Lenka Filipová: V Krumlově zahraju klasiku a připomenu i Karla Zicha

Lenka Filipová je česká zpěvačka, šansoniérka, kytaristka, hudební skladatelka a textařka. Narodila se 14. února na svátek zamilovaných a láska v nejrůznějších podobách ji provází celým životem. Její tvorba chytá za srdce posluchače napříč generacemi a písně jako Prý se tomu říká láska, Za všechno může čas nebo Toulavý valčík už vlastně zlidověly. „Texty, které mi tehdy většinou psal Zdeněk Rytíř, byly tak nadčasové, že písničky zpívám ráda i dneska,“ potvrzuje Lenka, které i během našeho rozhovoru na tváři stále září okouzlující úsměv.

Po delší odmlce se tahle legenda vrací na pódia a chystá řadu koncertů, kterými chce představit své nové album nazvané Oppidum. Ona sama o něm říká, že jde o čistě pocitovou desku, kterou měla pod kůží už dlouho. Album je zároveň vyústěním čtrnáct let trvající spolupráce s britským virtuosem ve hře na keltskou harfu Seanem Barrym.

Jsem emoční zpěvačka. Nevládnu čtyřmi oktávami, ale využívám toho, co mám k dispozici, a to je barva hlasu, projev a způsob interpretace.

Ve čtvrtek 1. srpna Lenka mimo jiné vystoupí pod širým nebem v Pivovarské zahradě na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov. Na festivalu, který se letos koná již po osmadvacáté, prý bude vystupovat poprvé. Na pódiu ve starobylé původně renesanční rožmberské zahradě z 16. století zazní nejen Lenčiny hitovky, ale také kytarová klasika a její zpěv ve čtyřech jazycích včetně starého jazyka gaelic a bretonštiny.

Lenka Filipová představuje na tiskové konferenci v Praze svůj českokrumlovský program

„Krásu klasické kytary chci publiku pořád ukazovat, někdy mám pocit, že je koncert až osvětová činnost. Málokdo ví, jak specifická každá kytara je,“ upozorňuje Lenka, která v průběhu kariéry přecházela z klasické kytary na folkovou i na tu elektrickou. S Lenkou Filipovou jsme mluvili na tiskové konferenci, která se věnovala právě nejvíce jejímu vystoupení na festivalu v Krumlově. Ale rozpovídala se i o svých písničkách, které si nejvíc oblíbila její dcera, zpěvačka Lenny, i o svém vztahu s Karlem Zichem, na jehož kytaru v Českém Krumlově rovněž zahraje.

Bude koncert v Českém Krumlově věnován hlavně písničkám z nového alba Oppidum?

Název, který jsme celému koncertu dali, je "Lenka – všechny mé podoby". A když jsem nad tím seděla, tak jsem si uvědomila, že stylově mám hodně rozmanitý repertoár, a samozřejmě, novou desku jsem vydala po dlouhých 15 letech, takže bych nerada hned dělala, jakože neexistuje. Turné jsme začali na jaře a pokračujeme druhou částí na podzim po Čechách a po Moravě. Ale do dramaturgie mého vystoupení na festivale Český Krumlov jsem vybrala jen některé písničky.

Co všechno od vás tedy na festivalu zazní?

Chci ukázat ne všechno, ale alespoň něco, co k tématu klasiky, ve kterém se festival Český Krumlov nese, patří. Zazní i hitovky jako třeba Zamilovaná, Věnování, Za všechno může čas... Pak písně, které běžně nezpívám, z repertoáru Pavla Rytíře, Zdenka Vrby, Gábiny Oswaldové nebo Pavla Vrby. Ráda bych festival obohatila i těmito interpretacemi a třeba své posluchače něčím i příjemně překvapila. Na místě nebude chybět ani smyčcový oktet Brno Strings, se kterým spolupracuji už několik let. S nimi by byl hřích si nezahrát klasiku, jako je třeba Vivaldi.

V březnu v Lucerně na koncertě, na němž si umělci připomněli Karla Zicha

Hodně jsem se soustředila na speciální aranže pro smyčce, které mi napsali mí kolegové. Smyčce považuji za velmi důležité obohacení mého kytarového repertoáru. Třeba ve spojení s hudbou z nějakého 14. století to nakonec zní až jako současná filmová muzika. A přitom je to období renesance. Pak samozřejmě neopomenu Bacha a chtěla bych se věnovat i ukázkám z další desky, která bude následovat. Pak už se přesunu k Oppidu a možná, že zazní i něco z rockové muziky. To ještě uvidím, jestli se bude do toho prostředí zahrad hodit, ale věřím, že jo. Každopádně budu mít s sebou několik kytar a vystoupení bude opravdu barvité.

Máte velice široký hudební záběr. Který ze žánrů považujete za domovský? Ke kterému se vracíte jako k tomu, ze kterého jste vyšla?

Vystudovala jsem klasickou kytaru, takže jsem svou podstatou instrumentalistka. A je velmi náročné si vedle písničkového repertoáru udržovat standard klasické kytaristky, protože klasická kytara, to je těžká disciplína a velká dřina. Je detailnější, není tam tolik improvizace, musíte přesně dodržovat věci. Takže se stále snažím udržet si v kytaře vysokou úroveň a k tomu navíc zpívám. To odhodlání obrátit se ke keltské muzice se ve mně probudilo, protože jsem chtěla vycházet z lidových kořenů, kde ve spojení se zpěvem cítím nejvíc svoje srdce. Už jsem s Milanem Tesařem vydala lidové písničky, které nebyly nějak komerčně zaznamenané, ale rozšířily mé publikum.

