Pátek Karla Křivana: Jsme naočkovaní Švejkem. I po sto letech

„Tak nás budou očkovat,“ řekla uklízečka panu Haškovi, který, opustiv před lety práci v jedné veliké korporaci, když ho vedení definitivně označilo za netýmového hráče, jenž často nazýval zákazníky blby, živil se aktuálně umisťováním fotografií psů na Instagram. Hlavně cizích. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena konopnou mastí.

„A čím nás budou očkovat, paní Mlynářová? Já znám hodně vakcín, ale žádná nefunguje jako tahle mast, zvlášť když si ji zakouřím,“ řekl pan Hašek.

„Ale, nějakejma zahraničníma. Tam už to začalo. I ta anglická královna se nechá očkovat,“ psali podle paní Mlynářové v mailu, co jí přeposlala Máňa.

„To vědí, takový velký paní nedaj nic obyčejnýho. To maj, jako když si tuhle synovec přivezl z Thajska nějakou mast, aby jako žena byla spokojenější, a pak nemohl tejden zapnout kalhoty, jak ho to pálilo. Šetřil, kde neměl, skrblík jeden,“ dí poučeně pan Hašek. „Ale pro královnu koupili jistě něco lepšího.“

Jaroslav Hašek pak píše cosi o udávání, nedostatku disciplíny a nadbytku hlouposti a chaosu. Tedy jevech, které bychom už do naší doby nedokázali převést.

„Voni prej budou dva koordinátoři, až to sem přivezou,“ prozradila paní Mlynářová, co slyšela ve frontě před obchodem, kde nikdy nedodržovala doporučenou bezpečnou vzdálenost, protože by nerozuměla, o čem si ostatní povídají.

„To se rozumí samo sebou. Kdybyste chtěla očkovat půlku národa, taky byste se jistě taky s někým poradila. Ten poradí to, ten ono a pak jsme ta krásná země, jak to máme v té naší hymně.“

„Novinky píšou, pane Hašek, že přivezou tisíce očkování hned v lednu. A že nás všechny proočkujou za pár měsíců.“

„To půjde rychle, paní Mlynářová. Já bych si na takovou věc koupil americkou vakcínu, ti se s tim nepářou, a tak můžete za pár minut naočkovat dvacet královen, hubenejch nebo tlustejch. Ačkoli, mezi námi řečeno, paní Mlynářová, do tlustý královny se trefíte jistěji než do hubený. Já teď půjdu do hospody U Kalíšku, protože zítra nám ji zase zavřou.“ To se psala jakási středa, kdy pes začal zase vrčet.

Řezačka U Kalíšku

V hospodě U Kalíšku seděl jediný host, bubeník z kapely Řezačka, který neměl půl roku už do čeho bouchnout, protože kultura není práce, takže může být zrušená, aby herci a bubeníci nikoho nenakazili. Výčepní Sladký počítal dluhy a hosta si moc nevšímal.

„Už se těším na to očkování,“ pokusil se s ním navázat rozhovor bubeník. „Pak zase pustěj lidi na koncerty.“

„Jaký očkování? Voni pořád něco slibujou, to vědí, politika...“ děl moudře hostinský.

„Ale ty vakcíny jsou už vymyšlený a Němci nakoupili i ledničky, který jsou na to potřeba. Vy se nenecháte očkovat, pane hostinský?“ ptal se zvědavě muzikant.

„Já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem na ní nebyl zvědavej,“ odpověděl pan Sladký. „Přílišná zvědavost škodí.“

Smutný muzikant definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve s příchodem Haška.

„Dnes mi nalej černý, všichni živnostníci mají smutek, zítra to zase zavíraj,“ poručil si pivo.

„Ale už brzy začneme očkovat a všechno se zase otevře,“ začal znovu hovor plný naděje mladý bubeník. Po těch starších a zkušenějších pohledech směrem od pípy definitivně zmlknul a začal si prsty nervózně bubnovat do pivního tácku.

Zde hrdiny našeho příběhu opustíme. Oni už stejně budou zavírat. Jaroslav Hašek pak píše cosi o udávání, nedostatku disciplíny a nadbytku hlouposti a chaosu. Tedy jevech, které bychom už do naší doby nedokázali převést. Jestli se situace bude vyvíjet jinak, než se nyní zdá, musíme mít na zřeteli, že autor této stati nemá průpravného epidemiologického vzdělání.