Pokud hranice a vymezování nevidíš jako problém, většinou to bývá přesně naopak. Určitě je dobré se podívat zpět do minulosti a rozpomenout se, jak ti stanovovali hranice jako dítěti. Byly to jasné a neměnné zásady a pravidla? Bylo jich hodně či málo? Možná teď trváš na svobodě bez pravidel, rád jdeš s proudem. Hlavně žádné závazky...
Žití bez hranic má svá rizika
Platí několik zásad. Pokud nedávám hranice, mám tendenci překračovat hranice druhým. Zároveň je to spojeno často s nízkým sebevědomím a malou sebeúctou. Nemám-li hranice pro sebe, nevnímám hranice ani u druhých. Pak se často dostávám do vleku následujícího vzorce: Na začátku vztahu jsem zcela otevřený, protože vztah vítám a chci.
Vymez se a objevíš ztracený svět.
A postupem času, s rostoucí újmou a emočním nekomfortem způsobeným zraňováním od partnera či partnerky, se naopak zcela uzavřu. Lidé, kteří mají propustné, nejasné nebo nehlídané hranice, se často uchylují k technikám, které jsou extrémní svou nevyvážeností, tj. přeskakují z extrému do extrému. Takže pak snadno najdeme kombinace vciťování se do druhých spolu s manipulací a vnucováním svojí vůle.
Vymezování je nezbytné
Je nutné si uvědomit, že téma hranic je velmi komplexní a zasahuje do bezpočtu oblastí života. Nedávat hranice druhým vede nevyhnutelně i k bezhraničnosti vůči sobě. Můžeme se pak snadno v životě ztratit. Začít se zdravě vymezovat v sobě nese několik postojů:
- Je třeba si vrátit svůj hlas: Hlásit a komunikovat s partnerem to podstatné, co se mi ve vztahu děje a co prožívám. Pokud se to v sobě snažím držet a dusit, je riziko, že stejně nakonec vybuchnu, a právě ta intenzita výbuchu se stane pro partnera nesrozumitelná a ohrožující svou nečekaností. Partner neví, že dlouhou dobu něco ve vztahu balancujete. Pak v konečném důsledku často i zraňuje. Vytváří další nerovnováhu ve vztahu.
Vladimír Münz
Městský šaman a průvodce změnou. Probouzím v lidech chuť žít a objevit svou vizi. www.vladimirmunz.cz
- Jasně určit svoje potřeby ve vztahu, potažmo v životě: Jedině tak lze nastavit bezpečný rámec, protože si uvědomuji své limity. Je též třeba sladit svá slova se svými činy. Pokud jsou mi opakovaně překračovány hranice, já se proti tomu pokaždé ohradím, ale ke změně nedojde, je často třeba vztah opustit, jinak se nelze chránit. Jediné, k čemu to může sklouznout, je vymezování vzdorem, kdy vlastně oplácím: „Když ty tak, tak já takhle.“
- Vnímat své pocity a následovat je: Pokud jsem od svých pocitů odpojen a nevěřím jim, mohu snadno toho druhého ve vztahu zranit. Dále mě bude lákat vztah vést, a to často i za cenu manipulace a nátlaku. Na druhé straně spektra je pak pole nebrání se vážně. Beru vztah, potažmo i život jako hru. Průběžně se vciťuji do druhých, sám sebe silně cenzuruji. Umím se výborně adaptovat a vždy vycházím vstříc. Pokud upadnu do automatického postoje přizpůsobování se, jsem zcela nečitelný. Ztratím se v potřebách druhých. Je potřeba hledat bezpečnou blízkost, tj. nezraňující.
- Stát si za sebou: mám se sebou potřebný soucit a dávám si náležitou sebehodnotu. V ideálním případě mám pocit, že jsem si s tím druhým roven. Nemám z něj strach, neohrožuje mě ani neovládá. Nejsem v roli oběti ani nemám pocit závislosti.
V dětství procházíme obdobími, kdy nejsme přijímáni takoví, jací jsme, a tak ztrácíme nebo redukujeme a deformujeme svou divokost, hravost, zranitelnost, důvěru i spontaneitu.
- Být opravdový: Kvůli potřebě mít vztah nestojíme na vlastních nohou a nasazujeme rozličné masky. Je třeba oprostit se od předsudků a strachů, že zraním a budu odmítnut, opuštěn a sám. Že pokud budu spontánní, bude odmítnuta má divokost. Nikdo mě nebude mít rád. Touha po dokonalosti a ideálním vztahu je pak obranou a útěkem před těmito strachy. Mnohé tyhle postoje koření a vycházejí z našeho dětství, respektive z toho, jaká byla naše výchova, rodiče… Vztah nám potom jen zrcadlí naši vlastní vnitřní nerovnováhu.
Teorie vztahu
Vidím dvě roviny při volbě partnera či partnerky: Vědomá rovina, kdy volím podle vlastních preferencí – podle vzhledu, chování, inteligence a mnoha jiných kritérií. Zkráceně volím podle toho, koho chci. Jenže pak je tu rovina nevědomá, kdy volím podle toho, koho potřebuji. Proto, abych se vrátil do rovnováhy a odchýlení se od sebe.
Právě v dětství si procházíme mnoha vztahy, kdy nejsme přijímáni takoví, jací jsme, a tak často ztrácíme nebo redukujeme a deformujeme svou divokost, hravost, zranitelnost, důvěru, spontaneitu.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Vladimír Münz, Nový Fénix