Dřív jsem nechápal, jak mohli lidé propadnout chuti zničit si svět, navíc ve víře, že tak činí správně. Například část husitských kněží opravdu přesvědčila mnohé, že se blíží konec světa. Protože hříchy, které jsme páchali, pácháme a páchati budeme, jsou tak obrovské, že je naprosto logické ukončit tento zmar a začít nově a lépe a činit tak už navždy. Překvapivě ale nepřišlo království nebeské, nýbrž hodně let zničující občanské války.
Zatímco jsme si tady vypalovali kláštery a házeli bližní své do prázdných důlních šachet, kousek za našimi hranicemi se mohla rozjíždět renesance. Tu jsme také o století později dohnali a ještě jsme tu dokázali žít na tu dobu výjimečně vedle sebe lidé různých vyznání, abychom pak vše opět zamázli občanskou válkou, tentokrát kratší, s následky ale o to delšími, možná i trvalými. Stačí si vzpomenout na nedávné hádky o pražský mariánský sloup. Chci říct, že velké myšlenky bez umírněnosti a rozvahy v jednání mohou mít ve výsledku strašlivější konce než myšlenky žádné. Ne že by byla vláda byrokratů bez vizí nějaká výhra, ale ke krvavým revolucím to většinou nevede.
Blížící se konce
Na husitské a jiné kněží hlásající blízký příchod konce světa jsem si vzpomněl, čta příspěvky zejména na Twitteru, které k hlásání apokalypsy využily hořící lesy v okolí Hřenska. Nezlehčuji to neštěstí, jen způsob komunikace některých twittřanů. Až mi plastové brčko uvízlo v krku, jak se na mě hrnuly představy konce, kterému jde zabránit jen současnost likvidujícím obrovským revolučním počinem.
Sdělované hrůzy konce světa jsou natolik odlidštěné, že se v tom jeden ztrácí a dostává opravdu strach.
Pro jistotu dodávám, že plastová brčka si nekupuji, nevyhledávám ani je nedoporučuji jiným. Mám jich dost z dob, kdy jsem se k ránu vracel z večírků kolem jednoho rychlého občerstvení a ta brčka jsem si nosil domů s nevypitými nápoji. A protože jsem drobný škudlil, tak jsem je nevyhodil. Tolik k obavám, že i já stále napomáhám zkáze planety.
Tiší obránci světa
Ti lidé alarmující na sociálních sítích to asi myslí dobře. Ostatně, neznám moc někoho, kdo by si přál ničit přírodu či domov. Kromě jednoho mého spolužáka, který v autobuse, když jsme jeli nádherným zeleným údolím, jedním z těch, která tak romanticky stále ještě někde oddělují Prahu od venkova, prohlásil, že by to celé vykácel a vybetonoval, protože by pak s tím bylo míň starostí. On to ale říkal, protože je provokatér, a věděl, že ti dva lidé s šátky kolem krku a ve flanelových košilích před námi se zděšeně otočí. Já jsem se mimoděk pokusil narychlo zabroukat Stánky od Nedvědů, ale spolucestující naštěstí nebyli agresivní. Taky se to stalo před třiceti lety. Tehdy byli ochránci přírody milí lidé. Což jsou i dnes, ale někteří z nich na tu osvětu jdou špatně. To se vlastně snažím říct.
V tom vyvolávání apokalypsy mi totiž chybí jedinec a význam jeho jednání. Sdělované hrůzy konce světa jsou natolik odlidštěné, že se v tom jeden ztrácí a dostává opravdu strach. Ale ne z klimatické změny, nýbrž z kroků, které jí mají zabránit či zpomalit. Zvláště kacířští a ke zprávám vrchnosti nedůvěřiví Češi potřebují věci naservírovat po částech a s jistotou, že pohoda bude zachována, jen se tu neupečeme. Nebo nezmrzneme. Což ale nikdo nezajistí, protože větru, dešti opravdu neporučíme, což ti skeptičtí Češi dobře vědí. Chceme-li se bavit o klimatické změně, pak musíme začít u toho, co lidé důvěrně znají a mají rádi, o co by nechtěli přijít. Ale nesmíme přehánět.
Atmosféra konce světa a nutnost úplně nového začátku, tentokrát už opravdu spravedlivého a všemi nadšeně sdíleného, povede jen k tomu, co jsme viděli tento týden na českém Twitteru. Spousty velkých slov, za kterými si onen bájný obyčejný člověk těžko představí uskutečnitelné kroky. Pokud tedy nemá přijít něco na způsob husitské revoluce. I když mnozí ji považovali za vrchol českých dějin. Tak uvidíme.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
