Maki v síti: Čtyři tankisté, z toho dva psi aneb krizový balicí manuál

Minule jsem psala o sportovním tématu. Nebojte, k tomu se vrátíme zase až příště. Tentokrát to snad trochu odlehčím a podíváme se na to, jak zcela běžná a většinou poměrně neškodná činnost, jako je balení, vypadá u někoho, kdo má dva psy, velké auto, hodně kufrů, hodně krámů, všude písek a přes léto cestuje víc než kočovní herci. Ano, duo Sluková-Nausch.

Jelikož balení na cestu někam, většinou na svěťáky, je u nás během sezóny už skoro 10 let opravdu téměř každotýdenní chléb, člověk by celkem očekával, že to bude mít nějakou zaběhnutou rutinu. Ne, není tomu tak.

Naše balení a cestování se dá podle závažnosti rozdělit na dva typy. První a ta zdánlivě jednodušší verze se nabízí tehdy, když cestujeme jen sami dva letecky. Naše psí holky zůstávají během naší nepřítomnosti u rodičů v baráčku na okraji Prahy a podle váhy, se kterou se pak vrací, se tam mají lépe než v psím Disneylandu. Druhá cestovní varianta, která je trochu více bojová, nastává tehdy, když jedeme hrát někam po Evropě, přesouváme se tam autem a naše dvě ušatý krasavice jedou taky.

Takhle to vypadá už v klidu. Nikdo by asi neřekl, co "tomu" předcházelo.

Jak to všechno sbalit

Za normálních okolností by balicí poplach začal již pár dní před odjezdem. Já, všeobecně spíš organizátor a plánovač, se sepsaným kilometrovým seznamem věcí celý týden házím do cestovní tašky vše, od plavek a repelentu na komáry až po míče, brýle na hraní a šatičky na parádu.

To celé dělám proto, abych tyto věci mohla následně den před odjezdem zase z tašky vyndat, srovnat, půlku z nich zamítnout, druhou půlku vyměnit za něco jiného a pak to zase nacpat zpátky. Mně se to zdá poměrně logické, manželovi nikoliv.

Balení se mi většinou bohužel nepodaří ukočírovat pod 23 kilogramů či (s větší taškou) pod 30 kilo. Kdybych měla kufr do 50 kilo, tak naplním i ten. Po dobalení pak s grácií mně vlastní koulím překvapeně očima a přesvědčuji Simona, že teda jako fakt nevím, z čeho ty cestovní tašky dělají, že jsou samy o sobě tak těžké. Oni snad musí do těch švů dávat i cihly nebo co, protože mých 19 lahviček s hygienickými potřebami, čtvery boty, půlka skříně, knížky, sportovní pomůcky a spousta jiných nezbytností fakt nemůže vážit tolik. Prostě záhada.

Naštěstí a pro dobro všech, hlavně tedy našeho rodinného soužití, si v sezóně takový luxus v podobě několikadenního balení nemohu dovolit, a tak balím často den před odletem a někdy jen srovnám přeprané věci z předchozího zájezdu a bez velkých obměn vrátím zpátky do cestovní tašky.

Druhá strana balení

Nevím, zda je to zcela běžné i jinde a protiklady se přitahují i v těchto případech, anebo jestli jsme absolutním unikátem. Já a můj manžel jsme každopádně, co se týče balení, dva extrémy. Můj drahý má totiž velice v oblibě dělat vše, co nepovažuje za nezbytnou prioritu, tudíž i balení, až na poslední chvíli.

Jak to pak u nás probíhá? Ráno, 6.55, léto 2017, odlet na světový pohár do chorvatské Poreče. Volám Uber na letiště a ten hlásí příjezd za 8 minut. „Super, to stíháme. Už jsme zacheckovaní, a když vše půjde podle plánu, zvládnu si na letišti koupit i kafe a knížku,“ libuji si spokojeně a chválím své organizační schopnosti.

Z omylu mě rychle vyvede letmý pohled na mého muže, který splašeně pobíhá po bytě stále jen v trenkách a v amoku hází do cestovní tašky vše, co mu přijde pod ruku. „Hm. Když se teď oblékne, ještě není vše ztraceno,“ kalkuluji s nadějí.

Stojím obutá a oblečená v předsíni. Za 5 minut musíme být před domem. Simon si ale usmyslel, že se nutně, ale opravdu nutně ještě potřebuje oholit a ostříhat si nehty. Jdou na mě mdloby. Na kafe mohu dneska zapomenout. Budu ráda, když nám to neuletí.

Prosím, nepřekládat

S 15minutovým zpožděním nasedáme do auta a já se raduji, že to nejhorší už mám za sebou. Nemám. Simon nemůže najít pas, takže pana řidiče donutí zastavit přibližně 23 metrů od našeho vchodu a musí se jít podívat do kufru auta. Nakonec ho má v kapse od mikiny, co má na sobě. Mladík za volantem to radši nekomentuje. Já trochu jo, čehož následně celý zbytek cesty na letiště lituji. 

