Naše kultura potřebuje pomoct, říká jazzový kytarista Rudy Linka

S jazzovým hudebníkem a kytaristou jsme se sešli v restauraci nedaleko Staroměstského náměstí. A právě na Staromáku by měl už 8. července vypuknout 14. ročník jeho festivalu Bohemia JazzFest. Po dvou večerech plných světových jazzových hvězd se festival, na který je pro všechny vstup zdarma, přesune do Plzně, Liberce, Domažlic, Tábora a 15. července vyvrcholí v Brně. „Letošní ročník je co do organizace asi nejtěžší. V květnu jsme se dověděli, že nám vypadl hlavní sponzor,“ říká Rudy Linka.

Že by ale festival neproběhl, si nepřipouští. Organizátoři dokonce poprvé v historii spustili i sbírku na crowdfundingovém serveru HitHit. Co je na organizaci takového festivalu nejtěžší? A dá se atmosféra New Yorku přenést do českých měst? S Rudym Linkou, který v roce 1980 odešel do Stockholmu a později zakotvil právě v New Yorku, jsme se bavili nejen o festivalu a o hudbě, ale i o tom, proč by se Praha měla víc zaměřit na turisty, kteří ocení víc českou kulturu než pandu s medvědem na Staromáku a bábušky v okolních prodejnách s "tradičním" českým sortimentem.

Když jste na začátku 80. let odcházel do zahraničí, věděl jste, že skončíte ve Stockholmu?

Bylo to cílené. Měl jsem tam kamaráda, kterýho jsem znal z konzervatoře. Hrál na saxofon a v létě 1980 tam zůstal. Já jsem za ním přišel někdy v lednu nebo v únoru. Švédsko byla a je hrozně sympatická země. I muzikantsky. Bylo tam vždycky hrozně moc dobrých hudebníků. A je dodneška. Švédsko jsem vybral taky proto, že jsem asi devět let studoval němčinu, ale vůbec jsem německy neuměl. Tak jsem si prostě musel vybrat zemi, kde se německy nemluví…

Jak na vás v těch 80. letech Stockholm oproti Praze působil?

Tenkrát to bylo v podstatě malý město. Dneska je to všechno trošku jinak. Bylo tam taky hrozně vody a hrozná zima. Dokonce tam byl první zimu asi metr sněhu. To už tam dneska v podstatě taky není. Každopádně i ten způsob života byl úplně jinej. Tady v Praze jsem byl neustále obklopenej kamarádama. Ti pro mě tenkrát ve dvaceti znamenali úplně všechno. A najednou se člověk ocitne úplně sám. Byla to taková změna, že jsem si sám pro sebe musel vyřešit, jak se s tím vyrovnám.

Ale vy jste tam studoval hudbu, takže jste úplně sám nebyl…

Studoval jsem. Vždycky jsem něco studoval hlavně proto, že jsem chtěl mít studijní byt. Nejdřív jsem se nedostal na studium hudby, tak jsem studoval matematiku. A pak jsem se dostal na hudební školu, tak jsem studoval hudbu. Ve Švédsku jsem kytaru studoval pět let a pak jsem dostal stipendium do Berklee College of Music v Americe. Ze Švédska jsem ale odjížděl s tím, že se do něj zase vrátím. S mojí ženou jsme se vzali asi tři dny předtím, než jsme odletěli do Ameriky.

Do kultury se podle mě musí investovat úplně stejně jako do čehokoliv jiného, co společnost potřebuje.

Takže jsem měl švédskou ženu, mluvil jsem švédsky a nemluvil jsem anglicky. Už jsem se v té zemi usadil i jako profesionální muzikant. Dostal jsem na to papír asi měsíc předtím, než jsem odlétal do Ameriky. A tohle uznání je ve Švédsku vlastně hrozně dobrý, protože v tom momentě člověk může být nezaměstnanej a dostane podporu v nezaměstnanosti s tím, že je muzikant. A oni vám pak ani nemůžou nabídnout jinou práci…

Jako že už jste nemusel ve Švédsku mýt schody?

Přesně tak. Tohle byla obrovská věc. Jenže já jsem najednou odjel do Ameriky a musím říct, že Spojené státy, když už člověk nebydlí v zemi, kde se narodil, tak jsou asi ta nejlepší země. Nebo jinak: New York je nejlepší místo, kde se lidi mohou ocitnout.

