Básník Petr Soukup: Obdivuju ty, kteří dokážou sedět v kanceláři a být kreativní

Petr Soukup je český textař, básník a nápadník, který na Instagramu baví svými krátkými verši už téměř 14,5 tisíce lidí. Na kontě má už pět básnických sbírek a kromě psaní se věnuje i standupům. Jeho tvorba je žánrově tak trochu těžko uchopitelná. S lehkostí a vtipem popisuje každodenní situace, pohrává si s dvojsmysly, převrací slovní obraty naruby a občas je úplně svlíkne.

Útržky své tvorby Petr pravidelně vystavuje na Instagramu @petrsoukup.cz.

„Kdysi jsem chtěl vystupovat se stand-up komikama,“ vypráví Petr. „Jenže ti mi řekli, že se k nim nehodím, že jsem na ně moc poetickej. Tak jsem šel za lidmi z poezie. Ti mi pro změnu řekli, že mě nechtěj, protože do tý tvorby dávám až moc humoru.“ Petr je prostě žánrově nezařaditelný, a tak si jede všechno na svý triko.

Trávím hodiny denně doma sám. V úplný samotě. Já obecně moc mezi lidi nechodím. Přestalo mě to nabíjet.

Proto také sám sebe lidem čte na zábavných večerech pojmenovaných Soukup se čte, vydává si sbírky básní a svou na plátna vytištěnou tvorbu právě teď představuje v pražské Kavárně, co (už skoro dva roky) hledá jméno pod názvem Soukup se vystavuje. S Petrem jsme si kromě jiného povídali o tom, jakým způsobem vlastně tvoří a jak jeho slovní hříčky vznikají. Svou poslední knížku Erekce srdce kompletoval právě v bezejmenné kavárně, kde jsme se také sešli.

Rád škádlí a provokuje. Hřeší a aktuální společenská témata naopak příliš neřeší.

Petr se mi nejdřív svěřuje s tím, jak intenzivně přemýšlí o tom, jestli má být v rozhovoru „normálně přirozeně zábavnej“, anebo „hodně upřímnej“. Chci, aby nejdřív začal něčím o sobě. Na to mi řekne, že se jmenuje Petr, a i když je mu 32 let, narodil se teprve před dvěma lety. Pak si objedná víno.

Na tak nízký věk mluvíte krásně česky.

Děkuju, snažím se, já se učím rychle. Ale abych to rozvedl. Na svůj život do 30 nejsem úplně pyšnej. Teď už je to naštěstí v pořádku. Do třicítky jsem byl poměrně dost zhypnotizovaný věcmi, které se tradují ve společnosti, a různými předsudky. Nebyl jsem šťastnej člověk. Před dvěma lety jsem řízením osudu musel začít dělat trošičku ramena a obhajovat si, dokonce i sám před sebou, svoje OPRAVDOVÉ potřeby. Takže mně jsou teď dva roky.

Promítl se nějak tento přerod do vaší tvorby? Když vezmete, co jste tvořil do 30 let a co tvoříte teď?

Já jsem nikdy nevydal nic negativního. To znamená, že všechny věci, které jsem do svých 30 vydal, jsem měl díky svojí rodině, na kterou mám velké štěstí. Před těma dvěma lety, kdy všechno zlý tak nějak odešlo, začalo být všechno intenzivnější. Radost i tvorba.

Petr ve své tvorbě nic dlouhé hodiny nevymýšlí. Spíš kouká kolem, baví se a zaznamenává.

Pro mě je důležitý, jaký je venku počasí, ne která katedrála hoří, nebo kterej politik co řekl. Nikdy u ničeho nesedím a nečekám, až mě něco napadne. Mě ty věci napadají samy od sebe, já je jenom zaznamenávám. A když mi přijde, že jsou nějakým způsobem v pořádku, tak je zveřejním. Jinak mám samozřejmě spoustu věcí, které zveřejnitelné nejsou. Né, že by byly tak sprosté, spíš jsou až moc zadumané.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že se zabýváte systemickým koučováním. Mělo to na váš posun nějaký vliv?

