V Česku je podobně jako v dalších evropských zemích alternativní školství stále na vzestupu. Mnoha rodičům už totiž praktiky klasických škol nevyhovují a o vzdělávání svých potomků mají jiné představy. Do této skupiny patřila i Eva Sanigová. A to tak intenzivně, že se rozhodla založit školu vlastní. V roce 2014 spoluzaložila školu Livingston, kterou více než tři roky řídila. Pak se rozhodla, že se osamostatní úplně. V roce 2018 otevřela alternativní základku Vela v pražském Hloubětíně. Škola je inspirována takzvanými demokratickými školami. Jde o vzdělávací domy, v nichž o výuce spolurozhodují žáci a studenti. V čem se ona „demokratická“ výuka liší od té běžné a jak velkým problém mají alternativní školy s distančním vyučováním, se kterým se žáci, učitelé i rodiče potýkají v koronakrizi?
„Naším cílem není odučená látka podle knihy, ale kompetentní dítě. V tom se ostatně shodneme i s ostatními alternativními školami. Na rozdíl od většiny z nich však nemáme univerzální metodu, ale hledáme optimální vzdělávací cestu pro každého žáka zvlášť,“ vysvětluje sympatická brunetka.
Proč jste se vlastně rozhodla vybudovat netradiční školu?
Na veřejných školách mě jako rodiče trápilo hned několik věcí a nejvíc ze všeho asi způsob, jakým se s dětmi komunikuje. Na základní škole jsou ve věku, kdy berou dospělé jako vzory, jsou otevřeny celému světu. Ironizace, sarkasmus až šikana ze strany některých vyhořelých pedagogů mi přišla neobhajitelná. Říkala jsem si, že to musí jít i jinak.
Co tedy děláte oproti klasickým nebo jiným alternativním školám jinak?
U nás má každé dítě svůj vlastní studijní plán. Pracujeme se zónou nejbližšího rozvoje, zohledňujeme aktuální znalosti i schopnosti dítěte. A děti se na tom plánu samy podílí, takže i prvňák může ovlivnit, co se bude učit a jak. Může pracovat samostatně, s dopomocí ostatních dětí nebo dospělého. Individuální je i časový rozvrh, který děti ve škole mají. Mimo jiné tak vycházíme z principů zahraničních demokratických škol, i když jsou českou legislativou samozřejmě daná určitá omezení.
Jak konkrétně vypadá na vaší škole taková klasická učební hodina?
Záleží na typu programu, na obsahu, volbě pedagoga, cíli, ke kterému dítě směřuje. Někdy je vhodnější samostatná práce, jindy celoskupinové aktivity. Hodina u nás netrvá obvyklých pětačtyřicet minut, ale je to blok devadesáti minut, který spojuje více předmětů dohromady.
Všech škol bez výjimky se každopádně letos výrazně dotkla pandemická situace. Jak jste zvládali distanční vzdělávání na jaře a jak ho zvládáte teď?
Na jaře to byla pro všechny úplně nová, nečekaná situace. Naše škola ale na denní bázi využívá řadu postupů, které jsou běžné spíš ve firemním sektoru. Jde například o používání tabletů, ale třeba i sdílení informací přes Google disk a podobně. Takže z hlediska možnosti a schopnosti využít technologie jsme připraveni byli.
Představa, že bychom se do konce roku neviděli nejen kvůli učení, ale hlavně kvůli vztahům ve škole, je hodně nepříjemná.
I tak to byl ale šok, nikdo z nás předchozí zkušenosti s online výukou neměl. Přes prázdniny jsme vylepšili organizaci, vytvořili jsme nové kalendáře, pozvánky, rozvrhy... Z tohoto pohledu je tedy současný průběh už snazší. Ale samozřejmě tím, jak být dětem ve výuce oporou bez možnosti osobního kontaktu, se zabýváme i teď. Je to komplikované. Pro děti, školu i rodiče.
Není to pro vás naopak na rozdíl od běžných škol tedy nevýhoda, když je vaše výuka založena vyloženě na kontaktu s dětmi?