New York se se Stockholmem asi taky nedá úplně srovnávat…

Asi tak jako New York a Praha. Pochopitelně, Švédsko je otevřená země, vždycky to byla otevřená země a to je obrovskej rozdíl. A oproti Česku mají obě ty země moře, což si myslím, že dělá hrozně moc. Hlavně pro lidi, jaký jsou. Jestli si věří. Člověk musí mít jinou sebedůvěru, když se vydá na moře. To moře se nedá naučit. Předává se z generace na generaci. A když člověk dělá rozhodnutí, tak to může být rozhodnutí, které člověka stojí život. A to mají tyhle národy, které mají moře, podle mě v sobě.

Co vám naopak z Prahy kromě těch přátel ve Stockholmu a v New Yorku chybělo?

Praha je úžasně malebná, je úžasně krásná. Stockholm má sice tu vodu, ale není to nějak krásný město. New York vlastně taky ne. Když člověk přijede do Říma nebo do Florencie, do Prahy, tak si rád sedne, dá si kafe a jenom se tak kouká. Ale ne tak jako v New Yorku. New York má zase tu vlastnost, že tam člověk dostane z lidí úžasnou energii. Z toho, co se děje okolo.

Ať je člověk čím chce, tak tam vždycky musí v tom svém ranku něco dělat a je to proto, že ho ostatní inspirují a tlačí dopředu. Všichni lidi, kteří tam jsou, jsou vlastně do něčeho blázni. A to je na tom městě asi to nejúžasnější. I ta architektura je taky svým způsobem úžasná, ale není to tak, že si sednete na náměstí, obdivujete stavby a poletující holuby. Evropa je v tomhle jiná. Ale musím taky říct, že Amerika se šíleně mění. Šíleně rychle. A nemyslím si, že k lepšímu.

Čím to je?

Myslím si, že 11. září změnilo svět.

A od té doby se USA uzavírají do sebe?

Ono to 11. září dalo úžasnej důvod k tomu, že úřady a lidi, kteří patří k policii, FBI či CIA, najednou dostali neomezenej prostor, neomezený peníze. A asi to tak musí i bejt…

Ale ještě pořád se i v Americe najdou hranice, kam už místní nechtějí zajít. V San Francisku teď třeba zakázali používání kamer na rozeznávání obličejů…

A to je dobře. I v souvislosti s Trumpem. Alespoň vidí, jak je ta demokracie v Americe nastavená. Že tam ještě furt je nějakej systém, kterej se brání. Ale už teď je to tak, že se ta demokracie brání úplně nadoraz.

Co v tom městě funguje hůř, když to vezmeme z dnešního hlediska, a co líp než v Praze?

Tak třeba doprava v Praze je úžasná. Tu městskou má Praha jednu z nejlepších. Když přijdu na stanici tramvaje a před nosem mi ujede sedmnáctka, tak vím, že za tři minuty přijede další a že si i sednu. To je prostě úplně neskutečný. To se nedá vůbec s ničím srovnat. New York má metro, které je jedno z nejstarších na světě, jenže je v šíleným stavu, všude bordel, vlaky jsou zaflákaný. To si člověk taky vždycky uvědomí, když přijede z Prahy. I na letiště se tu jede mnohem líp. V New Yorku zase úplně šíleně. Tady to člověka stojí 32 korun a je tam.

Musíte ale přestupovat z metra na autobus...

Ale to je úplně v pohodě. V New Yorku se nejdřív jede metrem, pak se přestoupí na takovou příměstskou vlakovou linku… Jenže všechno to trvá hrozně dlouho, nedá se to načasovat tak, abyste věděli, že tam budete v danou dobu. Proto tam radši všichni jedou autem. Ale je fakt, že je to jiný město.

Je trošku větší…

Trošku. Ale všechno je vlastně dneska trošku jinak. Praha je úžasně bezpečné město. New York se taky stal hodně bezpečným městem oproti těm 80. letům. Ale já jsem New York měl stejně radši v těch 80. letech. To je hrozně zajímavý. Nevím, jestli zrovna bezpečnost za každou cenu by měla být tím největším cílem, který si lidé v životě dávají. Ono to 11. září a ta politika po něm v nás rozehrála pocit, že se člověk bezpečně necítí, nebo nemá cítit. Přitom já jsem ty nejhodnější a nejmilejší lidi, který jsem kdy poznal, potkal právě v New Yorku.

Ono čím se zvyšuje ta bezpečnost, tím asi ubývá svobody obecně. Proto se v tom „bezpečí“ někteří lidi necítí.

