René Kujan žije běháním, které se stalo jeho plnohodnotným zaměstnáním. Je placený za to, že běhá a o běhání píše. O překonávání limitů toho ale ví hodně z vlastního života. V roce 2007 měl těžkou autonehodu, kdy na sedadle spolujezdce zažil čelní náraz do protijedoucího vozidla. Měl rozlámaná žebra i hrudní kost a prasklý obratel. Většina lékařů mu říkala, ať je rád, že vůbec chodí, a na běhání že může zapomenout. Našel se mezi nimi ale i takový, který ho podpořil a jehož následující slova si vzal k srdci: „Můžeš dělat všechno, co ti strach a bolest dovolí - vzdát se to dá vždycky“.
Inspirovaly ho také životní příběhy lidí, které potkal v rehabilitačním ústavu. Mnozí na tom byli po fyzické stránce daleko hůř než on, ale byli vyrovnaní, pozitivní a odhodlaní na sobě stále pracovat. René tvrdí, že se stal někým úplně jiným, než kým by byl, kdyby se mu nic nestalo. Pravděpodobně by tolik neběhal, měl by úplně jiné zaměstnání a na svět by se díval ze zcela jiného úhlu pohledu. René napsal knihu Běhej, dokud můžeš, která popisuje jeho návrat do běžeckého života a dosažení světového prvenství při oběhnutí Islandu.
Tak o tom běhu...
Že se před problémy dá utýct. Mně to připadá, že na tom něco je, i když samozřejmě je to řečený s nadsázkou. Ale když člověk má nějakej problém a jde si zaběhat, tak (teď nemluvím o tom výkonnostním běhání, ale o běhání pro radost) si podle mě vyčistí hlavu, uvolní se, zrelaxuje, i když to vlastně je v pohybu, a třeba ho u toho i něco napadne. A i když ho u toho zrovna nic nenapadne, tak přijde domů a je takovej víc uvolněnej, ten problém mu pak přijde třeba i menší než předtím, nebo na něj dokáže pohlížet z nějaký jiný stránky. Zjistí, že to vlastně není až tak velká překážka, jak se mu zdálo předtím. Takže v tomhle si myslím, že to vážně platí. Že se před tím dá utýct.
Spočívá to v tom, že se pozornost přesměruje někam jinam.
No, nebo se někam posune. Do jinýho úhlu.
Takže, jak to děláš ty? Jak často běháš? Každý den?
Teď často. Teď se přiznám, že jsem ve výkonový fázi. Já jsem si řekl, že v roce 2017 konečně zaběhnu maraton pod tři hodiny. To je můj takovej sen. Takže teď na tom dělám, ale jinak běhám 19 let pro radost.
Hm, takže běháš každý den - kolik?
Ráno odvádím kluka do školky, takže ze školky na vlak, z vlaku do práce a z práce na vlak, z vlaku domů. Což může hodit denně třeba 6 - 8 km. Ale když trénuju, tak naběhám i víc. Teď je to tak kolem 80 km týdně. Pořád mě na tom baví odhalovat, kam až to tělo dokáže jít.
To je zajímavé. Předpokládám, že už tě to vůbec neunavuje...?
Jo, já jsem se teď poprvé v životě po těch 19ti letech odhodlal, že mám trenéra. Každý úterý trénujeme společně. A ten mě teda dokáže odvařit dost během pár minut.
René Kujan se dnes živí během.
Takže by se dalo říct, že se běháním živíš?
Jo.
Běháš a píšeš o tom.
Píšu o běhání na Běhání.sport.cz. A to je vlastně všechno, co dělám. Pak ještě píšu knížky. Jednu už jsem napsal.
Zaběhnout maraton pod tři hodiny? To mně by se určitě nepodařilo ani uběhnout ten maraton.
Já si myslím, že jo. S tvojí fyzičkou stoprocentně - jsem o tom přesvědčenej.
Nevím. Myslím, že je to hodně v hlavě.
No, o tom přesně to je. Že ty když říkáš: „No, to bych určitě neuběhla,“ tak to už je ten první zádrhel.
Je to pravda. Asi ano.
Já ti řeknu, u nás v práci, to je asi pět pater ve velkým baráku, jsem potkal dva lidi, který mi řekli, že měli nějaký životní cíle - zasadit strom, postavit dům, zplodit syna atd. a jeden z nich byl i uběhnout maraton. Takže se normálně z gauče zvedli a šli na maraton a opravdu to uběhli.
Bez přípravy?
Bez přípravy.
To ale úplně zdevastuje tělo, ne? Pak určitě dva měsíce leželi a dávali se z toho dohromady.
Jo, 14 dní prej nemohli chodit.
Já znám taky takové případy. A ti i trénovali.
Ale na tom chci ukázat, že to opravdu jde, když člověk chce.
Ano, jde. To je pravda.
A ještě mě zajímá, jaké máš životní krédo - čím se řídíš? Že před problémy se dá utéct?
Životní krédo. To je složitý.
Podle čeho žiješ?
Ono těch kréd by se asi našlo hafo.