Před dvěma lety, kdy jsem hodně chodil k psychologům, psychiatrům a bral nějaký prášky, tak přišla moje kamarádka, která je koučka, a za tři čtvrtě hodiny mě dostala ze všech negativních věcí. A dala mi koule. Ty jsem totiž do tý doby neměl. A mně se to tak líbilo, jak mi během 45 minut dokázala pomoct, že jsem chtěl takhle s lidmi taky pracovat, a udělal jsem si kurz na systemického kouče.

Díla Petra Soukupa na vernisáži v Kavárně, co hledá jméno. Foto: Vojtěch Tesárek

V rámci výcviku jsem se naučil myslet víc logicky a přestat na všechno spěchat. Což mi opravdu pomohlo. Ze své podstaty jsem totiž hodně iracionální člověk. Ale pakliže chci, aby mi fungoval orloj, musí kolečka do sebe zapadat. My často chceme jenom ten orloj a neřešíme kolečka. To jsem byl vždycky já. Já chtěl mít fungující orloj, ale neřešil jsem, že tam uvnitř musí být nějaký fungující systém. Přeskakoval jsem, byl jsem netrpělivej.

A teď už vám váš orloj funguje?

Nefunguje. Teď jsem uvnitř toho orloje a hraju si na hodináře, zabejvám se jím a mám upřímnou radost sám ze sebe. A je mi vlastně jedno, jestli na ten orloj někdo kouká a co si o něm kdo myslí. Pro mě je teď důležitej ten vnitřek. Postupuju.

Měl jste někdy problém jít s nějakou svou uměleckou tvorbou ven mezi lidi?

Nikdy. Já jsem občas škatulkovanej jako někdo, kdo dělá takzvanou insta poezii. To nesnáším. To, co dělám já, totiž z 90 procent nemá s poezií vůbec nic společnýho.

Podle mě je to spíš tweet art.

Ano! To, co já dávám na Instagram, je pro mě zábava. Já se prostě společností bavím a nechci nějak řešit její hodnoty, aktuální společenská témata nebo se zabývat věcmi na úrovni. To jsou věci, které respektuji, ale byl bych hroznej pokrytec, kdybych nepřiznal, že mám v iPodu jak hrozně náročný jazzový věci, tak vedle nich tam mám i pár skladeb z Discopříběhu.

Ale dlouho jsem žil mezi lidmi, kde byla fakt ostuda říct, že se vám líbí sračky. A teď to říkám. Ano, mně se opravdu líbí i to, co někdo považuje za sračky. Naplňuje mě to víc než půl dne v Národní galerii. Ale i tam chodím. A paradoxně jsem tam třeba půl dne.

Považujete to za nějaký svůj zdroj inspirace? Že čerpáte jak z „intelektuálního odpadu“, tak z věcí, které jsou „intelektuálně na výši“?

Je to pro mě důležitý. Jsem diskofil, miluju pop a marvelovský filmy. Zároveň poslouchám tak složitou elektroniku, že to tady poslouchá tak deset lidí v republice. To, co píšu, je hejtované literárními kritiky a lidmi, kteří si právě myslí, že tohle podání klasiku nějak degraduje. Ale já se tam nikam necpu. Já mám poezii rád, ale nic takovýho opravdu nedělám.

Já hodně čerpám z toho, co vidím, a pak ještě z přeslechnutejch vět, říká Petr Soukup. Foto: Vojtěch Tesárek

Mám rád Andyho Warhola. Pop art. A zajímaly mě i kapely, který něco takovýho dělaly. Mě třeba baví, když někdo řeší i hadry. Vizuální stránka věcí. A jsem proto povrchní? Třeba teď jsem si vyhrál s vizuální podobou mé poslední knihy Erekce srdce, která nemá žádný nápis na titulce. Baví mě zkoušet. Je tam prostě jen srdíčko, který se proměňuje v kosočtverec. A to je celý. Název na hřbetu je červenou na černý, která není skoro ani vidět. A to se mi líbí. Občas rád provokuju.