Určitě. A projevuje se to i na ulicích, v ekonomice. Třeba na 42. ulici byly vždycky prostitutky, teď je tam Disney World, taková atrakce pro turisty. Dřív si na ulici v New Yorku mohl normální člověk otevřít nějakej obchod s čímkoli nebo podnik. Mohl riskovat a prosadit se sám. To dneska není možný, všechno je v tom městě drahý, a pokud za vámi nestojí nějaká korporace, jako je právě Disney, Amazon nebo cokoliv, co má obrovskej přísun peněz odněkud odjinud, než z tý metráže na tý ulici, tak tam vlastně neotevřete nic. Asi by to mohlo být jedno, ale ono se to promítá do restaurací, do jazzovejch klubů, do knihkupectví, úplně do všeho. Mně se vždycky líbilo, že v daném podniku stojí ten majitel, že tam je ten člověk, kterej to vymyslel, kterej to dělá a kterej může díky lidem, kteří tam chodí, přežít. Což dneska už nikde není.

Vy jste sem po roce 1990 začal jezdit s kapelou, ale vrátit jste se nikdy neplánoval…

Nene. Vždycky, když jsme tady hráli s kapelou, nebo když jsem jel okolo, tak jsem se tady zastavil. Ale vlastně dodneška žiju v New Yorku. Já tady dostávám tuhle otázku docela často. Kdy jste se vrátil? Nebo: Vrátíte se? Plánujete se vrátit? Tuhle otázku jsem ale nikdy nedostal ve Švédsku. Protože Švéd je Švédem, i když bydlí v tý Americe. Tam to není otázka, kdy se vrátí. Ale u nás je to pořád ještě asi ta emigrace. Vy jste jako emigroval, teď se jako vrátíte, nebo jste pořád tam? Myslím, že to bude trvat několik generací, až to ani pro Čechy nebude důležitý. Protože Praha bude a Česko bude přesně tak mezinárodní území, jako je každá jiná země.

Váš festival plný zahraničních jazzových hvězd vlastně ukazuje, že to jde. Hudba je úžasná v tom, že je každému jedno, jestli je ten trumpetista Rus, Němec nebo Američan. Jak vás napadlo uspořádat takovou akci tady v Praze a potom v dalších českých městech?

V roce 2005 přišel ten nápad a v roce 2006 byl první ročník. New York je město, kde se za všechno musí platit. Ať jste vlezl kamkoli, tak bylo jasné, že vás to bude stát peníze. Ale zase je v tom městě plno věcí, který se vlastně dějou na ulici. No a jednou z nich je kultura. Já jsem přišel na to, že kultura v Evropě znamená to, že jdete někam do nějakýho krásnýho baráku. Máme tady Národní divadlo. Už když tam jdete, tak víte, že to bude úžasný, protože ten barák je úžasnej. Máme tady Rudolfinum a podobně. V New Yorku je to vlastně naopak. Ten barák, do kterýho jdete, není tak úžasnej. Říkáte si, vždyť to je nějaký skladiště. Pak tam přijdete a to, co se tam děje, úžasný je. A v tý Evropě je to někdy skoro naopak. Člověk přijde do toho krásnýho baráku a to, co se děje uvnitř, už tak úžasný není.

Z letošního koncertu ve Svitavách. Fotografem Rudyho tenisek je Míra Bouček

A New York má i to, že se úžasný věci dějou přímo na ulicích. První léto, když jsme přijeli, tak bylo nějakých 40 stupňů a v metru zase šílenej bordel. Bordel a šílený vedro. No a tam na peróně stojí chlap, kterej hraje na housle. Já jsem na něj zíral. Někdo za ním přišel a říká, můžete zahrát tohle? A on řekl jasně a začal hrát. Já jsem sám hrál devět let na housle, takže když jsem mu šel dát ten můj dolar do toho kufru, tak mu říkám: Prosím vás, vy jste úžasnej. A on mi řekl: Já hraju ve filharmonii, ale přes léto máme prázdniny a mě vůbec nebaví hrát doma…

Tak cvičí v metru...

Cvičí v metru a chce mít styk s lidma. To je úplná bláznovina. Šílený horko, šílenej bordel, lidi choděj okolo něj a on prostě stejně hraje jako v tý filharmonii. Tak tohle je New York. Nikdy člověk neví, co je ten blázen v tom tričku a s houslema vlastně zač. Kubánci hrajou v parku, všude kolem vás je prostě hudba.