Co charakterizuje tvůj životní styl?
Jak žiju? To je otázka hodně na tělo. Jako prase kolikrát. (ha, ha)
Když se chce všechno jde. Stačí jen nastavit myšlenky.
Myslím si, že pro lidi je zajímavé dozvědět se, co ti v životě funguje - co jsi vyzkoušel, že je pro tebe nejlepší. Každý člověk nakonec žije to, u čeho zjistil, že to je nejefektivnější. Třeba já jsem zjistila, že úplně nejlepší pro mě je dělat, co mě baví. A to mě vždycky donese tam, kde mám být - na to správné místo, ke správným lidem, přinese to nakonec obvykle i peníze atd. Stačí jenom plynout s tím, co přichází a využívat příležitosti. Takže takhle žiju já - dělám, co mě baví.
Jo, to je hezký. Já se o tohle taky snažím. Dva roky vlastně dělám to, co mě baví a zároveň mě to živí. Ačkoliv já si vždycky dělám srandu, že jsem nejhůř běhající placenej běžec v týhle republice.
Jak to?
No, protože já nevyhrávám maratony. Já běhám pro radost dlouhou dobu. A jsou tady určitě lidi, kteří dokážou běhat rychlejc nebo i dál, ale mě to prostě baví tak, jak to dělám teďka s tím, že si chci splnit určitý sny. A jeden z nich je běžet ten maraton pod tři hodiny. Teď jsem trojnásobným otcem, respektive jsem se jím před měsícem stal.
Trojnásobným? Gratuluji.
Jednoho syna teda mám na detašovaným pracovišti, ten má jinou matičku z dřívějška. A asi bych chtěl žít podle toho, jednak co mě baví, zároveň aby to jakoby moc nedřelo. Já si myslím, že jsem vlastně celej život víceméně dělal, co mě bavilo. Dlouho jsem dělal v Český televizi na přípravě Událostí komentářů. Rok jsem dělal pro vozíčkáře, pro který jsem dělal běžecký projekty nebo Sportovní klub vozíčkářů Praha, tam jsem rok dělal. A vždycky jsem žil podle toho, že peníze jsou až někde vzdálený cíl, nebo nebyly první příčky žebříčku. A vlastně si říkám, jestli to nebyla chyba. Protože mí vrstevníci měli dvě auta a stavěli barák a já jsem neměl nic a začalo mi to vadit. Takže tohleto jsem třeba změnil.
Všechno by mělo být v rovnováze.
Já jsem poměrně univerzální člověk. Mě baví spousta věcí. Já jsem se třeba během práce v televizi ještě vyučil na uměleckýho truhláře. Že jsem chodil normálně do školy mezi těma šestnáctiletýma klukama. A tam u ponku jsme vždycky něco strouhali, takže ten záběr mám poměrně širokej.
A používáš to?
Doma - koníček.
Snažím se dělat to, co mě baví.
To se mi líbí. Znám hodě lidí, kteří mají různé zájmy. A několik z nich pracuje se dřevem. Myslím si, že je to činnost, prostřednictvím které vlastně hledáš podstatu věcí. Pracuješ s nějakým materiálem a něco z něj vytváříš. To podle mě mohou dělat jenom lidé, kteří umí vidět krásu věcí, umí si představit, co hezkého může vzniknout. A je tam i paralela s mojí prací - já se snažím vidět to hezké v lidech. Vytáhnout z nich tu krásu. Znám i manažery, kteří sedí v kanceláři a po večerech pracují se dřevem.
Když maj na to čas.
Když je to baví, tak proč by to nedělali? A taky si myslím, že učit se s mladými lidmi je samo o sobě obohacující.
Tak já jsem i tu vysokou školu - tu, kterou jsem nakonec dokončil - začal studovat až v pozdějším věku, takže kdyby tam nebyl jeden kamarád, kterej už si dělal asi třetí vysokou školu a bylo mu hodně po čtyřicítce, tak bych byl nejstarší v tý škole. Takhle mě zachránil.
To je hezké. Takže ty jsi placený za to, že běháš?
Běhám a píšu.
Takže i takové zaměstnání může existovat.
Jo, je to neuvěřitelný, já jsem si to taky nedokázal představit, ale dá se to.
Spousta lidí říká: „Já bych chtěl dělat to, to, a to..., ale není to možné.“ Ale je. A dokonce, pokud to zatím v tomto světě neexistuje, tak si to můžeme vytvořit. Pokud neexistuje to, co bych si přála, tak to možná právě čeká na chvíli, kdy pochopím, že to musím nejdřív vytvořit, abych to mohla dělat.
To je zajímavý krédo.
Znám několik lidí, kteří vytvořili úplně nové věci, které dobře fungují a u kterých si na začátku vůbec nedokázali představit, že by to mohlo být reálné. Ale - když to není, tak proč to neudělat? Aby se člověk mohl věnovat tomu, co ho baví. U tebe mi to připadá jako ideální kombinace - běháš a někdo ti za to platí. Ještě se tě chci zeptat na tělo. Znám několik lidí, kteří ho denně aktivně používají jako svůj pracovní nástroj - sportovci, tanečníci... A v určitém věku nevyhnutelně přichází únava a vyčerpání. Ty nejsi unavený nebo opotřebovaný?
