Londýn je ráj pro turisty. Pohodlně se dostanete z letiště a s Londonpassem i po památkách

Ten rozdíl je patrný na první pohled. Zatímco z Letiště Václava Havla se do centra Prahy nejsnáze dostanete tak, když si objednáte vůz od Uberu, londýnskému spojení mezi městem a letišti jednoznačně vévodí vlaky. Pokud jste se rozhodli strávit pár dní v hlavním městě Velké Británie jako turisté, připravte se na úžasný pobyt plný ještě úžasnějších míst, která stojí za návštěvu. Než se ale vydáte na cestu, udělejte přinejmenším dvě věci. Kupte si Londonpass a jízdenku z letiště do města a zpátky. Obojí se dá vyřídit přes internet a obojí vám návštěvu hlavního města staré dobré Anglie významně zlevní.

Naše londýnské putování (cestovala jsem s manželem) začalo dosednutím na letišti ve Stanstedu, které je od centra Londýna vzdáleno asi sedmdesát kilometrů. Zhruba za tři čtvrtě hodiny se však odtud dostanete vlakem na Liverpool Street, což je jeden z mnoha významných dopravních uzlů města. Zhruba stejnou dobu trvá cesta z Letiště Václava Havla do centra Prahy, a to ještě jen v případě, že se nepřesouváte v dopravní špičce. Václavské náměstí je ovšem z letiště vzdálené 18 kilometrů.

Piccadilly: Jedna z nejvytíženějších stanic londýnského metra

Asi první věc, kterou budete po vystoupení z letištního expresu shánět, je způsob, jak se dostat do metra, respektive do hotelu. Pořiďte si takzvanou Oyster card, což je vaše vstupenka do podzemí. Ta se sice dá opatřit přes internet také, reálně to ale nefunguje (nebo jen s velkými obtížemi). Pokud si ji ale koupíte až v Londýně na přepážce společnosti provozující metro, nic nezkazíte.

Rozuzlení metra

My jsme si ji na celý čtyřdenní pobyt nabili na 25 liber, ale museli jsme ještě dalších sedm dobíjet později. Holt jsme metro využívali na sto procent. Za každou jízdu se vám strhávají peníze, pokud ale dosáhnete denního maxima, které se liší podle šíře zón, kterými cestujete, další jízdy už máte zadarmo. Naším denním maximem bylo 8 liber a 20 pencí, což bohatě obsáhne naprostou většinu míst, která obyčejný turista navštíví.

Vagóny připomínaly spíš větší vozíky pro přepravu uhlí. Běžně se stávalo, že když jste stáli u dveří, které se ve stanici otevřely, hlava vám čněla ven.

Systém londýnského metra je na první pohled složitý, ale už druhý den se budete orientovat celkem obstojně. První odlišností od metra pražského je to, že při vstupu do podzemí i výstupu z něj procházíte turniketem, kde si musíte svou Oyster card pípnout. Ne však při přestupu mezi jednotlivými tratěmi. Zpočátku vám to připadne otravné, ale časem si zvyknete.

Dále je dobré vytipovat trasy, kterým je lepší se vyhnout. Naše první zkušenost s londýnským metrem byla poněkud skličující. Pro cestu do hotelu jsme zvolili červenou Central Line, které jsme poté začali pracovně říkat „dobytčák“. Hned z několika důvodů. Vagóny připomínaly spíš větší vozíky pro přepravu uhlí. Běžně se stávalo, že když jste stáli u dveří, které se ve stanici otevřely, hlava vám čněla ven. Tyto vagóny byly navíc snad neustále přeplněné, takže se občas stalo, že lidé ve stanici museli čekat na další. Naštěstí ve špičce jezdila „červená“ skoro každou minutu. A konečně, tento typ souprav neměl klimatizaci, což v době, kdy teploty v Londýně sahaly ke třicítce, nebylo dvakrát příjemné.