Když jsem přijel do Ameriky, tak jsem studoval v Berklee, což je v Bostonu. Moje žena dostala stipendium na Columbia University v New Yorku. Takže jsme se domlouvali, že jeden víkend pojedu já za ní, druhej víkend pojede ona do Bostonu. Akorát že ten Boston je hrozně nudný město. To je úplně stejně nudný město jako Stockholm. Úplně stejně nudný město jako všechny ostatní města na světě v porovnání s New Yorkem. Tam je všechno úplně jiný. Člověk tam přijede třeba v půlnoci a zjistí, že to město neustále žije. Zatímco v Bostonu jsou v devět hodin všichni doma a koukaj na televizi.

Je to všechno spontánní, nebo ten kulturní život v New Yorku nějak podporuje i radnice?

Musím říct, že i to město, tedy to vedení toho města, je si naprosto té výjimečnosti vědomo. Takže vy platíte daně v New Yorku a město podporuje třeba metropolitní operu nebo podporuje New York Philharmonic, podporuje metropolitní muzeum. To jsou úžasný instituce. Ale když tam jdete, tak muzeum stojí třeba 20 dolarů, abyste se tam vůbec dostlali, opera i stovky dolarů. A to město řekne tohle: Ne všichni občani si můžou dovolit vstupný. Tak vymysleli, že tam lidé, kteří na to nemají, můžou jít zdarma. Řeknou, že jsou z New Yorku, a chtějí vstupenku. A dostanou ji. Na druhou stranu zase New York Philharmonic zahrají jednou za rok ve všech částech města zdarma. To se děje třeba v Centrálním parku, kde všichni mají deky a víno a k tomu jim hraje Newyorská filharmonie, což jsou ty největší hvězdy, který vůbec můžou bejt. Strašně to prospívá komunitě, tomu městu. Vůbec se to netýká turistů. Naopak.

A jak se vám ten nápad sehnat skvělé světové muzikanty převáděl sem do Prahy a do Česka?

Když jsme sem začali jezdit, tak jsme koupili chalupu na Šumavě. Původní idea byla, že ji opravíme a že sem budeme jezdit na léto. Když jsme ji začali opravovat, tak jsem tu byl vždycky ty dva měsíce, červenec srpen, a chalupu jsme opravili. Jednou jsem pak jel do Prahy a začal poslouchat rádio v autě, pak jsem šel přes Staroměstský náměstí a tam hrál saxofonista. Mně to připadalo, jakože ty lidi na tom náměstí žebraj. Že nehrajou pro lidi, ale proto, že něco chtěj. To náměstí má úžasnou architekturu, úplně světovou, ale co se na tom náměstí děje, to s tím nemá nic společného. A ten jazz, to je něco, co je naprosto současný. Především v tom, že se ta hudba děje teď, v tom momentu.

Zaplněné Staroměstské náměstí při JazzFestu v roce 2018

Ta architektura je statická a ten jazz se v ní vyvíjí. Tak jsem si řekl, že by bylo úžasný, kdyby na tomhle místě najednou hráli lidi, který to dělaj nejlíp. A tím, že je všechny znám, tak jsem si taky řekl, že bych to mohl zvládnout. Když jsem pak seděl v hospodě v Prachaticích s tehdejším starostou Honzou Bauerem a o tom nápadu jsem mu vykládal, tak řekl, že je to výborný a že to uděláme. V Prachaticích. Tehdy jsem mu řekl, že to tedy uděláme, ale až příští rok. Což bylo dobře, protože jsem netušil, co něco takovýho obnáší. Mělo to teda začít v malém v Prachaticích, ale to se změnilo tím, že jsem hrál na Hradě, kde Václav Klaus pořádal jazzový koncerty.

Přišel tam i americkej velvyslanec, potom byla nějaká párty a já jsem mu říkal, že dělám příští rok festival v Prachaticích. A že by bylo dobrý, kdyby mi pomohli přivézt nějakou kapelu. A on na to, jasně, to my přivezeme kapelu, ale my teda nepojedeme do Prachatic. Tak že bychom to prý udělali na tý jejich ambasádě, že bychom tam pozvali ty a ty lidi... Já jsem mu ale říkal, že to není ta myšlenka, že tam nechci zvát nějaký lidi, který se budou šacovat u vchodu. Ta myšlenka je postavená na tom, že to je pro všechny. A to byl impuls, abych zkusil ten Staromák. Takže jsem poslal e-mail na nějakou e-mailovou adresu na magistrát, kde byl v té době Pavel Bém. A on mi okamžitě odepsal a zeptal se: Kdy jste v Praze? Já jsem přišel a měli jsme schůzku asi na pět minut. A vlastně hned řekl: Jo, Staroměstský náměstí. A takhle vlastně začal ten festival.

