Jména úspěšných českých horolezců zná dnes asi každý. Nicméně je dost pravděpodobné, že k nim brzy přibyde i jedno další. Zatím stranou pomyslných kamer a diktafonů zdolal letos mladý horolezec Lukáš Jasenský z Uherského Brodu jednu z nejsmrtelnějších osmitisícovek, Makalu. Sám, bez jakékoliv podpory, a navíc bez kyslíku. Vydal se na životní cestu, kde kromě absolutní nejistoty může přijít o život, ale jak sám říká: „Dělám, co miluju, a dává mi to smysl.“
Potkáváme se na akci, kde neteče proudem pivo, ale káva, a jí se tady hory čokolády. A jak vidím, nezůstáváte pozadu. Povolený doping?
Obojí mi dává energii, kterou v horách, zvláště v těch vysokých, opravdu potřebuji. Zvláště v zóně smrti nad 8000 m. n. m. požírá tělo samo sebe, a aby mělo odkud brát, musíte mít pro něj zdroje. Čokoládu si tak dopřávám rád a kávu také miluji. Tu si ale dávám raději v basecampu, protože její příprava na stěně by mi asi vzala víc energie, než kolik by mi dala tabulka čokolády.
Na stěně jsme strávili tři dny a já si přivodil silnou infekci, která se pravděpodobně propojila i s výškovou nemocí. Nebudu nic zastírat, bojoval jsem tam o život.
Vydal jste se na životní cestu horolezce. To je za prvé velmi nebezpečné. Navíc není ani jednoduché se takovým koníčkem živit. Jak náročné je v dnešní době hledání spolehlivých partnerů, kteří Vám jsou ochotni přispět na takto nákladná dobrodružství?
Horolezectví je individuální sport, kde je jediným vítězstvím přežití. Vrchol je pouhou třešničkou na dortu. Hory jsou nevyzpytatelné a i sebemenší chyba může být tou poslední. Proto je důležité, aby i potenciální partneři a sponzoři chápali podstatu tohoto sportu. Shánění partnerů je pochopitelně velmi náročné, ale já mám to štěstí, že mám sponzory, kteří mi naslouchají a horolezectví trochu rozumí. Často jsou to moji kamarádi, regionální partneři, menší firmy, ale i velké firmy. Díky nim dnes dělám to, co mě baví, co mě naplňuje, a i když žiju v permanentní nejistotě, neměnil bych.
Na rozdíl od známých tváří horolezeckého světa zůstáváte Vy spíše v pozadí. Je to schválně?
Je potřeba si přiznat, že nejsem ani Mára Holeček nebo Honza Tráva. Jako mladý neznámý horolezec to mám v porovnání s těmi známými osobnostmi horolezeckého světa náročnější, ale nestěžuji si. Oni už jsou na scéně dlouho a za tu dobu si kolem sebe vytvořili silnou mediální i horolezeckou komunitu. U naší generace zase více fungují sociální sítě, kde se snažím o sebeprezentaci, což je nejen nutnost, ale i mě to baví.
Víte, já jsem ochotný pro svoje sny, cíle a plány obětovat hodně, a i když mě od mého rozhodnutí hodně lidí zrazovalo, necouvnul jsem. Nechci si v padesáti letech vyčítat, že jsem to nezkusil.
Při výstupu na K2. Zdroj: Se svolením Lukáše Jasenského
Vysokohorské výstupy jste započal až v roce 2018. O to neuvěřitelnější je, kde všude jste už za těch několik málo let stanul. Kdy a kde to začalo?
Lásku k horám mám už od dětství, ale do těch opravdu velkých projektů jsem se pustil až v roce 2018. Tehdy jsem odletěl do Jižní Ameriky s cílem zdolat vrchol Aconcagui vysoký 6 961 metrů. V rámci této cesty jsme s mým kamarádem v průběhu 35 dní vylezli nejen na tento nejvyšší vrchol Ameriky, ale úspěšně jsme zdolali i dalších pět vrcholů převyšujících 5 000 metrů.
Do Jižní Ameriky jste se ale o rok později vrátil, proč?
První expedice byla sice náročná, ale spíše fyzicky než technicky a já si chtěl vyzkoušet více technické lezení. V roce 2019 jsme tak s Jakubem Zakrzeckim z Jeseníků vyrazili do Peru, kde jsme vylezli nádherné vrcholy, a já se definitivně rozhodl, že se chci horám věnovat naplno.
Kdy jste poprvé vyrazil do Himaláje?
První cestu jsem měl naplánovanou na rok 2020, ale kvůli koronavirové pandemii jsem vyrazil až o rok později. Tenkrát jsem se na Makalu dostal do výšky 7618 metrů. Byl to druhý vrcholový pokus, ale ani tentokrát mě počasí nepustilo. Ten rok na vrcholu nestanul nikdo. V roce 2022 jsem se vydal s mým kamarádem Markem Novotným do Pákistánu s cílem vystoupat na vrchol K2 Česenovým pilířem. Nakonec to ale žádná expedice vlastně nebyla...