Necejtím se tak.
Jak je to možné? Asi se ke svému tělu chováš dobře.
Já jsem měl to štěstí, že jsem začínal z bodu, kdy mě běhání vůbec nebavilo a štvalo - na základní škole. A dostával jsem se k tomu velmi pozvolnými krůčky a nikdy jsem nebyl ten výkonnostní. Vždycky jsem si běhal jenom tak sám pro radost. Až donedávna mě to neživilo. Takže jsem neměl tu úpornost v tom, že musím každej den. A o tom to podle mě je - pozvolna. Já jsem totiž přesvědčenej o tom, že lidský tělo, ty zase budeš určitě přesvědčená o lidský mysli a určitě bude platit oboje, ale že to lidský tělo dokáže strašně moc. Několikanásobně víc, než si vůbec dokážeme představit. Jenom na to potřebuje určitej čas a prostor se těm novejm podmínkám přizpůsobit.
Já vždycky na besedách říkám, jednou jsem v televizi viděl nějakýho mistra shaolinu, padesátiletej Číňánek, postavěj mu na podstavce nějakej betonovej blok, on do něj bouchne hlavou, rozláme tam nějakej šutr nebo něco a to číslo končí tím, že obrovskej betonovej nebo kamennej blok, on se tam položí hlavou, oni si přinesou další těžkej kamennej blok, položej mu to z druhý strany na tu hlavu, přijde třetí maník s obrovskou železnou palicí a rozmlátí mu ten kámen na tý hlavě. A vždycky se jich ptám: „Myslíte si, že tenhleten člověk jednoho dne vstal z křesla a řekl si - je skvělej nápad začít rozbíjet něco hlavou - a šel mlátit rovnou do takovýhohle kamene?“ Ne, on 10, 15, možná 20 let trénoval, připravoval se na to, než je schopnej něčeho takovýho. Tohleto, samozřejmě v trošku kratším časovým horizontu, platí i o tom běhání. Sice se můžu zvednout ze židle a jít běhat maraton, ale jak potom budu vypadat - co tomu tělu všechno provedu? Když tomu dám dva roky nějaký smysluplný, rozumný přípravy, tak to uběhnu, nic mi to neudělá a druhej den jsem schopnej to zopakovat. A to tělo na to bude zvyklý a nebude mu to ubližovat, ničit ho.
Je dobré respektovat přirozený vývoj a o věcech přemýšlet.
Hm.
A jak se stravuješ? Co jíš?
No, myslím si, že tam mám mezery. Já jsem byl kdysi dávno sedm let vegetarián. Pak jsem s tím zase přestal, takže dneska jsem takovej umírněnej všežravec. Ale snažím se to maso minimalizovat, nebo jíst v omezený míře.
Rád bych se v blízký budoucnosti dostal do stavu, kdy budu jíst hodně syrový zeleniny i ovoce.
Ono to není jenom o masu. Já sice nejím maso, ale ne z přesvědčení - zkrátka jsem k tomu dospěla. Maso mi nikdy moc nechutnalo a chtěla jsem zkusit, jaké to je žít bez něj. Zjistila jsem, že mi to natolik vyhovuje, že jsem u toho už zůstala. Ale tím neříkám, že rostlinná strava je jediná možná a definitivní volba. Řídím se tím, že tělo nám vždycky říká, co zrovna potřebuje, a my bychom to měli respektovat. Takže si myslím, že to není o tom jíst/nejíst maso, ale hlavně o tom, jakou má naše strava skladbu. Jaký smysl má to, co do svého těla dáváme. Pokud mu totiž nedodáme patřičný objem smysluplných věcí, tak nemůže dobře fungovat ani podávat výkon. Nebo krátkodobě ano, ale časem se to stejně někde projeví. Teď jsem dospěla k tomu, že většinu jídel, které jím, si připravím doma sama.
To je skvělý, no, k tomu bych chtěl taky dospět.
Uvařím si to. Ráda jdu občas i do restaurace, ale dřív, když jsem chodila do kanceláře, tak jsem jedla většinu jídel venku. Neměla jsem moc kontrolu nad tím, co se mi dostává na talíř. Dnes vím přesně, co tam dávám, a přemýšlím nad tím. V tom jsem udělala velkou změnu a vyhovuje mi to.
Jo, tam bych se chtěl taky dostat. Rád bych to udělal přesně, jak máš ty, ale z časovejch důvodů to nejde - oběd někde v práci, většinou v kanclu, že si ho vezmu do krabičky a sním u počítače. Takže ani moc v klidu to není - člověk pořád někam kouká - na maily... No a doma se snažím tak nějak rozumnějc zase tu večeři.
A užíváš nějaké chemické preparáty? Proteiny?