Měl jste někdy s tou organizací festivalu od toho roku 2006 problém? Třeba s tím záborem Staromáku?

Na tom festivalu hrály už od začátku ty největší legendy. A my jsme proto už od začátku měli úžasnej ohlas v médiích tady u nás, ale i v zahraničí. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung na ten první festival napsali článek s titulkem Na východě se něco děje. Na západní frontě klid a Na východě se něco děje... Mně se to hrozně líbilo. Okamžitě jsme získali úžasný renomé a od tý doby s těmi povoleními nebyl žádný problém.

Rudy Linka (1960)

Narodil se v Praze. V roce 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři, na začátku 80. let pak emigroval do Švédska, kde čtyři roky studoval skladbu na Stockholm Music Institute. Získal švédské občanství a také tam potkal amerického baskytaristu Reda Mitchella a začal s ním spolupracovat. Ten Linku také později doporučil na Jim Hall Fellowship na bostonské Berklee College of Music. Ve studiu pokračoval na The New School v New Yorku, kam se v roce 1986 přestěhoval. Soukromě pak studoval u Johna Scofielda, Jima Halla a Johna Abercrombieho. Sám se výuce hry na kytaru věnuje od roku 1989. Od roku 2006 pořádá Bohemia JazzFest, který se vždy odehrává na náměstích několika českých měst. Koncerty největších světových jazzových hvězd jsou zdarma.

Problém je to zafinancovat. Nikdy to nebylo lehký. Ale to je taky kvůli tomu, že to nedělám na full time, dělám to jako svý hobby. Vždycky to nějak dávám dohromady a začínám to řešit, až když se to musí řešit. Musím říct, že byla doba, kdy jsme měli jako generálního partnera Českou spořitelnu. Pavel Kysilka byl tehdy jejím šéfem a ten se vyloženě o hudbu zajímal. A dokonce tomu rozuměl. Byl jeden z mála lidí, kterýmu když jsem řekl, kdo přijede hrát, tak hned začal říkat, jaký desky od těch muzikantů má, s kým kde hráli a podobně. Prostě to byl člověk, který věděl, o co jde.

Letos vám jako hlavní partner vypadl Czech Tourism. Ten byl partnerem delší dobu?

Czech Tourism přišel hned po spořitelně. A dával podle mýho smysl, protože ten festival je v plno městech po celý republice. A vyloženě to může být impuls, aby sem někdo zvenku přijel. O festivalu se napsalo v Americe třeba v magazínu, který se jmenuje Travel and Leisure. To bylo úplně úžasný, protože mají i skvělý internetový stránky a ten článek si přečetlo 36 milionů lidí. A bylo tam napsáno, že důvod k tomu, aby člověk přijel do Prahy, je Don Giovanni a Bohemia Jazz Fest.

Myslím si, že vždycky je dobrý mít ještě nějakej jinej důvod, proč do Prahy, která má skvělou reputaci, vyrazit. Všichni si říkaj: Jo, jednou tam pojedu. A najednou si řeknou, tak pojeďme teď. I v Czech Tourismu se ale lidi mění hrozně rychle, naposledy to bylo teď v dubnu. No a v květnu jsme se dozvěděli, že už nebudou generální partner. A proč? Protože mají poloviční budget.

Tak zkusíte tedy nějakých zbylých 200 tisíc vybrat na HitHitu.

No. A já jsem na to hrozně zvědavej. Protože my jsme nikdy nic takovýho nezkoušeli. Mně bude příští rok 60, já jsem úplně jiná generace, ani internetová ani facebooková. Na tom Czech Tourismu se mi mimochodem taky stala zajímavá věc. Bavili jsme se s novým šéfem o festivalu a já jsem mu říkal, že tam hrajou ty největší hvězdy, který v tomhle žánru existujou. Jmenoval jsem třeba Ralpha Townera, což je úžasnej člověk. Chápu, že ho někdo nemusí znát, ale šéf Czech Tourismu ho začal posuzovat podle toho, kolik má na Facebooku followers. Mě by tohle měřítko v životě nenapadlo. Ale chápu, že některý jiný lidi maj miliony fanoušků a neuděláme s tím nic.