Největší rozdíl jsem pocítil nad hranicí 8300 metrů. Tam jsem udělal dva kroky a musel jsem se desetkrát až dvacetkrát nadechnout. Pokud se to pokusíte urychlit, začne vás opravdu hodně bolet hlava a mohou se dostavit až halucinace. V horším případě může dojít na otok mozku či plic.
Co se přihodilo?
Bohužel se nám při cestě ztratila zavazadla a přišli jsme tak o veškeré lezecké vybavení. Ani po několika týdnech nám nebyli schopni zavazadla doručit a my už neměli čas na další zdržení. Vyrazili jsme tak na K2 bez vybavení, což se nakonec ukázalo jako ne úplně dobrý nápad. Na stěně jsme strávili tři dny a já si přivodil silnou infekci, která se pravděpodobně propojila i s výškovou nemocí. Nebudu nic zastírat, bojoval jsem tam o život.
Můžete trochu více popsat, co se tam dělo?
Zkrátka se mi v důsledku mého zdravotního stavu zastavilo tělo a nebyl jsem schopný udělat ani krok. Ráno jsem se probudil a měl jsem horní i dolní patro v puse spojené dohromady. Ústa mi natekla tak strašně, že jsem nemohl téměř dýchat. Na K2 jsme nelezli normálkou, ale přes Česenův pilíř, kde jsme mohli využívat jen staré fixní jištění, kterého bylo navíc opravdu málo a nebylo ani v dobrém stavu.
Nakonec nám nezbylo nic jiného než sestoupit 1500 metrů kolmé stěny zpátky. I sebemenší zaváhání by znamenalo jistou smrt. S vypětím všech sil se nám podařilo dostat se do basecampu, kde jsem se úplně složil. Kvůli počasí pro mě bohužel nemohl přiletět ani vrtulník a musel jsem tedy v tomhle stavu jít další dva dny do civilizace. S odstupem času musím říct, že jsem takovou zkušenost potřeboval, protože díky ní jsem si uvědomil, že ne vždycky mi bude všechno vycházet.
Letos se Vám podařilo vystoupat na vrchol himalájské osmitisícovky Makalu. Jak dlouho jste se na první osmitisícovku připravoval?
Mentálně od dětství a technicky a zkušenostmi posledních několik let. Od roku 2018 jsem byl v kontaktu s Honzou Trávníčkem a od něj jsem věděl, že se tahle expedice připravuje, a chtěl jsem se jí zúčastnit. Makalu mě tak provázelo uplynulých pět let a v květnu 2023 se můj pětiletý sen stal skutečností. Co jsem sám začal, jsem také sám dokončil.
Výstup na Makalu 2023, zdroj: Se svolením Lukáše Jasenského
Sám? Jak sám?
Neměl jsem žádného parťáka ani šerpu a Makalu jsem vylezl bez kyslíku.
To je vůbec možné?
Je, ale ze sta lidí se takto vydá třeba jen 3 až 5 horolezců. Možné to tedy je, ale je to velmi nestandardní. Měl jsem zázemí v base campu, ale při cestě na vrchol jsem šel sám za sebe. Žádný tým, žádní šerpové, žádná podpora. Použil jsem natažená fixní lana a tam, kde nebyla, jsem šel bez jištění.
V té době jste měl za sebou vrcholy přes šest tisíc metrů, ale nad osm tisíc jste ještě nikdy nebyl. Byl ten rozdíl opravdu tak velký?
Obrovský. Já mám ale štěstí v tom, že výšku tolik nevnímám. Zřejmě mám fyziologické předpoklady, protože i ve výšce 6800 metrů mám saturaci kyslíku - 92, zatímco trénování horolezci mají například kolem 80. Ve výšce 7500 metrů se dokážu pořád dobře vyspat, ale jakmile jsem se dostal nad 8000 metrů, začalo se mi hůře dýchat. Největší rozdíl jsem pocítil nad hranicí 8300 metrů. Tam jsem udělal dva kroky a musel jsem se desetkrát až dvacetkrát nadechnout. Pokud se to pokusíte urychlit, začne vás opravdu hodně bolet hlava a mohou se dostavit až halucinace. V horším případě může dojít na otok mozku či plic. Pro tento případ mám u sebe injekce s Dextamedem.
Jak vypadal samotný výstup na vrchol?
