Proč je dobré vyhýbat se zaprcatělým mužům a pomluvám?

Stála jsem ve frontě na raut na noblesním mejdanu. Dva muži přede mnou se s vybíráním pokrmů dost loudali, ale mně to vůbec nevadilo. Strašně totiž pomlouvali mého dobrého známého a oba si při tom notovali. Pokud je vypravěč zaujat drbáním, tak moc nesleduje okolí. Kdyby trochu sledovali, tak by měli podezření, proč naslouchám tak pozorně, a šli by pomlouvat jinam, což by byla škoda, protože bych se toho tolik nedozvěděla.

Pravděpodobnost, že se člověk ocitne na určitém místě a ve „správný“ čas a vyslechne zajímavosti, které se ho do jisté míry týkají, je minimální, snad neměřitelná. Statisticky a matematicky téměř neuskutečnitelná, v praxi se však děje dost často. Díky tomu se člověk dozví, co potřebuje, či by mohl potřebovat, nebo ještě nepotřebuje, ale za čas potřebovat bude. Šibal osud nám připravuje mozaiku, kterou zdoláváme krok za krokem. Skládačka s naším subjektivním vysvětlením a názorem se pak často blíží pravdě a mnohdy je blízko i prozření, kdo je skutečně kdo, a kdo je skutečně kým.

Nikdy nikoho nepomlouvej, nevíš nikdy, kdo s kým spí!

Jeden z mých šéfů mi dával v průběhu let dobré personální rady. Vyhýbej se zaprcatělým mužům! To zdůrazňoval hodně. Žádný zaprcatělý neumí být velkorysý. Nikdy nikoho nepomlouvej, nevíš nikdy, kdo s kým spí! To je rada nad zlato, protože některé „poměry“ aktéři dokážou tajit řadu let. Tak jsem se toho držela.

Pro ředitele malé firmy jsem udělala nějakou práci podle jeho zadání, jejíž součástí bylo, vznešeně řečeno, zjistit komunikační toky uvnitř. Bylo to velmi jednoduché, jeho zaměstnanci spolupracovali jako vyladěný hodinářský stroj. Skvrnou na dokonalosti týmu byla velmi pohledná mladá žena, která kazila, co mohla, spíše častěji vědomě než nevědomě prudila, a proto nejméně drsné ocenění jejího pracovního i osobního působení byla kráva.

Ředitel si pozorně přečetl mé „hlášení“ a pak se zeptal na nafrněnou krávu. Tedy na Marušku. S velkou opatrností a slovy volenými, jako kdyby šlo o život, jsem sáhodlouze začala chválit mimořádnou souhru jeho týmu. Na opakovaný dotaz pak sdělila svůj názor, že Maruška je velmi hezká, ale zatím netýmová, avšak v delší budoucnosti vidím perspektivu, že se jí zalíbí být zmíněným kolečkem v souhře dokonalého kolektivu. Ředitel se začal chechtat. To mě zaskočilo. Když jeho záchvat smíchu skončil, mrknul na mě a řekl: „Marušku si budu za měsíc brát! Na dokonalou souhru s ní si stěžovat vůbec nemůžu! Kolektiv ať si trhne nohou!“