Oreometr od MIT odhalil, proč poleva zůstává vždy na jedné straně sušenky

I když zjištění, že náplň sušenky prostě nelze rozdělit, nemusí být pro milovníky oblíbené sladkosti úplným šokem, tak určitě je k něčemu dobré. Pomáhá například ve vývoji další generace 3D tisku. Hlavní autorka studie a doktorandka v oboru dynamiky tekutin na Massachusettském technologickém institutu Crystal Owensová se obvykle zaměřuje na použití uhlíkových nanotrubic, které obsahují náplň při 3D tisku. Obvykle se tedy nevěnuje složení textury potravin. Příklad prezentovaný na sušenkách Oreo je ovšem její rafinovaný způsob, jak ukázat vědecké koncepty široké veřejnosti.

Princip měření je ale podobný. Tekuté látky, které lze tisknout ve 3D, musí být dostatečně tvárné, aby je bylo možné vytlačit z tuby, a zároveň dostatečně tuhé, aby po vytištění zůstaly na místě.

Viskozita Oreo krému

Studie o tom, jak se tekutiny a plasty chovají pod tlakem, se nazývá reologie. Jde o obor, o kterém průměrný člověk nemá tušení, že existuje. Ale sušenky Oreo jsou perfektním materiálem, který umožňuje teorii přiblížit veřejnosti v praxi. „Když řeknu, "je to jako Oreo", mezi desky dám tekutinu a otáčím jimi, pomáhá mi to charakterizovat viskozitu materiálů, které používáme pro 3D tisk, a lidé najednou pochopí, o čem mluvím,“ vypráví Crystal Owensová.

Bez ohledu na to, jak rychle vědci oplatku kroutili, krém se vždy přilepil na jednu stranu.

Testování vlastností tisknutelných nanotrubic je přesně jako měření kroucení Oreem. Vědci začínají s nástrojem zvaným reometr, párem desek, které dokážou spojit tekutinu a roztočit ji, aby změřili její sílu. V případě Orea chtěli vědci zjistit, co by se stalo s krémem, kdyby otáčeli vnějšími čokoládovými oplatkami. Takto jednoduše zní jejich technický popis sušenky Oreo.

Klíčovým měřením byla „mez průtažnosti“ neboli množství síly, kterou bylo zapotřebí k oddělení oplatky od krému. Autoři studie také testovali sušenky pomocí vlastnoručně vyrobeného „oreometru“, správněji tedy reometru. Jde o upínací zařízení, které používá gumové pásky a mince jako zátěž k rozdělování sušenek od sebe. „Hodně jsme mluvili o tom, jak lidem nastínit představu o tom, co je to mez průtažnosti,“ říká Owensová. „Nejlepší věc, kterou jsme vymysleli, je nechat ostatní lidi, aby si stejný test vyzkoušeli.“

Uprostřed to nerozdělíte

Owensová očekávala, že za určitých experimentálních podmínek budou schopni rozdělit náplň v Oreu uprostřed. Vycházela ze zkušeností s roztaveným plastem používaným k tisku 3D předmětů, jako jsou například lehátka. Pokud je s ním otáčeno příliš rychle, vznikne šev přímo kolem středu a tekutina se bude oddělovat přímo podél tohoto pásu. To je fenomén, který vědci dobře znají, ale stejný pokus s Oreem zabral spoustu času.

Bez ohledu na to, jak rychle vědci oplatku kroutili, krém se vždy přilepil na jednu stranu. „Ukazuje se, že v tom není žádný trik,“ říká Owensová. „Všechno, o co se pokusíte, bude mít většinou čistý zlom s výsledkem krému jen na jedné sušence. Je trochu zklamáním, že tam není nějaký tajný zvrat.“ Owensová má ovšem podezření, že zahřátí krému by mohlo umožnit jeho rozdělení ve středu. Výsledky pokusů každopádně nezvrátilo ani použití sušenek s extra náplní navíc.

Ve světě potravinových materiálů patří Oreo náplň do kategorie kašovitých, a to spolu s bramborovou kaší, brusinkovou omáčkou a nádivkou. Hlavním sdělením pokusů se sušenkami je nicméně fakt, že by stejně jako mnoho dalších potravin a pamlsků mohly být vyráběny pokročilou technologií 3D tisku. Dobrou chuť, ať už jste na straně sušenky, která je bez, či na té s náplní.