Bylo to extrémně náročné a nikdy jsem nic podobného nezažil. Z výškového tábora C3 jsem vyrážel ve 22 hodin a čekalo mě 1000 výškových metrů nahoru a zpátky do tábora. Nespal jsem přes 40 hodin a jen na samotné cestě jsem byl 25 hodin. Tělo v této výšce, povětrnostních podmínkách a teplotě promrzá v důsledku nedostatku kyslíku desetkrát rychleji. Když jsem se v noci vracel do C3, byl jsem obalený ledem, třepal jsem se zimou a sotva jsem byl schopný přemýšlet. Od 19 hodin jsem šel v úplné tmě a do tábora jsem dorazil před 23 hodinou.
Teplá večeře tam na Vás asi nečekala.
Teď jste mě pobavil. Bylo by to krásné, ale naopak na mě čekala zase práce. Když se vydáte na takovou expedici sám, musíte se o všechno sám postarat – připravit si pití ze sněhu, uvařit si, zajistit si základní komfort, zkrátka všechno potřebné. Když to neuděláte, zemřete. Měl jsem ale trochu štěstí, protože jsem v C3 potkal dalšího horolezce, který šel také sám. Spojili jsme síly a navzájem si trochu pomohli.
Nikdy nezapomenu, jak jsem viděl viset na laně mrtvého horolezce. Tehdy jsem si uvědomil, jak nebezpečné lezení ve vysokých horách je, protože pokud se vám tam něco stane, domů už se často nevrátíte.
V kolik hodin jste byl na vrcholu?
Jak už jsem říkal, vyrážel jsem ve 22 hodin a na vrchol, kde jsem byl úplně sám, jsem vystoupal ve 13.46.
Dosáhl jste cíle výšky 8485 metrů podle plánu?
Ne tak docela. Chtěl jsem stát na vrcholu v pravé poledne, ale dorazil jsem tam až téměř o dvě hodiny později.
Jaký to byl pocit?
Víte, že ani nevím? Člověk je tak vyčerpaný, že se ani nemůže radovat. Určitě uvnitř mě emoce byly a užíval jsem si je spíše duchovně. Nicméně musíte pořád přemýšlet hodně pragmaticky, protože na vrcholu jste jen v polovině cesty, a ta horší část vás teprve čeká. Nejčastěji horolezci umírají při sestupu a věděl jsem moc dobře, že mám před sebou hodiny náročného sestupu. Myslel jsem hlavně na to, jak se dostat do bezpečí, protože stačí, že vám dojde energie, sednete si do sněhu a už nevstanete. Nikdy nevstanete.
Sám v horách trávím hodně času, ale extrémní vysokohorské výstupy jsou úplně jiná liga. Jak takový výstup ve skutečnosti probíhá?
Musíte se soustředit na každý další krok a fungovat jako robot. Na romantické výhledy na okolní vrcholky vlastně není moc prostor a energie. Musíte se pořád plně soustředit na to, co děláte. V téhle výšce každý krok opravdu bolí. Nejvíc si pamatuji svoje nohy, ty jsem viděl dlouhé hodiny (smích…). Nebýt fotografií, které jsem pořídil, tak bych si ten vrchol a cestu skoro ani nepamatoval (smích…).
V posledních letech média často přináší zpravodajství o přeplněných výstupech na Everest a další osmitisícovky. Je to reálný popis toho, co se tam děje?
Bohužel ano. Největší problém je, že do basecampu postupně přichází nové a nové výpravy, které tam tráví dlouhé týdny. Všichni pak čekají na dva až tři dobré dny, kdy vyrazí na vrchol. Najednou se tak na trase ocitne přes 800 horolezců včetně podpůrných týmů šerpů. Na Makalu je naopak krásné to, že tam žádné davy nemáte. Já šel poslední hodiny výstupu na vrchol sám, to se vám na Everestu nestane. Everest je mimochodem z C3 krásně vidět, a než jsem večer vyrážel, pozoroval jsem čelovky stovek horolezců, jak se v nekonečném hadu sunou na vrchol. Neuvěřitelný zážitek.
Peru 2019, zdroj: Se svolením Lukáše Jasenského
Basecamp pod Everestem je trochu jiné „kafe“...
Tam by se Coffeespotu líbilo, stovky klientů na jednom místě (smích…) Teď vážně, tam jste jak ve městě. Jsou tam kavárny, kino, restaurace, můžete mít vyhřívanou postel a podobně. Zaplatíte si to, ale servis tam máte stoprocentní, i když vás to třeba vyjde na dva miliony. Mě expedice stojí 10x méně.
Makalu patří k nejnáročnějším osmitisícovkám a 10 % všech horolezců, co se pokusí o jeho vrchol, už se nikdy nevrátí. Proč jste se rozhodl právě pro Makalu?
Jak už jsem říkal, je to nádherná hora. Když jsem ji viděl z basecampu, byl jsem ohromen těmi více než 4000 metry skály a ledu. Byla mým snem posledních pět let.
Máte ze své první osmitisícovky nějaký nezapomenutelný zážitek?