Zlaté metro pražské

Později jsme zjistili, že stejné „dobytčáky“ jezdí také na fialové (možná tmavě modré) Piccadilly Line nebo šedé Jubille Line. Během pobytu jsme pak, pokud to šlo, využívali raději zelenou District Line nebo žlutou Circle Line. Soupravy na těchto trasách jsou prostornější, klimatizované a ani nejsou tak přeplněné. Zkrátka a dobře, na pražské metro můžeme být hrdí.

Londonpass na některých místech slouží jako zrychlená vstupenka. Nemusíte čekat běžnou frontu, ale jdete přednostním vstupem.

A nyní ještě k Londonpassu. Je to jakási vstupenka do více než osmdesáti turistických atrakcí po celém Londýně. Ale pozor, nejde jen o historické památky typu Westminster Abbey nebo Saint Paul´s Cathedral. Na Londonpass se dostanete také například na stadion fotbalového klubu Chelsea či jeho rivala Arsenalu anebo také do chrámu fotbalu ve Wembley. Londonpass se určitě vyplatí. Dospělého vyjde na tři dny na 109 liber, což se vám vrátí u čtvrté navštívené atrakce, protože jednotlivé vstupy vás vyjdou běžně okolo třiceti liber. Výhodou Londonpassu je, že se vám jeho platnost začne počítat od okamžiku, kdy jste navštívili první pamětihodnost. Londonpass lze kromě třídenního pořídit i jednodenní, dvoudenní, šestidenní nebo desetidenní.

Londonpass vám pomůže jak na Tower Bridge, tak na mrakodrapu The Shard

Dalším plusem je, že nemusíte nosit žádnou kartičku, ale stačí vám QR kód ve vašem mobilním telefonu, který si obsluha vždy naskenuje. V neposlední řadě slouží Londonpass na některých místech něco jako zrychlená vstupenka. To znamená, že nemusíte čekat běžnou frontu, ale jdete přednostním vstupem. Takhle to funguje například na Tower Bridge nebo při vstupu na vyhlídkovou terasu mrakodrapu Shard.

Vzpomínka na skořápkáře

Prakticky u všech atrakcí počítejte s prohlídkou zavazadel a někde s důkladnější namátkovou kontrolou. Můj manžel měl „to štěstí“ při vstupu do katedrály svatého Pavla. Zřejmě v té chvíli (obvykle to tak podle mě není) vypadal jako vyvrhel, a tak ho ostraha zkontrolovala i detektorem. Jasně, pro někoho to může být nepříjemné, ale jde o bezpečnost každého návštěvníka. Je také nutné říci, že ostraha, průvodci, ale i policisté se každému snaží vyjít maximálně vstříc. Nikde jsme se nesetkali s nějakou „buzerací“. Pokud někdo porušil nějaké pravidlo, bylo mu maximálně domluveno a vysvětleno, čeho že se to dotyčný dopustil.

Na rozdíl od těch, které známe z 90. let z našich končin, byli tihle skořápkáři celkem nešikovní. Že kuličku schovávají v kritickém momentě v dlani, nebylo tak těžké vypozorovat.

Přestože má Londýn u nás mediální obraz metropole prošpikované takzvanými no-go zónami, během našeho pobytu jsme se ohroženi rozhodně nijak necítili. Nicméně ne všechno bylo tak růžové. Doslova nás šokovalo, že i v Londýně můžete narazit na skořápkáře. A ne někde na periferii, ale v bezprostředním sousedství britského parlamentu na Westminster Bridge. Na rozdíl od těch, které známe z 90. let z našich končin, byli ale tihle celkem nešikovní. Že kuličku, nebo v tomto případě spíše molitanový míček, schovávají v kritickém momentě v dlani, nebylo tak těžké vypozorovat. Tento drobný detail nám ale sotva mohl zkazit výborný dojem z Londýna. Tak neváhejte a hurá za La Manche! Než to bude těžší...