A pro mou dceru, když se jí novináři ptali, co ona osobně má z mého repertoáru ráda, tak zmínila právě lidové písničky. Což je asi tím, že toto období jsem měla, když byla malá, a pořád jsem je před ní cvičila, uspávala ji tím, a když jsem pak začala jezdit na turné a jí se stýskalo, tak si je doma pouštěla. Osobně miluji úpravy Milana Tesaře, i když jsou složité. Barva hlasu se přizpůsobí textu a ty texty jsou nesmírně upřímné a stále oslovující. Je v nich totiž ukrytá taková naše lidská podstata.

A to jsem si uvědomila právě při práci na naší keltské desce, že tohle je to, co nás všechny spojuje a co mezi sebou propojuje všechny země. I proto zpívám ve francouzštině, v keltštině, češtině i angličtině. Keltskou tradici má totiž každá z těch zemí a já právě v těch kořenech cítím pravdu. Hluboké kořeny a silné emoce, to mě hodně oslovuje, protože já jsem emoční zpěvačka. Nevládnu čtyřmi oktávami, ale využívám toho, co mám k dispozici, a to je barva hlasu, projev a způsob interpretace.

Budou na místě ještě nějací další hosté?

Na místě budou Brno Strings a zmiňovaný Shaun Berry. Já nemám svou kapelu už dlouhá léta. Další hosty pak už v podstatě nepotřebuju, protože každý si tam tak zahraje, zahostuje. Někdy ustupuji do pozadí já a oni naopak vystoupí. Někdy je to má kytara, někdy piano, někdy Shaunova harfa, někdy se jako virtuózní ukáže flétna. Každý člen je mým hostem a každý tam má své místo.

Chystáte na festival něco speciálního?

Ráda bych zahrála na dvanáctistrunnou kytaru, na kterou hrál Karel Zich. Letos se na Karla hodně vzpomíná, vydává se knížka k jeho nedožitým sedmdesátinám, v březnu jsme pro něj dělali Lucernu. V Lucerně jsem vlastně zpívala i Zamilovanou, která s Karlem jako takovým nemá co společného, snad jen to, že ji měl moc rád. Vždycky stál za jevištěm a poslouchal. Karla jsem znala od svých teenagerovských let, nebyla to známost ze šoubyznysu. Jsem šťastná, že jsme se spojili my všichni jeho kamarádi a udělal se na jeho počest koncert, který se bude letos v listopadu vysílat.

Chci teď v Krumlově zahrát naši společnou písničku Mosty. I když musím říct, že hrát na dvanáctistrunku se musí opět cvičit úplně jiným způsobem a zatraceně mě bolí prsty, protože Karel měl ruku jako medvěd a to se chlubil, že dá ještě silnější struny. Co si budeme povídat, Karel byl tady na dvanáctku nejlepší. Takže dělám doslova, co můžu, abych to umáčkla a zahrála, a to si myslím, že zrovna já mám hodně páru na kytaru.

Jak jste ke Karlově kytaře vlastně přišla?

Karlova sestra kdysi vyučovala francouzskou fonetiku na filozofické fakultě, mí rodiče tam měli své známé a při jednom takovém sedánku, kdy jsem byla v prvním ročníku na konzervatoři okouzlená francouzštinou a přepisovala jsem si francouzské texty, jsem jim tam zazpívala francouzskou píseň od Salvatora Adama. Karlova sestra byla nadšená z mé výslovnosti, a tak jsme se seznámili. Pak mě seznámila s Karlem a vzali mě se Spirituál kvintetem na první živé vystoupení.

Lenka Filipová

Dosud vydala více než 20 alb různých stylů a žánrů. Většina z nich byla oceněna jako zlatá nebo platinová. Je také autorkou hudby a řada jejích skladeb se stala hity. Koncertovala ve většině zemí Evropy, v Japonsku, USA, Kanadě a Austrálii, získala Grand Prix na kytarovém festivalu v nizozemských Antilách a českou Cenu Grammy. Podnikla koncertní turné s Francisem Cabrelem a byla hostem koncertu Céline Dion při jejím turné v Čechách.

Vzhledem k tomu, že jsem byla ještě studentkou konzervatoře, nesměla jsem moc vystupovat mimo. Ale i přes to mě brali s sebou do klubů, kde vystupovali, a Karel s nimi už tenkrát hrál. Jednou mě dokonce vzali s sebou i do Lucerny, když mi bylo sedmnáct, to si vzpomínám, že jsem měla hroznou trému. Pak jsem se seznámila s Karlovým tatínkem, maminkou a celou rodinou. Takže takhle jsme se k sobě dostali. Přes francouzštinu a jeho sestru.

Celá rodina včetně Karla byla nesmírně vzdělaná. Takže jsme měli pořád o čem mluvit. Zajímavé bylo, že jsme se spolu kamarádili, hráli, ale nikdy jsme spolu nevystupovali. Po dlouhých, dlouhých letech jsme si řekli, proč vlastně my dva spolu nehrajeme? A tak začala spolupráce s jeho kapelou Flop a vznikly Mosty. Ale byla to jen krátká spolupráce. Jinak jsme byli dlouhé desítky let opravdoví kámoši. Ale nechodili jsme spolu. Nikdy. Celý život byl ale Karel můj veliký ochránce.