Jenom zázrakem nám letadlo ještě nikdy neuletělo. Uber bez nás odjel jenom dvakrát, což já osobně považuji za malý zázrak. Navíc jednou to bylo kvůli mně, ale to sem mohu veřejně napsat jen proto, že vím, že manžel neumí česky a nikdy si to nepřečte. Opovažte se mu to někdo přeložit. 

Návrat z jednoho z turnajů v roce 2016. Vše se vešlo. Dokonce i pohár.

Scénář s Ozárkou a Amčou

Tohle všechno až na stres s Uberem zůstává stejné i při scénáři číslo dvě. Když někam jedeme autem, většinou odpadne kritický "dead line" odjezdu respektive odletu. A tak se z 9.00 stává automaticky 9.40, z 10.00 až 11.00 a tak dál. 

Scénář číslo dvě je ale zase na druhou stranu obohacen přípravou Ozárky a Amči, presováním mého neforemného a vždy o dvě až tři kila těžšího zavazadla do našeho BMWéčka a přemlouváním mého milého, že ty boty do hor, hole na chození, basketbalový míč a minimálně pět dalších stejně nezbytných nesmyslů určitě nepotřebujeme, a to ani přesto, že jedeme autem a eventuálně by se tam i vešly.

Nicméně většinou usmlouvám jen tři věci z pěti, a tak s námi třeba minulý rok na mistrovství Evropy do Švýcarska na týden odcestovaly i trekové hole. Prý kdyby náhodou. Není snad ani třeba zmiňovat, že se žádné "kdyby náhodou" nekonalo.

Už máme sbaleno a opouštíme byt. Všechna zavazadla, psí tašku, Simonův mega batoh, mou kabelku, poslední odpadky, dva psy a sami sebe nacpeme do nejpomalejšího výtahu na Žižkově. Variantu, kdy si nás v tomto stavu s pravidelností přivolá i paní s pěti jezevčíky  z 2. patra, radši nechám na příště. Po 53 vteřinách (pokud nepřijdou ti jezevčíci) nás to konečně vyplivne v garážích a napětí graduje. 

Smutné zbytky smoothie

Během nekonečně krátké cesty výtahem z odpadků něco vyteklo. Oza to chce olizovat, já to mám na džínech a Simon už jen rezignovaně protáčí oči. Chci se tvářit, jako že nic, ale bohužel se ona tekutina až moc podobá barvě mého nedopitého smoothie. No nic. Zaplaťpánbůh, že je to na mých džínech a ne na jeho. Rychle dojdu pro auto a přijedu k výtahu.

Holky musí dostat kšandy, aby mohly bezpečně cestovat na zadní sedačce. Amča je nesnáší, kdyby nás někdo sledoval, tak si musí myslet, že jsme ji tím jako malou bili jako koně. Oza si zase myslí, že je to super hra, a tak mi chvíli trvá, než dám do správného otvoru postroje její správnou končetinu.

Simon zatím dává věci do kufru a hudruje. Jeho taška je vždycky super, zato ta moje je moc velká, těžká, neforemná, špatně ušitá, kolečka moc kulatý... No prostě blbá taška, blbej kufr, blbé auto, blbej turnaj, prostě všechno špatně.

Sardinky a vzpomínka na řízky

Kdybych se nebála, že se se mnou s největší pravděpodobností rozvede, natočila bych ho při tom na video. Nevím, proč se u toho vždycky tak rozčiluje. Neznám nikoho, kdo by byl schopný rychleji a efektivněji nacpat tolik zavazadel do jednoho kufru auta. Je v tom opravdu dobrej. Myslím si, že s pozitivnějším přístupem by mu to šlo ještě líp. Možná mu to příště zkusím navrhnout, určitě bude rád...

Radši jdu tedy vyhodit tu roztrženou tašku s odpadky. Zapínám holky do pásů. Ozárka, jako správný periskop, u toho chce pořád vidět, co dělá páníček, takže šlape Amče po hlavě, jedněmi dveřmi nastupuje a druhými hned zase vystupuje. Ach bože! Nechci vidět, jak to bude vypadat, až k tomu přibudou ještě děti.

Když už konečně všichni sedíme v autě, nemůžu najít klíče. Klasika. Chviličku mě jímá hrůza z toho, jestli jsem je náhodou nevyhodila s těmi odpadky. Nakonec na nich sedím, takže jsme do popelnic museli lézt jen jednou. Ale o tom blíže třeba taky někdy jindy.

Konec šmitec. Vyrážíme na cesty, napresovaní jak sardinky. Připomíná mi to cestu do Chorvatska, když jsem byla malá. To moje sedící teritorium celou cestu až na Makarskou riviéru vymezovaly dveře a přenosná lednička naplněná řízky.

Tak takhle nějak to probíhá, asi tak 18x ročně. Běžné, neškodné a poklidné balení. Co vám budu povídat, vůbec mi nevadí, že už máme pro tento rok po sezóně. Neměla bych pomalu začít balit na lyže?