Asi to bude morbidní, ale nikdy nezapomenu, jak jsem tam viděl viset na laně mrtvého horolezce. Tehdy jsem si uvědomil, jak nebezpečné lezení ve vysokých horách je, protože pokud se vám tam něco stane, domů už se nevrátíte. I drobné zranění může být fatální a opravdu mi tam došlo, jak vysokou hru hraji. Sice jsem věděl, že tam někde to tělo je, ale přesto mě to šokovalo. Ne, že bych se lekl, ale vnitřně to na mě hodně silně zapůsobilo.
Jak technicky zkušený musí horolezec být, aby si mohl sen o himalájských vrcholcích splnit?
Kdo má peníze, může kamkoliv, i na vrchol Everestu. V tomhle je ta doba trochu zvrácená, protože si můžete zaplatit spoustu lidí, kteří vás na vrchol dotlačí. Ano, samozřejmě musíte mít nějakou fyzickou kondici a trochu zkušeností, ale v zásadě se o vás ti lidé, které si platíte, postarají.
Čím vás Himaláj nejvíce překvapil?
Těmi rozměry. Například v Argentině nebo v Peru jsou ty hory také obrovské, ale s mohutností Himaláje se nemohou měřit. Moc se mi líbila tamější kultura a ryzí duševní čistota lidí, co tam žijí. Oni mají úplně jiný životní styl, nemají elektřinu – pouze ze solárních panelů na střechách. A jestli něco opravdu nemají, pak je to konzumní styl života. Jsem si jistý, že každý, kdo se do tohoto koutu světa vydá, se nevrátí stejný. Naučíte si vážit života, jaký máme, a zároveň si uvědomíte, že řešíme spoustu naprosto nepodstatných hloupostí.
Nespal jsem přes 40 hodin a jen na samotné cestě jsem byl 25 hodin. Tělo v této výšce, povětrnostních podmínkách a teplotě promrzá v důsledku nedostatku kyslíku desetkrát rychleji. Když jsem se v noci vracel do C3, byl jsem obalený ledem, třepal jsem se zimou a sotva jsem byl schopný přemýšlet.
Bylo těžké si prosadit, že se budete věnovat horolezectví vrcholově?
Ano i ne. Já si v sobě ujasnil, že to opravdu chci, a šel jsem si za tím. S okolím to bylo samozřejmě náročnější. Všichni se mi smáli, že na to nemám peníze, ať neblbnu, ale já jsem to udělal i tak. Bylo uspokojující, že pokud chce člověk něčeho dosáhnout, tak toho dosáhnout lze, jen musí chtít. Hodně chtít.
Co Vás jako první napadne, když řeknu No limit?
Skvělá káva z Babic, ale to jste určitě věděl, že řeknu (smích…). A také posouvání svých vlastních limitů, a to jak fyzicky, tak i mentálně. Většina lidí si určitě myslí, že horolezec musí mít dokonalou kondici, být maximálně fit a být opravdu hodně silný. Bez dobré kondice by se žádný horolezec neměl do vysokých hor vydávat, ale samotné lezení je z 85 % o hlavě a jen z 15 % o fyzické síle. Pokud to tam nahoře vzdáte v hlavě, je úplně jedno, jak máte natrénováno a jak jste silný. Člověk by měl v životě překračovat svou komfortní zónu, aby si o to víc užíval život. Každý z nás to má nastavené jinak, já si ten výstup z komfortní zóny a uvědomění si, že žiju, užívám v horách, kam patřím.
A jaký limit Vás čeká v roce 2024?
Založit rodinu, to je asi největší krok příštího roku. A rád bych se vrátil na K2. Jednou už jsem to zkusil a rád bych tuhle expedici dokončil. Na to ale potřebuji dobrého parťáka a ne vždy je skvělý horolezec dobrý parťák. Je nesmírně důležité, aby to byl někdo, s kým si lidsky sednu, a bude mezi námi fungovat ta správná chemie. Musíte si představit, že s tím člověkem strávíte velmi intenzivní týdny a musíte se na něj na 100% spolehnout. Najít k sobě někoho takového není vůbec jednoduché. V takových podmínkách se nejvíc projeví všechny negativní vlastnosti, což je příliš velké riziko. Zatím tedy nechávám rok 2024 otevřený.
Otázka na závěr – proč to vlastně děláte, když při tom můžete umřít?
Protože si díky horolezectví uvědomuji, že žiju. Baví mě, co dělám, naplňuje, rozvíjí to mou osobnost a poznávám své nitro. Žijeme v době, kde je všude kolem nás hodně přetvářky, ale v horách ta přetvářka vymizí a člověk tam je opravdu autentický. A o tom se dá přeci přemýšlet celý život, co myslíte?
Reklama
foto: Se svolením Lukáše Jasenského, zdroj: Autorský článek