Moc ne, proteiny ne, vím, že to v ohromný míře konzumujou kulturisti, a mně připadá, že do sebe dostávaj (to je čistej protein víceméně, v prášku si ho rozmíchaj někde do nápojů atd.) mnohem víc proteinů, než by byli v klasický stravě vůbec schopný do sebe nacpat. A to si myslím, že není dobrý. Že to není přirozený. Takže tohle určitě ne. Jediný, co teďka občas užívám, tak jsou aminokyseliny s rozvětveným řetězcem, tzv. BCAA. Po náročným tréninku, aby se ty svaly rychlejc zregenerovaly. Plus občas nějakej vitamín na doplnění stravy, která není úplně vždycky ideální. Ale rád bych se v blízký budoucnosti dostal do stavu, kdy budu jíst hodně syrový zeleniny i ovoce a tohleto vlastně nebudu vůbec potřebovat. Otázka je, kde to vzít, aby to bylo domácí. Nějaký trhy?
Já nakupuji i v supermarketu. Nejím pouze bio. To člověk ani nemůže v reálném životě vždycky zvládnout.
Je to smutný, že jo. Před pár desítkama let nic jinýho než bio vlastně nebylo.
Dá se nakoupit i v obyčejném supermarketu. Když nad tím člověk přemýšlí, tak si i tam může vybrat věci, které jsou pro tělo kvalitní. Zjistila jsem, že strava je extrémně důležitá. Do velké míry definuje, jak se člověk celkově v životě cítí. Když jsem si uspořádala stravu (nejenom tím, že jsem přestala jíst maso, ale především jak se zvýšil podíl zeleniny), tak jsem třeba úplně přestala mít chuť na sladké. Dřív jsem každý den musela sníst alespoň kousek čokolády, nebo nějakou sladkou tyčinku - a to už dneska vůbec nepotřebuji. Ne, že bych si nikdy nedala nic sladkého, ale není to pravidlo. A stejně tak jsem skoro úplně přestala pít alkohol. Nemám k tomu už žádnou motivaci.
To je hezký. Já jsem si právě řekl, že 2017 kromě jinýho bude rok bez alkoholu, takže teď jedu v tvrdý abstinenci.
Já neříkám, že bych si nedala nikdy nic, ale stačí mi sklenička.
A co hladovka třeba?
I půst je jednou za čast zdravý.
Občas si dám půst. Ale mám určitou tělesnou konstituci, takže vícedenní půst jsem zatím nezkoušela. Někdy i při tom jednodenním půstu si už k večeru musím dát alespoň nějakou ovocnou nebo zeleninovou šťávu. Myslím si, že je dobré občas nechat střeva odpočinout. Následující den je to pak úplně jiný pocit. Je mi vždycky až líto si to jídlo zase dát. I když cítím, že mám hlad, celkově je mi pokaždé líp.
Já jsem při tom běhání jednou v Německu na závodech narazil na jednoho úžasnýho člověka a to je borec (on to pak po něm zopakoval ještě běžec), kterej z nejsevernějšího na nejjižnější bodu Německa, což je nějakých 900 km, tak on to šel, ten běžec, co to potom opakoval, tak běžel, vzal si s sebou jenom tři věci, nevyužíval vůbec žádný civilizační výdobytky. Jenom co si sám uloví, vyhrabe, utrhne někde ze stromů a 900 km. Ten běžec těch věcí měl samozřejmě víc, ale tenhleten měl na sobě jenom nějakou kombinézu, ostrej klacek a myslím si, že to třetí byla nějaká izolační fólie. S těmahle třema věcma 900 km. Takže dost trpěl hlady, ten běžec taky, ale nějaký výkony tam byly. Tohleto je taky zajímavá oblast, kam bych se rád vypravil a podíval.
Ano, za hranice toho, co si většina lidí myslí, že je vůbec možné. Existuje člověk, který žil v Himalájích nahoře ve sněhu, nahý a jenom z toho, co si našel. Třeba půl roku jedl jenom brambory. To už je úplně jiná dimenze bytí, kdy člověk opravdu pochopí, že myšlenka tvoří úplně všechno. Že když si umím představit, že můžu být bez oblečení i ve třicetistupňovém mrazu, tak to můžu i zrealizovat. Možná to chce trénink, ale to, že existují lidé, kteří to dokáží, nám ukazuje, že je to opravdu možné. Ten člověk přednášel i tady v Praze.
Zajímavá by byla taky otázka, jak se sem vlastně dostane.
Nevím, asi normálně přiletí...
Když v těch Himalájích nenajde zrovna nějakej diamant.
On tam žil nahoře v nějakém průsmyku, který je třeba půl roku nepřístupný. Byl tam sám, nikdo jiný se tam nedostal.
To je krásný.
Takže máš motivaci.
Daleko od hlučícího davu.
Připadá mi zajímavé zkoumat, co všechno tělo umí. Ono je to hodně propojené s myslí, protože ta je na pozadí toho všeho - jak vypadá naše tělo, jak vypadá náš život, koho v tom životě máme atd. Na pozadí celé naší reality je vždycky to, jak přemýšlíme. Proto je důležité hlídat si myšlenky, které se nám honí
v hlavě. Protože vytváří naši realitu. Uklidit si občas v hlavě je docela dobré, udělá to pořádek i v životě.