Co je na takovém festivalu nejdražší? Dostat sem ty kapely?

Ano, dostat sem ty kapely. Pódium je taky drahý, je obří, protože na něm vystupuje i big band. Máme i obří obrazovku, na kterou se promítá, co se děje na pódiu. Tohle je taky naše velká investice. A pak převážení z města do města. Dva dny jsme v Praze, pak hned mažeme do Plzně a pak zase dál a dál. Takže když skončí ten večer, řekněme v půl jedenáctý, tak od jedenácti to okamžitě šestnáct lidí zase pakuje, ať prší, sněží nebo svítí sluníčko. Složí se to, ve tři hodiny vyjedou a začnou to stavět někdy v šest ráno v dalším městě. Já tyhle lidi obdivuju, protože za celou tu dobu festivalu vždycky pódium bylo včas na místě. Pódium stojí od dvou odpoledne a nikdy se nikomu nic nestalo. Za těch 14 let jsme nikdy neměli problém.

Ve kterém z těch měst, kam s festivalem jezdíte, je ta atmosféra nejlepší? Praha je největší, ale to může být i nevýhoda, ne?

Praha je úžasná, protože to náměstí je úžasný. A mě hrozně baví to, že se na tom náměstí vlastně historicky děly hrozný věci. Že tam sekali hlavy českým šlechticům, že tam Gottwald mluvil na balkoně, když se „právě vrátil z Hradu“ a najednou jsme tam my a hraje se jazz. Ano, bývá tam i nejvíc lidí. Asi deset až patnáct tisíc, což dává obrovskou energii.

Rudy Linka na JazzFestu v roce 2011

Potom jsou ale města, která líp znějí. Staromák je docela velkej. Takže se ta hudba nevrací a neodráží. Třeba v Liberci je zvukově perfektní náměstí. Je to díky jeho velikosti. Tábor má perfektní náměstí... A Domažlice mají možná ze všech těch měst asi jako jediné svoji vlastní osobitou kulturu. Já jsem v životě neviděl město, který má svoji vlastní lidovou hudbu. Člověk přijde do hospody a tam je někdo, kdo hraje na dudy a zpívá. A pak zpívá celá hospoda místní písničky. Domažlice cítí hudbu jinak a je to vidět i na tom obecenstvu.

Co by se podle vás, co se týče kultury, dalo změnit k lepšímu v Praze?

Já si myslím, a to se netýká jen Prahy, že se tady na kulturu dívá tak, jako: „aha, ještě je tu vlastně ta kultura“. A když nám zbydou nějaký peníze, tak se na to nějaké dají. Myslím, že ti, kteří rozhodují, to mají v podstatě za vyhozený prachy. A myslím si, že je to úplně špatně. Do kultury se podle mě musí investovat úplně stejně jako do čehokoliv jiného, co společnost potřebuje. A investovat se do ní nemůže tak, že člověk kouká na to, kolik peněz přijde nazpátek. Je absurdní, že takovej Salzburg vydělává šílený peníze na kultuře. Jejich festival je vyprodanej na dva roky dopředu. Není možný koupit lístek, ten je šíleně drahej a celý město tím žije. Přitom je to malinký, oproti Praze je to naprostý nic.

To je třeba i případ Bambergu v Německu.

Přesně tak. Takhle funguje plno míst, který se s tou Prahou nedaj srovnat. Nejenom, jak je Praha krásná, ale i ekonomicky. A já si říkám, proč ještě nikdo nepřišel na to, že jsou i jiní turisti než ti, kteří přijedou, zabíraj v centru místo a dělaj bordel.

Cestovatelé za levným pivem...

Jasně. A proto tu taky nechají pár drobných. Přitom existují i turisti, který přijedou, nechají v daném městě a v zemi hodně peněz, ale ty chtějí něco jinýho. Tohle by Praha měla vymyslet, jak sem tyhle lidi dostat. Je úplně v pohodě, že sem někdo přijede oslavovat, třeba že se bude ženit. Někdy to je krásný. Ale lidi by sem měli jezdit a platit třeba za to, že Česká filharmonie je jedna z nejlepších filharmonií na světě. To stojí peníze. Není možný na nejlepší hudebníky pořád lepit nějakej budget. A tak je to v kultuře úplně se vším. Myslím si, že naše kultura potřebuje pomoc.