Nad tím jsem nedávno přemýšlela. Tradiční škola, která „jede“ klasickou frontální výuku v tom může pokračovat i na dálku, efekt pro děti to má hodně podobný jako ve škole. My jsme na tom teď právě vzhledem k našemu přístupu k dětem v tomto ohledu hůř než tradiční školy, protože máme ještě víc práce než obvykle. Výhodou pro nás naopak je, že hodně vedeme děti k samostatnosti, schopnosti organizovat si práci a poznat, co jim jde a co ne. Takže v tom to máme naopak snazší.
Uvažovali jste o možnosti, že byste přesunuli výuku ven, na čerstvý vzduch? I když je fakt, že teď už je docela chladněji...
Zatím se s dětmi potkáváme pouze online. Ale pokud se nepodaří školy na konci listopadu ani částečně otevřít, budeme opravdu hledat možnosti osobního kontaktu s dětmi venku, alespoň občas. Představa, že bychom se do konce roku neviděli nejen kvůli učení, ale hlavně kvůli vztahům ve škole, je hodně nepříjemná.
Váš koncept individuální výuky, kdy se asi nemůžete moc držet tradičních osnov, musí být hodně náročný na pedagogy.
Ano, to je. Naše třídy jsou navíc věkově smíšené. Za každé dítě nese odpovědnost jeho třídní učitel a druhý pedagog, takzvaný tandemista, který se více věnuje té konkrétní třídě. Během vzdělávání ale žák přichází do kontaktu s více pedagogy, a to už od první třídy. Bez ohledu na to, zda jde o první stupeň, druhý stupeň nebo odpolední výuku, vždycky máme pro konkrétní programy ve škole pedagogy zaměřené na danou oblast – ať už se jedná o umění nebo přírodní vědy.
Požadujete, aby vaši učitelé měli odborné pedagogické vzdělání? Vím, že některé alternativní školy to nevyžadují.
Ano, snažíme se, aby naši pedagogové měli požadovanou kvalifikaci. Někteří z našich kolegů ještě studují. Záleží nám na tom, aby se lidé, kteří se ve Vele dětem věnují, dále vzdělávali. Stejnou měrou klademe důraz na předchozí praxi s dětmi. Zkušenosti, vhled a odbornost jdou ruku v ruce.
Jaký je postup, když k vám přijde prvňáček nebo k vám přestoupí starší dítě?
Na začátku je vždy období adaptace, seznámení s tím, jak to ve Vele chodí. To zabere většinou tři až čtyři týdny. Během této doby dítě zkouší různé činnosti, kdy je naším hlavním cílem zjistit, co opravdu umí, co dokáže aplikovat, čemu rozumí a kde má naopak případné mezery, které je nutné doplnit. Pak máme jistotu, že třeba v osmičce dítě nenarazí na strop způsobený tím, že nezvládá něco z předchozích let.
Jak potom vaše děti zvládají přestup na klasické střední školy?
Už od osmičky uzpůsobujeme studijní plán dítěte tak, aby bylo schopné přijímací zkoušky zvládnout. Nefungujeme ve vakuu. Víme, že děti musí ve studiu navázat na jiných školách, a připravujeme je na to, aby mohly jít na školu, kterou si vyberou. Snažíme se také, aby během let strávených u nás poznaly, co je opravdu baví, a čemu se tedy budou chtít v budoucnu věnovat.
Proč se u vás neznámkuje?
Známka podle našeho názoru nemá žádnou skutečnou informační hodnotu, s níž by potom mohlo dítě pracovat. Pro žáka, který přebírá zodpovědnost za vlastní vzdělání, je mnohem užitečnější třeba informace typu: „Z deseti příkladů jsi měl tři špatně a zrovna ty tři spočívají na stejném principu. Ten ti ještě tolik nejde, tak se na něj pojďme zaměřit.“ Informace o tom, že dostalo trojku, dítěti moc k posunu nepomůže. Používáme tedy formativní hodnocení a ve škole neustále probíhá zpětná vazba oběma směry, tedy nejen od dospělých k dětem, ale i od dětí k dospělým. Díky tomu se mohou obě strany posouvat dál.