To je nejtěžší, kdyby to bylo tak jednoduchý, jak vzít do ruky smeták.
Je to těžké, ale myslím si, že když se z toho stane návyk, když opravdu máme kontrolu nad tím, jak přemýšlíme - jestli jsou naše myšlenky spíš pozitivní nebo negativní - tak pak můžeme ovlivnit, jak náš svět vypadá. Myslím si, že by se to mělo učit i ve škole. Spousta lidí, kteří jsou nemocní, vůbec neví, že onemocněli proto, že tomu dali ve svých myšlenkách prostor - nejčastěji mají strach.
A onemocněj ty lidi na tu chorobu, ze který maj strach?
Nemoc se somatizuje v místě, které o něčem vypovídá. Z těla se dá dobře číst - podle toho, kde se objevují zdravotní problémy, můžeme určit, na který aspekt života bychom se měli zaměřit. Já se ale snažím diagnózy už nedělat. Zjistila jsem, že stačí, když lidem zharmonizuji energetické pole, dostanu je do rovnováhy a problémy se začnou řešit samy, obvykle i včetně jejich příčiny.
To je rozumný. Ono když se o běhání moc přemejšlí, tak to taky není k ničemu.
Přesně. Myslím si, že úplně nejlepší návod na žití je prostě žít a dělat to, co chci. Moc to neanalyzovat, nepřemýšlet - prostě být. Znám hodně lidí, kteří stále něco plánují a analyzují, ale zapomínají žít. Uteče jim to pak mezi prsty.
Myslíš si, že plánování je zbytečný? Protože já na sobě cejtím, že když nemám žádnej plán a nechávám to jenom plynout, tak nějaký věci se dějou, ale je to takový moc rozvláčný, moc rozplizlý a já se v tom necejtím úplně dobře. Kdežto když mám nějakej cíl, nebo obyčejnej time management, naplánovat si - dneska udělat to a to a to, tak aby se to dalo rozumně stihnout, tak toho udělám víc a možná jsem užitečnější, než když nic neplánuju a jenom dělám, co mě napadne. Takže si myslím, že určitá míra plánování není na škodu.
jestli jsou naše myšlenky spíš pozitivní než negativní - tak pak můžeme ovlivnit, jak náš svět vypadá.
Podle mě je důležité - přesně jak říkáš - mít nějakou vizi, co chci udělat. A to si myslím, že by mělo stát nad tím vším. Čeho chci dosáhnout nebo o co mi jde. Něco si musíš naplánovat - když se s někým vidíš, tak je to v určitý čas, nebo musíš dodělat práci do určitého data. Ale zároveň je důležité nechat si prostor na to, aby mohly přicházet věci, které jsou nečekané. Já jsem dřív měla úplně plný diář. Pracovní schůzky, naplánované všechny víkendy... Tohle dnes už nedělám. Snažím se mít prostor a ono se pak často něco objeví, třeba někdo zavolá a řekne: „Nechceš dnes přijít?“ Většinou to bývá zajímavé, co se takhle na poslední chvíli vynoří, když si někdo na mě vzpomene, že zavolá bez plánu. Myslím, že by to mělo být v rovnováze. Že je důležité nechat průběh věcem, které jen tak přichází, vidět je a brát. Ale zároveň to, co chci udělat, tak to dělat a dotahovat. I v nějakém časovém sledu.
A teď mi řekni, když ohneš vidličku, čím to je? Že dokážeš líp koncentrovat svoji sílu, kterou tam máš, jenom ji dokážeš využít? A nebo nějakým způsobem přelstíš fyzikální zákony?
Já v podstatě jenom zaměřím myšlenku na nějakou věc, která se má stát. Je to hodně o koncentraci.
A také je to o záměru - ten mi umožní například změnit strukturu hmoty tak, že můžu ohnout vidličku. Někdo ale dokáže silou mysli i zapínat vypínače nebo posouvat předměty po stole. Je to úplně stejný princip, jako když ty si řekneš, že uběhneš maraton pod tři hodiny. Konkrétně ohýbání kovu ale dává lidem pocit, že to má nějakou váhu. Pro mě je to stejné, jako když jsem například použila sílu myšlenky
k tomu, abych si vytvořila příležitost, jak pomáhat lidem a inspirovat je. Ještě před dvěma lety jsem vůbec nevěděla, jak to udělat. A dnes už mám práci, která mi to umožňuje. A zároveň tvořím ještě další věci, které k tomu přispívají. Záměr je na pozadí toho všeho. Měli bychom si stále uvědomovat, že to, jak myslíme, tvoří naši realitu. A když si pak řeknu, že chci ohnout vidličku a je to pro mě důležité, tak ji zkrátka ohnu.
Takhle dokolečka?
