Vyprávět si s Nell Watsonovou chce notnou dávku představivosti. Potkaly jsme se v pražských Holešovicích na festivalu o budoucnosti technologií Prague Futureport, kde Nell Watsonová přednášela. Celoživotně se totiž zabývá hledáním odpovědí na otázky, zda stroje mohu být morálnější než lidé, predikuje, že do deseti let některým z nás budou žilami proplouvat minirobotci naprogramovaní k tomu, aby nás léčili, a věří, že díky technologiím budeme vládnout nekonečně větší empatií.
Nell Watsonová přednáší na Singularity University, instituci, kterou před deseti lety v Kalifornii založili vizionáři Ray Kurzweil a Peter Diamantis a vystavili ji kolem Kurzweilovy teorie technologické singularity.
Singularita v jeho pojetí je bod v čase, kdy všechen technologický pokrok, zejména v oblasti umělé inteligence, vyústí v existenci strojů chytřejších než lidé. Pozor, mluvíme o obecné inteligenci, a tedy i o obecné či silné umělé inteligenci, ne o tom, že stroje dokážou počítat lépe než my. Kurzweil tvrdí, že tohoto bodu dosáhneme v roce 2045. Tehdy podle něj znásobíme svou inteligenci miliardou tím, že se spojíme s uměle vytvořenou inteligencí. Mimochodem, v roce 2029, to znamená za plus minus deset let, budou dle Kurzweilovy předpovědi počítače vládnout inteligencí rovné té lidské a sestavíme umělý lidský mozek.
Kroky kolem zeměkoule
Zaklínadlem veškerého pokroku, na němž Kurzweil staví své teorie, je exponenciální růst, přičemž lidé po celou dobu své evoluce vnímají svět kolem sebe lineárně. A doposavad nám to i stačilo. Vždy jsme byli schopni odhadnout vývoj na několik desítek let dopředu a rodiče mohli více méně odhadnout, v jakém světě budou žít jejich děti. Tento luxus dnes nemáme. Pro pochopení rozdílu mezi exponenciálním a lineárním si vypůjčím krásný příklad slovenského kolegy Michala Meška, který se účastnil jednoho z kurzů na Singularity University.
Když jsem studoval na MIT, všichni jsme sdíleli jeden počítač,
který zabral polovinu budovy. Počítač ve vašem smartphonu je dnes miliónkrát levnější, a přitom tisíckrát výkonnější.
Jak daleko se dostanete, když uděláte 30 lineárních kroků? Jeden krok = jeden metr a každý následující krok také jeden metr. Správně, 30 metrů. Jak daleko se ale dostanete, když uděláte 30 exponenciálních kroků? První krok 1 metr, druhý krok 2 metry, třetí krok 4 metry a tak dále. Výsledek je 1 073 741 823 metrů, obvod zeměkoule obejdete takřka 27krát.
Nebo také slovy Raye Kurzweila: „Když jsem studoval na MIT (pozn. redakce: v 60. letech 20. stol.), všichni jsme sdíleli jeden počítač, který zabral polovinu budovy. Počítač ve vašem smartphonu je dnes miliónkrát levnější, a přitom tisíckrát výkonnější. A nyní to aplikujte na všechna ostatní odvětví, která jsou závislá na informačních technologiích.“
Základ exponenciálního uvažování položil Gordon E. Moore, mimochodem zakladatel firmy Intel, když si před nějakými padesáti lety všiml, že „počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod, se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí“. Počtem tranzistorů se poměřuje složitost počítačových procesorů. Předpověděl, že to tak dál půjde ještě nějakých deset let, nakonec z toho bylo téměř padesát, a i když to dnes už jde pomaleji, Moore poměrně přesně předpověděl vzorec technologického vývoje. I on sám ale přiznal, že jeho teorie má limity, a těmi je velikost, na kterou je možné transistory zmenšovat.
Představit si nepředstavitelné
Pro Raye Kurzweila je ale tato překážka dočasná. Podle něj se totiž vynoří něco, o čem nyní nemáme ani tušení, co nás přenese přes tuto zdánlivou hradbu do věku singularity. Stačí si představit, co všechno máme nyní, o čem jsme před pouhými 20 lety neměli ani tušení. Smartphony, Facebook, Twitter, bezdrátový internet...
Musím se na to příště Nell zeptat. Její představivost je bez diskuze větší a informovanější než ta má. A jestli se vám to všechno zdá neuvěřitelné, nezoufejte, přemýšlejte dál. I když jen lineárně.
foto: Shutterstock, Archiv Nell Watsonové
