Pátek Karla Křivana: Pirátská válka generací

Potkal jsem známého, kterého jsem pár let neviděl. Asi před osmi lety jsem ho učil na vysoké škole. Klasickej třicátník s pár úvazky, trochu technologie, trochu píše. Bavili jsme se o době a proč je tato země zastavená až zamrzlá. A jak mladší lidé nerozumí tomu, proč by měli poslouchat staré ženy a muže, kteří žijí mentálně někde v pravěku. A skončili jsme u toho, že bude volit piráty.

Na tom je zajímavé, jak se nebojí nápadů, ze kterých mají moji vrstevníci hrůzu. Nemá strach, že mu někdo vleze do bytu a řekne, že má moc metrů čtverečních, ani že by se nerespektoval soukromý majetek. Ochranu přírody bere jako samozřejmost, které nemá smysl odporovat. Tradičnější alternativu pirátů, tedy koalici ODS, KDU a TOP 09, vnímá jako partu padesátníků pro padesátníky, nad nimiž jen mávl rukou, ani za řeč mu nestáli.

Co s padesátníky?

Když se o pirátech bavím se svými vrstevníky, je to úplně jiná diskuse. Strach a děs v očích, bolševismus je nejslabší nadávka a kufry již sbalené v předsíni. Při diskusi s tím člověkem o generaci mladším mě napadlo, jak moc my starší myslíme na minulost a málo přemýšlíme o budoucnosti. Nanejvýš přemýšlíme, jak to zaonačit, aby svět nebyl jiný. On ale bude. A my se budeme muset sakramentsky otáčet, abychom se v něm udrželi. Otázka zní, co mohou dnešní padesátníci dát budoucnosti. Zdá se, že mnozí mladší si myslí, že jen překáží. Můžeme jim vyprávět o cestách, které jsou slepé či vedou špatným směrem. Leč dali jsme my v jejich věku na rady starších? Ani náhodu. A po těch dnešních to chceme?

Jsme jak vesnický strejcové na tancovačce ve špatně padnoucích oblecích.

Problém generace, která si svoje nejlepší roky zažila v báječných devadesátkách, kdy vše bylo nové, přitažlivé a svobodné, je, že nerozumí době, ve které nyní žijeme. Změnily se nejen technologie a způsob dorozumívání, ale i nebezpečí, která nám hrozí. Varujeme před něčím, co není, a neumíme popsat současnost, která samozřejmě nenabízí jen cesty značené a k cíli vedoucí. Mladší vidí, že světu nic nového nepřinášíme. Neberou nám ani tolik naši minulost, spíš mají pocit, že my jim bereme budoucnost.

Vesnický strejcové

Země, která evidentně stojí na slepé koleji bezvýznamného nádraží, potřebuje víc než návrat ke starým dobrým hodnotám. Ty hodnoty totiž nepasují na dnešní časy. Jsme jak vesnický strejcové na tancovačce ve špatně padnoucích oblecích, které měli naposled na sobě někdy na svatbě či při maturitě. Nikdo po nás nechce, abychom přejímali vše, co je ve světě trendy, ale mladí lidé s námi nechtějí sedět na lavičce toho nádraží, kterým rychlíky do světa ani neprojíždí, natož aby tu stavěly.

Jsme jak Šípková Růženka, která se probudila po desetiletém spánku a nechápe, že za zdmi zámku se žije jinak, než byla zvyklá. Buď se to naučíme, nebo za námi zavřou dveře zámeckého parku a nechají nás zase spát. Ale s námi v něm žít chtít nebudou.