Zatočím ji dokolečka. Čím míň člověk přemýšlí nad tím, jak se to vlastně děje, čím míň to analyzuje, tak tím lepší je efekt. Nejlepší věci vždycky vznikají z nadšení a z nevinnosti - není za tím žádná velká analýza. Malým dětem není potřeba to nijak vysvětlovat. Jim ještě nepřipadá divné, že by mohly ohnout vidličku. Když se to někomu nedaří, tak je to většinou právě proto, že nevěří tomu, že by to mohl dokázat. Nejdůležitější je si to dovolit. A to se netýká jenom ohýbaní příborů - často máme problém dovolit si, že budeme zdraví, že budeme mít v pořádku tělo, vyděláme hodně peněz, budeme úspěšní... Ten první krok je dovolit si to v hlavě. Pokud tuto hranici mentálně nepřekročíme, tak se nám to nikdy nepodaří. K tomu se snažím vést lidi i při své práci - jakmile uvěří, že něco je možné, tak se jim to podaří. A pak už je to jenom o tréninku, přesně jak říkáš ty. Vidličku většinou nakonec ohne téměř každý. Ale na to, abychom uměli posouvat předměty po stole, bychom museli asi ještě trénovat.
Já jsem asi trochu větší analyzátor. Ale říkám si, když by to bylo až takhle „jednoduchý“, proč existovali kováři? Když by stačilo to vzít jenom do ruky a... Proč to vlastně nedělaj všichni lidi? Vždyť by nám to hodně pomohlo.
Neděláme to, protože jsme se od toho odpojili. Takhle byly postavené pyramidy. Dodnes přesně nevíme, jak ty stavby, které bez úhony přetrvaly věky, vznikly. Jsou tady právě proto, aby nás stále nutily přemýšlet, jak lidé, kteří neměli žádné technologie, mohli vůbec něco takového postavit? Odpověď je jednoduchá. Kdysi sice neměli technologie, ale uměli měnit strukturu hmoty a pracovat v kolektivním vědomí. Skupina lidí se stejným koncentrovaným záměrem (například odhmotnit kamenný kvádr) byla schopná dosáhnout neuvěřitelných výsledků. My jsme jenom trochu zapomněli, jakou máme moc, a nepracujeme s ní, nevyužíváme ji. Ale myslím si, že je to v pořádku - že je to nutnou součástí naší evoluce. Z nějakého důvodu jsme se od toho odstřihli a budovali jsme technologie. Ty nás od toho částečně odvádějí, protože jsme si zvykli myslet si, že všechno, co potřebujeme, se nachází vně. A často zapomínáme na to, co je uvnitř. Myslím si, že úkolem dnešní doby je tyto dvě věci zkombinovat. Dříve lidé neměli technologie, ale my je dnes máme. Když k tomu ještě přidáme to, co všechno máme uvnitř, začneme to využívat a rozvíjet a propojíme to, tak si myslím, že se před námi otevře nová evoluční epocha.
Jestli přežijeme tohle, ovšem.
Já si myslím, že ano. Jinak bychom tady asi nebyli.
To by bylo hezký.
Mám pocit, že úkolem dnešní doby je vzpomenout si na to, co všechno máme k dispozici, začít to efektivně využívat a zároveň to i nějak propojit s technologiemi. Zdá se mi, že taková kombinace nám může přinést úplně nejvíc. Když si budeme vědomi toho, že silou myšlenky můžeme udělat cokoliv a pak to ještě efektivně propojíme s dnešní technologií, tak si myslím, že dosah může být velký.
A teď k tomu tvému životnímu příběhu. Jak to všechno začalo...?
Jak to všechno začalo? Jeli jsme takhle s kamarádem na výlet, já na sedadle spolujezdce, on za volantem, no a jak byl vyježděnej z Prahy, Fittipaldi, tak v jižních Čechách na silnici třetí třídy naboural.
To bylo v létě?
To bylo v září. Třiadvacátýho září. Takže na konci měsíce. No a jak si tak najížděl do tý zatáčky, tak v poslední zatáčce najednou auto z protisměru. Takže automaticky hamtnul na brzdu, kola toho auta ztratily kontakt s vozovkou a auto jelo jak sáňky pořád rovně. Až jsme to do toho protijedoucího vozidla napálili. Policajti to spočítali asi na 80 km součtovou rychlost. Ty z protijedoucího vozidla naštěstí měli soustavu asi osmi airbagů, takže jim se nestalo vůbec nic. No a v tý naší Fabii, respektive v kamarádově služební, byl jeden airbag na řidiče. Takže jemu to rozlámalo zápěstí, jinak všechno chytil airbag no a já jsem měl zapnutej pás, takže všechno chytil pás. Kterej to hned v zápětí přenesl na mě. Takže rozlámaný žebra, rozlámaná hrudní kost a prasklej obratel. Tak mě sešroubovali, to bylo asi v 9 h ráno v neděli, a já jsem se probudil asi v půl jedenáctý večer v nemocnici už sešroubovanej.
Bouračku jsme měli před deseti lety. Pak jsem byl nějakou chvíli na vozíku.
A byl jsi v bezvědomí?
