí pět praček, desítky kol a deset automobilů, které jsou zaparkované na periferii areálu.

Každý člen je povinen se aktivně podílet na fungování Lilacu tím, že se připojí alespoň k jednomu z devíti „pracovních týmů“.

Všechny domy směřují do zahrady, přičemž každý z nich má malý privátní úsek jen pro sebe. Velká ozdobná terasa převyšuje rybník, který funguje jako drenážní systém. Solární panely maximálně snižují náklady na energii a poskytují skromný příjem, který se používá k financování hlavního domu. V něm se mimo jiné mohou obyvatelé také dobrovolně dvakrát za týden zúčastnit společného vaření.

Společné prostory a taky společný vklad – to jsou některé z hlavních předností komunitního bydlení

Každý člen je povinen se aktivně podílet na fungování Lilacu tím, že se připojí alespoň k jednomu z devíti „pracovních týmů“, které se zabývají například zahradničením, údržbou domů či financemi, a jednou za čtvrt roku se účastní valného shromáždění, na kterém se přijímají nová opatření. „Pracovní zátěž spojená s provozováním samosprávného celku je vysoká,“ přiznává spoluzakladatel a rezident Paul Chatterton, který o Lilacu vydal i knihu. „Ale je vyvážena pocitem bezpečí. Jsme svými vlastními pronajímateli.“

Nižší náklady na bydlení

Lilac má komplikovanou vlastnickou strukturu. Všichni členové kupují akcie ve sdílené společnosti, která vlastní pozemek a nemovitosti, přičemž zpočátku platí částku, která se rovná 10 % hodnoty jejich majetku. Poté přispívají 35 % svých příjmů, a tak získávají více akcií. Pokud chtějí Lilac opustit, akcie prodají. Každý plnoletý člen musí mít nějaký příjem. „Zásadně jsme změnili způsob, jak lidé uvažují o svém bydlení,“ tvrdí Chatterton. „Nepovažujeme bydlení za komoditu, o které spekulujete. Jsme proti kasinovému kapitalismu na trhu s bydlením a chceme být cenově dostupní.“

Členové Lilacu považují svou komunitu za jakýsi prototyp a do roku 2025 chtějí vybudovat další projekty, které ubytují na 3 000 lidí. Jejich ambice se také rozhodně neomezují pouze na hranice Leedsu. „Chtěli bychom mít tisíce malých Lilaců po celé zemi,“ říká Chatterton.

Nový bytový Titanic

Podobné projekty však zdaleka nerostou pouze ve Velké Británii. Americká společnost Starcity v čele s Jonem Dishotskym od svého založení v roce 2016 vybudovala už několik projektů spolubydlení v Los Angeles a San Franciscu. Ve většině z nich dostane nájemce k využívání zařízenou ložnici a sdílenou kuchyň, obývací prostor a další zajímavé výhody včetně knihovny nebo různých společných aktivit. Měsíční nájem začíná na 1 400 dolarech, což zní při průměrné ceně 2 371 dolarů v Los Angeles a 3 609 dolarů v San Franciscu jako velmi slušná nabídka.

Plánovaný Titanic spolubydlení má být největším obydlím tohoto typu, který byl kdy koncipován.

Starcity má však další vize. V červnu 2019 dostala společnost zelenou, aby začala pracovat na svém největším projektu – budově s 803 bytovými jednotkami v srdci centra San José, které se v současnosti, stejně jako mnoho dalších západních měst, potýká s bytovou krizí. Plánovaný Titanic spolubydlení má být největším obydlím tohoto typu, který byl kdy koncipován, a nájem bude na americké poměry opět nízký – kolem 2 000 dolarů měsíčně včetně nábytku, vybavení a dalších služeb, díky čemuž má potenciál zmírnit stávající problémy s dostupnými byty.