Kulturní okno Markéty Lukáškové: Joker je mistrovský výlet do nitra psychopata

S postavou Jokera měla většina filmových fanoušků spojeného Heatha Ledgera. Ten všechny oslnil v Nolanově Batmanovi, kde psychopata s obličejem pokřiveného klauna zahrál naprosto mistrovsky. Jokerovo chování nejlépe vystihuje věta Batmanova sluhy Alfreda: „Někteří lidé prostě chtějí vidět svět v plamenech.“

Ledger krátce po natočení Batmana zemřel, a postava tak zmizela společně s ním. Nikdo si netroufl ho nahradit. Až nedávno přišel režisér Todd Phillips a rozhodl se ukázat to, jak vlastně Joker vznikl. Od režiséra filmů jako Road Trip nebo Pařba ve Vegas nikdo moc nečekal, ale po prvních zveřejněných teaserech s Joaquinem Phoenixem v titulní roli to začalo vypadat, že tenhle film bude stát za pozornost. Jenže teasery a trailery často klamou, tvůrci v nich umí vystřílet všechny nejzajímavější momenty filmu a diváci pak odcházejí z kina zklamaní. Když ale Joker na filmovém festivalu v Benátkách získal hlavní cenu pro nejlepší film, sklaplo i těm největším skeptikům. Je tedy Joker opravdu tak dobrý?

Boj s vlastní hlavou

Je. Zaprvé kvůli již zmíněnému přesahu mimo komiksový a superhrdinský svět. Poznáváme, proč se vlastně z Jokera vůbec Joker stal, že k tomu vedlo několik nešťastných náhod, špatné okolnosti a samozřejmě klasické freudovské špatné rodinné prostředí.

Jsou momenty, kdy budete s Arthurem Fleckem před jeho finální transformací v monstrum soucítit, kdy ho budete litovat a budete chtít dát přes hubu všem těm, co jsou k němu zlí a nespravedliví. Jsou taky chvíle, kdy se ho bojíte a do morku kostí se vám vrývá jeho zvláštní ještěří fyziognomie a pohled napůl mezi šílenstvím a odevzdaností.

Nejvíc fascinující na Jokerovi je to, že by mu vůbec neubralo ani neuškodilo, kdyby se neodehrával v komiksovém universu. Nepotřebuje Gotham, nemusel by u toho dokonce ani být Bruce Wayne.

Kdo někdy bojoval s psychickou nemocí, ten ve Phoenixově ztvárnění nešťastného muže uvidí ten nekonečný bolestivý boj s vlastní hlavou, který nejenže nelze vyhrát, často v něm nelze ani remizovat. Arthur je neúspěšný v práci, lidé okolo něj ho mají tendenci šikanovat kvůli jeho zvláštní poruše – když je rozrušený, nekontrolovatelně se směje. Patologicky se stará o svou starou matku a zbožňuje televizního baviče Murraye v podání Roberta De Niro. Koktejl všech těchto věcí nakonec způsobí větší výbuch, než by si kdo uměl představit.

Phoenix obstál skvěle

Joker je tak přesvědčivý a tak civilní, že během jeho sledování úplně zapomenete na to, že má cokoliv společného s batmanovskou ságou, i když postavy spojené s Batmanem se na plátně čas od času objeví. Je navíc situovaný do zvláštně špinavých a zašlých 70. let, což atmosféře neklidu velmi pomáhá. Z pohledu časové souslednosti je Joker vlastně jakýsi prequel Nolanovy trilogie, a ačkoliv před uvedením do kin všichni řešili, jak Phoenix obstojí ve srovnání s Ledgerem, který si za svého Jokera vysloužil posmrtného Oscara, tyto obavy se ukázaly jako zcela liché.

Ti dva nejdou srovnávat. Každý hraje Jokera skvěle, geniálně, šíleně a absolutně. Ten Phoenixův má mnohem víc prostoru na expozici, máme víc času na to, abychom ho poznali a pochopili. Je tudíž komplexnější a ve své komplexnosti děsivější. Paradoxně tak dochází k tomu, že ačkoliv je Joker opravdu výborný, sledovat ho vlastně není vůbec nic příjemného.