Hm.
Byl to úplně čelní náraz?
Čelní náraz do protijedoucího vozidla a já jsem chvíli vnímal, chvíli nevnímal. Protože okolí těch zlomenin natejká. Takže to začalo utiskovat plíce a srdce. Takže mi nejdřív přestalo fungovat dejchání, to si ještě pamatuju, že jsem nebyl schopnej se ani nadechnout ani vydechnout, a hned v zápětí přestalo fungovat srdce. A vzhledem k tomu, že kamarád byl poměrně hbitej, tak hned volal záchranku a naštěstí ta poslední zatáčka, v který my jsme nabourali, tak uprostřed lesa hned u ní mýtina. Snad 20 m. Tam dokázal přistát vrtulník, takže mě hnedka intubovali na umělou plicní ventilaci a v helikoptéře mně pak ještě párkrát nahazovali i srdce, co jsem tak zaslech potom. No a já jsem se pak někdy kolem tý jedenáctý v noci probudil v nemocnici, doktoři mi řekli, že jsem sešroubovanej, titanovej muž a uvidíme, co dál. Takže pár dní jsem si poležel na jipce, to bylo v Českejch Budějovicích, pak se mi naštěstí podařil přestup na spondylochirurgii sem do Motola. A protože to nebylo ani měsíc, to bylo asi 14 dnů po tom, co jsem se vrátil z jednoho svýho oblíbenýho horskýho maratonu ve Švýcarsku, tak samozřejmě člověk klade těm doktorům otázky, jako kdy zase začne běhat a kdy si zase zaběhne ten maraton? No a narazí na zajímavý a různorodý odpovědi. Jedna paní doktorka na mě koukala, vrtěla hlavou, že mám bejt rád, že vůbec chodím nebo budu chodit. A na běhání ať zapomenu, že maraton už si nikdy nedám. No a jinej doktor, zase v Motole, tady na spondylochirurgii, tak říkal, že můžu dělat všechno, co mi strach a bolest dovolí. Že vzdát se to dá vždycky. Ten mimochodem taky docela figuruje v tý knížce. A mně se podařil takovej joke, že se mi ho potom podařilo nakontaktovat, aniž by věděl, o co jde, a jednou v hospodě jsem mu tu knížku slavnostně předával. To jsem měl hodně velkou radost, že se to povedlo.
To je dobře, že jsou i takoví doktoři. To ráda slyším.
Takže jsem půl roku regeneroval, to znamená, že jsem i několik tejdnů v rámci tý regenerace strávil v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Kde samozřejmě člověk, kterej dokáže chodit po svejch, je tam v podstatě za simulanta. Protože tam dávaj dohromady takový ty různý rozflákaný motorkáře a holky po pádech z koní a tak. Takže většina osazenstva je tam na vozejku a to je ještě šťastnější část toho osazenstva. Ještě tam maj potom celej pavilon na poranění krční páteře a to jsou lidi, který se třeba nehejbou vůbec, nebo jenom obličejovýma svalama dokážou pohybovat. Strašný věci. No a to mě myslím si hodně ovlivnilo, to že jsem se dostal do těch Kladrub. Protože tam jsem byl mezi vozejčkářema a přišlo mi hodně zvláštní, že lidi, který jsou na tom fyzicky mnohem hůř, než já jsem byl - já jsem normálně chodil po svejch s dobrejma vidinama do budoucna. I jsem tam měl schovaný tenisky pod postelí a vždycky večer jsem tam chodil běhat do takovýho parku, abych to trochu rozběhal, ty šrouby. Takže jsem věděl, že nějak to půjde a že ty lidi, který jsou na tom fyzicky mnohem hůř než já, jsou na vozejku, tak dokážou bejt mnohem líp na tom psychicky. Já jsem furt byl psychicky na tom špatně. I když jsem tušil, že by to mohlo jít, tak přece jenom hodně mě to ovlivnilo, že tam jsem potkal i holku, řekněme, že jí bylo 25 v tý době, co spadla z koně, zůstala na vozejku po zlomenině nějakejch obratlů a ta zářila jako sluníčko, dokázala všechny podporovat, dodávat dobrou náladu a to jsem vůbec nechápal, jak je schopná něčeho takovýho. A to byla hodně sportovní holka. Myslím si, že dodneška jezdí na kajaku i jako vozíčkářka, protože tím sportem žila, jezdila na koních a dělala spoustu dalších věcí. A že se s tím dokázala takhle srovnat a ještě i svým způsobem pomáhat těm ostatním, který na tom byli podobně jako ona. Tak vlastně i ty moje projekty běžecký, který potom měly za úkol vydělat nějaký peníze Sportovnímu klubu vozíčkářů nebo Český asociaci paraplegiků, tak vnímám jako takovou určitou mojí poklonu a poctu tadytěm lidem, že jsou něčeho takovýho schopní. Protože to si myslím nedokáže každej.
Kdy se to stalo?
V roce 2007 jsme měli tu bouračku v září. Takže to bude deset let teďka. Desátý výročí druhých narozenin.
