Pátek Karla Křivana: Jen si tak trochu zdřímnout. Do jara bez kovidů a psů

Na Flowee mě tenhle týden zaujal text o dvoufázovém spánku. Že prý je užitečný a že bychom ho opět měli přijmout. Pro mě to není úplně novinka. Winston Churchill píše ve svých skvělých válečných pamětech, jak usínal kolem osmé večer, pak se zase probudil a dál pracoval. Jako šéfovi válečného úsilí impéria se tomuto režimu přizpůsobili i někteří generálové. Mladší se asi budou smát, ale přiznám se, že jsem na tento režim také trochu najel. Kolem šesté až deváté večer se nebráním půlhodinovému spánku a pak zase funguju do svých oblíbených nočních časů.

Spánek je vůbec věc zajímavá. Někdy jeden usne hned a v klidu, jindy se převaluje do dvou tří ráno, aby se probudil v šest v sedm a znova usnul tím šíleným ranním spánkem, který ho unaví a způsobí, že přijde pozdě na první pracovní schůzku a ještě je v horší formě, než kdyby strávil noc rozvernou zábavou.

Překonaný noční pták

Jsem noční člověk. Ráno se mi nechce vstávat a dopoledne moc nefunguju, naopak kolem jedenácté večer jsem čilý a mám dojem, že všechno zvládnu. Pokusil jsme se předělat a chodit dřív do kanceláře. Což jsem nakonec dokázal a měl dobrý pocit z toho, jak jsem překonal sám sebe. Tento "model František Josef I." ale nakonec nebyl příliš efektivní. V práci jsem sice byl, do kompu koukal, ale to bylo asi tak všechno. Mozek nereagoval na žádosti cosi vymýšlet, večer jsem byl dřív unaven, a zmizely tak moje oblíbené půlnoční chvíle psaní a čtení, kdy se naše vinohradská ulice s pěti hospodami na dohled a doslech ztiší a já jsem sám se svými myšlenkami.

Brzké vstávání jednoduše nepřineslo žádné užitečné hodiny navíc a ty, na které jsem zvyklý spoléhat, mi sebralo.

Někdy to není nic povzbudivého, protože přichází myšlenky chmurné nebo je hlava prostě prázdná, ať do ní člověk pouští podněty sebekreativnější. Ale brzké vstávání jednoduše nepřineslo žádné užitečné hodiny navíc a ty, na které jsem zvyklý spoléhat, mi sebralo.

Čekání na jarní probuzení

Mimochodem, spánek. Když sleduji naši současnou situaci, kdy mám pocit, že jsem najatý jako casting nějaké absurdní komedie, která měla být původně dramatem, leč scénárista neumí napsat ani jedno, zuřivě zavírám oči v naději, že se probudím. Někdy to v nepříjemných snech funguje. Leč nežijeme ve snu, a tak dál zůstávám v realitě, která je legrační, kdyby si to mohla dovolit. A tak si říkám, že to nejlepší, co bych pro své duševní zdraví mohl udělat, je usnout zimním spánkem jako medvěd a probudit se na jaře, kdy zahrádky kaváren budou otevřené, nebudu se muset vracet domů pro zapomenutou roušku a lidé se bez obav budou setkávat, dotýkat se a vůbec se radovat z toho, že se vidí.

A taky z toho, že už konečně do Prahy přijede Jamie Cullum, jehož koncert mi letos dvakrát zrušili. Obávám se ale, že se ráno opět probudím a budu na Instagramu pátrat ve statusech Dominika Feriho, co zase smím a co ne, protože tento mladý muž to sděluje jasně a srozumitelně, což oceňují nejen jeho vrstevníci. Nechtěl jsem psát o covidu, proto jsem začal spánkem. Ale stejně jsem skončil u této vlezlé nemoci, která nezmizela a jen stále víc zvýrazňuje naše nedostatky. Nedostatky lidí a jejich žití na Zemi.