Lidé jsou hypersociální. Všechno, co si myslíme, cítíme a děláme, je do velké míry ovlivněno našimi společenskými zkušenostmi. Alespoň to tvrdí Nathan Heflick, lektor psychologie na Lincolnově univerzitě ve Velké Británii. Podle něj nás kultura, v níž vyrůstáme a žijeme, formuje od narození až do smrti. A některé z nás dostává i do izolace.
Heflick zastává názor, že pro člověka neexistují žádná poznání a žádné emoce, které by nebyly závislé na sociální složce. I sám autor výroku na serveru Psychologytoday.com přiznává, že se jedná o stanovisko poměrně extrémní. Přesto tvrdí, že si nedokáže představit argument, který by jej vyvrátil. A neakceptování této skutečnosti pak podle něj dává vzniknout pocitu sociální izolace, odloučenosti. Tou prý dnes podle statistik trpí více muži než ženy.
Jsem odlišný
Vezměme si tedy příklad rozpolceného člověka moderní doby, který bývá dnes tak často sužován pocity úzkosti a deprese pramenící ze samoty. Takový jedinec nedokáže pochopit, že je nedílnou součástí společnosti, absolutně se s ní odmítá ztotožnit stejně jako se vším, co s ní souvisí. Hodnoty, priority, přesvědčení. Mylně se domnívá, že je zcela jiný, do čehož jej žene právě jeho urputné odmítání společnosti jako celku, který prezentuje. Takový člověk je přesvědčen o tom, že podobné pocity prožívá jen on. Proto je zcela odlišný než všichni ostatní, kteří mu nemohou porozumět, a on nemůže porozumět zase jim. Sám si tak kolem sebe staví bariéru nedostupnosti a osamění. Heflick uvádí, že slova, která takoví lidé s oblibou užívají, zní nějak takto: Mám pocit, že žiji v jiném vesmíru než všichni ostatní.
Muži jsou omezeni v rozsahu emocí, které považují za společensky přijatelné.
Tito lidé jsou navíc logicky přesvědčení, že svoji odlišnost nemají s kým sdílet. Právě sdílení subjektivní zkušenosti s ostatními má ale pro psychiku člověka podle Heflicka nedozírný význam. Nejenže může lidstvo zbavit dehumanizace a předsudků, třeba rasových nebo vůči homosexualitě, ale obecně také zvyšuje vědomí vzájemnosti a blízkosti. Podle Heflicka mohou tyto sdílené zkušenosti často působit zdánlivě triviálně. A udává příklad: Skupina lidí se měla rozhodnout, jakým zvířetem by chtěli být, kdyby se náhle ve zvíře proměnili. Dva zvolili stejně – želvu. Jaká maličkost... Pro ně to ale signalizovalo jakousi vzájemnost a hned k sobě díky tomu měli blíže.
Osamělejší muži?
Potřeba sdílení pak bývá paradoxně nejsilnější mezi těmi, kteří pociťují existenciální izolaci. Heflick mluví o výzkumu vedeném Peterem Helmem na Arizonské univerzitě. Ten ukazuje, že existenciální izolace se projevuje silněji u mužů než u žen. Heflick se ptá, proč tomu tak je. Výzkum zjistil, že menší míru sociální izolace cítí lidé, kteří jsou empatičtí, laskaví a vřelí. Což většinou bývají ženy.
Reklama
Nejen podle tohoto průzkumu, ale i podle řady dalších jsou totiž muži omezeni v rozsahu emocí, které považují za společensky přijatelné – nebo alespoň mívají tendence si to myslet. Vřelost, laskavost a emocionalitu obecně (s výjimkou hněvu) nepovažují ve vztahu k ženám za žádoucí. S takovým přístupem ale, jako hrdí samci, akceptují takové sociální normy, které brání jejich schopnosti navázat smysluplné a hluboké spojení s ostatními lidmi.
foto: Shutterstock, zdroj: PsychologyToday
