Když se ve čtvrtek objevovaly na sociálních sítích staré černobílé fotky Antonína Panenky v množství větším než obvyklém, bylo to proto, že měl narozeniny. Ona bělehradská penalta patří k okamžikům, při kterých si ti, kteří ji pamatují, začnou vzpomínat a většinou si i vzpomenou, kde byli, když se to stalo.
S fotbalem to mám podobně již jen v jednom případě. Když jsme na Euru 2004 porazili Holandsko. Ale je to možná víc dané tím, že jsem to zažil ve společenské místnosti hotelu ve velšské vesnici Tremadog u města Portmadog, ve kterém se narodil Lawrence z Arábie, tedy myslím v budově toho hotýlku.
Proti Holandsku ve Walesu
Na zápas jsem se díval s arogantními anglickými turisty, kteří mě nejdříve litovali, protože „Holanďany prostě nemůžete porazit“, a pak ráno jsem měl ke snídani od každého z nich na stole pivo. Recepční toho hotelu byla z Drážďan, a když mě viděla, chtěla si povídat o Karlu Gottovi a od toho zápasu, když jsem pak kdekoliv na té velšské cestě řekl, že jsem Čech, lidé zvedali palec nahoru a snažili se vyslovit „Pavel Nedved“. Chci říct, že s „holandským“ zápasem je vzpomínek jaksi víc a zábavné cesty člověku v paměti zůstávají trvaleji. Ta bělehradská penalta je ale jeden okamžik a ještě z mnohem dávnější minulosti.
Vymyšlené příběhy mohou být krásné, ale nemají sílu okamžiku, která jediná zatlačí na cosi ve vašem těle a zastaví čas.
Já ji vlastně neviděl. Rodiče mě totiž poslali spát někdy po skončení prvního poločasu nebo snad dokonce před prodloužením. Dětská tragédie. Bylo mi jedenáct, musel jsem druhý den vstávat do školy a ponocování při fotbalovém zápase by mělo zřejmě špatný vliv na můj výkon tam. A tak ta penalta, kterou jsem pak viděl mnohokrát a podrobně o ní četl třeba ve vzpomínkách brankáře Iva Viktora či vyprávění geniálního aktéra samotného, ve mě vyvolává spíše pocity na chvíli, kdy jsem něco mohl mít, ale neměl, i když jsem u toho byl blízko.
Dloubák za dveřmi
Jednak samotné znemožnění dívat se na televizi samozřejmě nezpůsobilo, že jsem uposlechl a šel spát. Tedy uposlechl a odešel do pokoje, ale byl vzhůru a přes dveře poslouchal, dokud zápas neskončil. A velmi jsem litoval, že to nevidím. Byl to tedy ten typ zákazů, který nejen zcela nesplní účel, pro který byl vydán, ale naopak vyvolá v postiženém pocit, že zbytečně přišel o cosi důležitého. Navíc druhý den ve škole všichni kluci nadšeně vyprávěli, co v televizi viděli, a já samozřejmě nemohl přiznat, že jsem pří té dějinné události ležel v posteli.
Takže další efekt onoho televizního zaracha byl ten, že jsem objevil schopnosti vymýšlet si situace, které se nestaly, a popisovat je podle toho, co jsem o nich slyšel od jiných. Což není hezké, ale zábavné rozhodně. Neb fantazie se vždy zdá zajímavější a uvolněnější než skutečnost. Jenže když posluchači vašeho smyšleného příběhu odejdou, tehdy domů, dnes se odpojí od sociálních sítí, vy zůstanete sami s prázdnou chvilkou, ve které byste si chtěli na něco z té vaší pohádky sáhnout, ale ono není na co. Vymyšlené příběhy mohou být krásné, ale nemají sílu okamžiku, která jediná zatlačí na cosi ve vašem těle a zastaví čas.
A tak když budete někomu něco zakazovat z důvodu jakékoliv moci nad ním, myslete na to, zda zákaz má smysl. Zda ho dokážete vůbec vymoci a jestli ten, kterého postihne, neztratí víc, než vy si myslíte, že vaším konáním dobra získá. Pocit, že jeden přišel o něco, co se nikdy nevrátí, je asi to nejhorší, co se člověku může stát. Nedělám drama z mé dětské nepřítomnosti při bělehradské penaltě. „To byl jen příklad, tati,“ jak řekla v seriálu Přátelé Rachel svému nechápavému rodiči. Ten jsem již v televizi viděl, protože byly devadesátky a já bydlel sám.
Reklama
foto: Profimedia