Co říkáte na námitky lidí, kteří tvrdí, že soukromé školy jsou kvůli školnému jen pro „vyvolené“?
Jsou země, ve kterých můžete založit soukromou školu, a pokud místní úřady přesvědčíte, že je o ni zájem, může z ní být škola veřejná, tedy plně podporovaná státem. Bohužel u nás taková možnost není. Co se týká školného, beru ho jako překážku, protože právě kvůli němu se k nám některé děti opravdu nemohou dostat. Proto také nabízíme stipendia, která alespoň částečně pomáhají tuto bariéru překonat. Na druhé straně jsou u nás i žáci, kterým na školné přispívá kromě rodičů i někdo z širší rodiny, takže je to sice otázka financí, ale také priorit.
Ví se, že vnitřní motivace žáků se na základní škole postupem času dost snižuje. Jak je to u vás?
Motivace v průběhu docházky do školy opravdu kolísá, zejména u dětí v pubertě, které jsou demotivované častěji. Ale to je jejich přirozená vývojová fáze. Daří se nám sledovat, co se s žáky děje a proč určitá oblast stagnuje. Někdy má dítě obavy z chyb či selhání, takže je potřeba ho podpořit, jindy je důvodem něco jiného. Nemáme kouzelnou hůlku a nedokážeme dělat zázraky, ale rozumíme tomu, proč se určité věci dějí, a pak můžeme dětem pomoci je překonat.
Některé školy tvrdí, že před zápisem dítěte je výběr oboustranný, tedy nejenže si rodiče vybírají školu, ale že si i škola vybírá dítě a rodiče. Je to tak i u vás?
Ano, to je velmi důležité, protože rodič, který sám není na alternativní školu „zralý“, nedá škole šanci, aby dělala svou práci. Přestože jeho dítě nastoupí do školy, o níž ví, že „nejede“ podle učebnic a nedává známky, je takový rodič schopný se v říjnu ptát, kde jsou ty učebnice a proč už jeho potomek nedělá to, co sousedovic Franta ve stejném ročníku. Pokud je rodič v diskomfortu, snaží se zasahovat a mít vše pod kontrolou, tak se to potom přenáší i na dítě a dříve či později dojde ke změně školy. Pro dítě je to ale zbytečná zátěž, které se snažíme skrze konzultace s rodiči ještě před zápisem předejít.
Eva Dittrich Sanigová
Vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, působila jako vyučující na vysoké škole, jako lektorka, školitelka, od roku 2007 jako projektová vedoucí a autorka testů ve společnosti Scio. V roce 2014 spoluzaložila Základní školu Livingston. V prosinci 2017 místo spolumajitelky, jednatelky a ředitelky opustila a od roku 2018 provozuje Základní školu Vela v Praze 9, Hloubětíně. Účastní se odborných konferencí, a to v roli přednášejícího i posluchače. Zajímá se o nenásilnou a respektující komunikaci a propojení architektury s nejnovějšími poznatky v oblasti učení. Její škola vyvíjí a realizuje koncept personalizovaného vzdělávání.
V tomhle rozhovoru s rodiči zjišťujeme, zda opravdu hledají to, co Vela nabízí. A pokud touží po něčem jiném, třeba jim i poradíme, kde to najdou. Ostatně, na základě našich dosavadních zkušeností jsme vytvořili web o tom, jak vybrat školu. Rodičům mimo jiné dáváme tipy, na co se ptát, aby zjistili, zda škola opravdu umí to, co deklaruje. Důraz na individualizovaný a respektující přístup už dnes najdete na webu každé druhé školy. Jak s takovým záměrem pracuje a jestli vůbec, se ale diametrálně liší. Snažíme se, aby děti chodily do škol, kde jim i rodičům bude dobře.
Reklama
foto: Archiv Evy Sanigové a autorka, zdroj: Škola Vela