Jak vlastně tvoříte?

I když jsem knížku kompletoval v téhle kavárně, tak většinu toho, co v ní je, jsem napsal na Letný, na parapetu baru Cobra. A popíjel jsem víno. To je pro mě úplně magický místo, kde hodně blízko mě projížděj tramvaje a chodí lidi. Já hodně čerpám z toho, co vidím, a pak ještě z přeslechnutejch vět. Že vedle si lidi něco povídaj a já slyším úplně něco jinýho. Múza je vlastně to, že já někde sedím v rohu a pozoruju, poslouchám ten mumraj. Nebo když si s někým povídám. A najednou se začnu něčemu smát. Ze začátku sám, protože mě tam k tomu něco napadne. A pak už se smějeme i oba.

Takže inspirace přichází v těch nejvšednějších okamžicích?

Přesně tak, já bych vůbec na nějaký vymýšlení něčeho neměl náladu. To je pro mě nuda. I když teď vlastně píšu povídku, jmenuje se „Jak jsem se učil skákat do vody“. A když jsem ji psal, tak jsem se u toho sám smál jako blázen. Miluju povídky Šimka a Grossmana. To je tak nádherné spojení češtiny s humorem.

Jak probíhají večery „Soukup se čte“?

Jsem tam já a Jirka Vidasov, který mě doprovází na piano. Chodí na nás okolo stovky sto dvaceti lidí a já si to hrozně užívám. Máme maximálně svobodnej večer. Ti lidi se chechtaj a já neznám hezčí náplň večera. Sedmdesát procent věcí mám připravených. Jsou rozdělené do kapitol, což trochu připomíná tarrantinovské filmy. Hodně kecám. A buď se tomu smějou všichni, nebo jenom já s Jirkou. No anebo jenom já.

Petr Soukup

Petr Soukup se narodil v roce 1987 v Plzni, od roku 2008 bydlí v Praze, kde působí v uměleckém i reklamním průmyslu a jako systemický kouč. Básně začal psát na počátku puberty, později se věnoval i hudebním textům. Píše scénáře pro Prima Cool. Pravidelně vystupoval v Malostranské besedě v pořadu Barování Sandry Novákové a Filipa Rajmonta. Nyní má svůj vlastní program s návem "Soukup se čte!". Jeho standupy jsou založené na černém humoru v propojení s poezií. Vydal několik básnických sbírek a svá díla pravidelně zveřejňuje na Instagramu @petrsoukup.cz. Foto: @yrkapictured © 2019

Nabíjí mě to tak neskutečně, že vždycky, když to skončí, tak jdu s těmi lidmi někam na pivo. A to jsem úplně nejplodnější a zapisuju si toho nejvíc. Je to, jako když koukáte na erotický film, ten pak skončí a vy jste tak nabití, že chcete někam pokračovat. Takže ty afterparty, které jsou potom, jsou pro mě úplně neskutečné.

Otevírají vám hlavu?

Přesně. Já trávím většinu času v úplný samotě. Jedinej člověk, se kterým se stýkám, je moje spolubydlící. Obecně moc mezi lidi nechodím. Přestalo mě to nabíjet. Ale zase doma o samotě nic nevymejšlím, ono mě totiž ani nic nenapadá. Takže doma dělám slogany, názvy firem nebo ideu reklamy. To mi jde i samotnému. Ale jinak mě nic „uměleckého“ nenapadne. To musím mezi lidi, dát si sklenku vína a pak už to jede.

Proto taky nedělám v reklamce. Chodit kolem píchaček a bejt někde osm hodin zavřenej – to pro mě znamená osm hodin někde sedět a nevymyslet nic. Opravdu upřímně obdivuju lidi, kteří dokážou bejt kreativní, a přitom sedět v kanceláři.