Viry bují hlavně na chudých předměstích bez hygieny. Dá se tomu zabránit?

Světová velkoměsta jsou nemocná. Nejvíce postiženými epidemií koronaviru jsou lidé žijící v metropolitních oblastech. Nedokázali se efektivně sociálně distancovat a jejich města byla budována z podstaty špatně. Jejich architekti nemysleli na lidské zdraví, natož na vysoce přenosné infekční choroby. Koronavirus to teď jasně ukazuje. Globální ekonomika přitom žije a umírá s tím, co se děje ve městech.

Současná situace je příležitostí zaměřit pozornost na to, co by se mělo změnit. Měl by se přehodnotit způsob, jakým jsou města budována, udržována a obývána. Uprostřed této krize to již některá města začala dělat uzavřením silnic pro automobily, aby se vytvořil prostor pro cyklisty a chodce, kteří tak mohou dodržovat bezpečnou vzdálenost. Další smysluplnou reakcí je výstavba nových nemocnic a ubytoven pro bezdomovce. Tyto kroky jsou důležité a potřebné, ale pro zpomalení nebo odvrácení epidemie či pro zabránění další znamenají pořád málo.

Začíná to u zvířat. Těch domácích

Nejlepší způsob, jak zastavit epidemii, je nenechat ji nikdy rozjet. Většina infekčních nemocí, včetně těch, které jsou odpovědné za pandemie, začaly u zvířat. Obecně řečeno, tato onemocnění nevycházejí z populací divokých zvířat ani lidí. Vyvíjejí se z patogenů ovlivňujících domestikovaná zvířata: ptačí chřipka z drůbeže; MERS pravděpodobně od velbloudů; prasečí chřipka od prasat.

Z „politického“ hlediska se poskytování základních hygienických služeb odlehlým komunitám zdá jako snadno dosažitelný krok, proti budování toalet a rozvodům vody se nikdo stavět nebude.

O skutečném původu pandemie španělské chřipky z roku 1918 panuje menší shoda, ale většina vědců souhlasí s tím, že šlo o mezidruhový přenos, ať už byli původci ptáci, prasata nebo koně. Podle Jamese Spencera, který studuje územní plánování na Clemson University v Jižní Karolíně a provedl výzkum ptačí chřipky, to však nejsou viry, které napadnou hostitele v čistě venkovských oblastech, ale na místech, kde se potkávají zemědělství a urbanizace.

Tyto oblasti můžeme označit za příměstské, jsou na kraji velkých měst a zároveň se v nich daří i zemědělství. Obzvláště běžné jsou v rychle se rozvíjejících zemích, jako je Čína. Šíření nemocí lze podle Spencera minimalizovat dobrým naplánováním infrastruktury pro řízení hygieny desítek tisíc až milionů lidí a zvířat. Z „politického“ hlediska se poskytování základních hygienických služeb odlehlým komunitám zdá jako snadno dosažitelný krok, proti budování toalet a rozvodům vody se nikdo stavět nebude.

Nemoci špinavých čtvrtí

Nemoci jako neštovice či žlutá zimnice vedly ve městech k velkým reformám. Kvůli nim máme vodovodní kohoutek a toalety v bytech a domech, také okna, která nám zajišťují cirkulaci vzduchu. Tyto vymoženosti ovšem i nyní mají ti, kteří si je mohou dovolit, ale ne ti, kteří je nejvíce potřebují. Staletí diskriminačních bytových politik a strukturálních nerovností způsobila, že mnoho Američanů a Evropanů bylo uvězněno v chudobě a nemoci. Jejich zdraví tak vlastně určovala převážně jejich adresa, tedy čtvrť, kde žili. Hustě obydlené a špinavé čtvrti jsou epidemiemi nejvíce zasaženými místy.

Ze 4 miliard lidí žijících ve městech žije třetina ve slumech, tedy v žalostných hygienických podmínkách.

„Je těžké transformovat města postavená na linii segregace,“ říká Richard Matthew, který studuje územní plánování, změny životního prostředí a chudobu na Kalifornské univerzitě v Irvine. „Rizika v bohatých částech měst zvládáme dobře, ale jiné části města necháváme jejich osudu.“ Chytrá města by tedy měla pracovat na procesech, které povedou ke zlepšení zdraví obyvatel v problematických oblastech na okraji společnosti.

Jason Corburn, odborník na zdraví lidí ve městech z Kalifornské univerzity v Berkeley, tvrdí, že důležité je zeptat se komunit, co skutečně chtějí a potřebují. Corburn doporučuje alokovat největší část městského rozpočtu a nejlepší stavební projekty do nejchudších a nejvíce zanedbávaných oblastí. Richard Matthew si myslí, že klíčové je snížení hustoty továrních provozů a lidí, kteří jsou v dělnických profesích zaměstnáni. James Spencer chce v chudých čtvrtích levné telemedicínské služby, dostupné komukoli za nízké ceny.

Města proti nemocem

Billie Giles-Cortiová, která se na RMIT University v australském Melbourne zabývá územním plánováním a veřejným zdravím, navrhuje investovat do sociálního bydlení a epidemii koronaviru považuje za příležitost změnit města tak, aby vyhovovala zdravějšímu životnímu stylu (více chůze a jízdy na kole) a udržitelné energii. To má podle ní posloužit v boji proti chronickým nemocem a znečištění.

Realizace každého z těchto návrhů by zabrala mnoho času. Ze 4 miliard lidí žijících ve městech žije třetina ve slumech, tedy v žalostných hygienických podmínkách. Jde asi o 1,5 miliardy lidí a to rozhodně není číslo, které se dá rychle snížit. Krizová doba je ovšem ideální pro nastavení stimulačních balíčků a globálních veřejných investic. A veřejnost tyto investice nyní může vnímat jako prevenci další pandemie.