Takže jsi sešroubovaný...
Páteř jsem měl sešroubovanou, už asi po roce a čtvrt mi to právě v Motole zase vyndávali, takže v týhle chvíli nemám v sobě žádný šrouby. A já jsem vlastně do tý doby běhal pár maratonů ročně, a když mi ta doktorka řekla, že už si nikdy maraton nezaběhám, tak od tý doby mě to nějak baví víc. Takže od tý doby i trochu víc běhám. Takže se mi povedlo i 32 maratonů zaběhnout za jedinej měsíc.
To je zajímavé, to asi jen tak někdo nedokáže. Co tedy ten úraz pro tebe znamenal? Co sis řekl, že ti to třeba mělo říct? Obvykle když se člověku něco takového zásadního stane, znamená to určitý předěl v životě. Donutí tě to bilancovat. Stejně, jako když někdo vážně onemocní nebo mu někdo zemře. Co tě potom napadlo?
Určitě to člověka hodně ovlivní. Mě se na to shodou okolností ptal v jednom rozhovoru Martin Veselovský a došli jsme společně k závěru, že jsem někdo úplně jinej, než bych byl, kdyby se tohle nestalo. Že jako sice třeba nějaká charita tam probíhala, ale v rámci stokorun ročně. Vloni jsme jenom Český asociaci paraplegiků vydělali přes 610 000 Kč. Takže to je velkej posun, když to vezmu teda jenom z tý finanční stránky. Ale jsem někde úplně jinde. Myslím si, že bych ani tolik neběhal, měl bych úplně jiný zaměstnání, než mám teď, a byl bych asi úplně jinej člověk. Snažím se na ten svět kolem sebe koukat z úplně jinýho úhlu než předtím. Ale zase na druhou stranu jsem někde četl, že podle psychologů normální psychicky zdravej člověk se dokáže - ať už chce nebo nechce - tak ta jeho psychika to do půl roku přechroustá tak, že se v podstatě moc nezměnil. Takže samozřejmě je to zase úplně jiný, než to bylo v roce 2007 po tý bouračce, ne všechny předsevzetí se asi dokážou stoprocentně vyplnit, že se člověk třeba nebude zabejvat blbostma a rozčilovat se nad každou malicherností, i když tahleta perspektiva mu to samozřejmě úplně nahrávala.
To ano, ale myslím si, že to změní člověku myšlení. A to se domnívám, že je trvalé a že se to už pak nevrátí do starých kolejí. Samozřejmě že přetrvávají zlozvyky a věci, na kterých je ještě potřeba pracovat, ale jakmile jednou má člověk takovou zkušenost, která ho donutí hodně věcí změnit a začít žít jinak, tak si myslím, že to transformuje i myšlení. Což v důsledku změní celého člověka.
Doufejme, že k lepšímu.
Ano. Ať už je to úraz nebo nemoc, tak je to vlastně cesta k transformaci.
Jo.
A rozhodně si myslím, že je dobré vidět i ty lidi - přesně jak říkáš. To znám i ze svojí práce. Že to, jaký má člověk konkrétní problém, vůbec nesouvisí s kvalitou jeho života. Pracovala jsem i s lidmi, kterým doktoři řekli, že už jim není pomoci, že končí. A často tihle lidé, kteří mají smrtelnou nemoc, na tom jsou psychicky mnohem líp než lidé, kteří přišli řešit (například), že je nemá ráda jejich tchýně. Já nikoho neposuzuji a beru to tak, že každý má nějaký svůj problém a příběh. Pro někoho může být život se smrtelnou nemocí nebo s nějakým zásadním handicapem mnohem snazší než pro někoho, kdo má vlastně všechno a jenom ho třeba štve, že má blbou tchýni. Je to různé a každý má jinou realitu. Je to jenom o tom, jak se na to člověk dívá. Může být i někdo, kdo je celý ochrnutý, na vozíku a i přesto může podporovat všechny ostatní, kteří třeba řeší jenom to, že by chtěli mít víc peněz nebo lepší auto. Všechno je relativní. A zažít to je podle mě důležité. Jaké existují rozdíly v přístupu k životu.
Mně se ti stalo po tý bouračce, to jsem ještě ležel v nemocnici. To nevím, jestli byla nějaká promyšlená lest tý kamarádky vůči mně, nebo jestli jí to jenom tak ujelo, ale ještě v tý době, kdy jsem na tom byl psychicky docela špatně, tak mi ještě v tý nemocnici, nebo jestli to bylo v těch Kladrubech...? Přesně nevím. Tak se mě zeptala, jestli jsem někdy přemejšlel nad tím, že bych nevyváznul až tak „dobře“, ale že bych třeba zůstal na vozejku. Jak bych to dával? A musím říct, že mě tím tenkrát docela rozsekala. Asi jsem to nedal moc najevo, ale vevnitř mě to docela dostalo. A co si myslíš ty? Ty bys třeba zvládla, kdybys najednou zůstala na vozejku? Dá se to říct?
To neumím říct, ale snažím se obecně život brát tak, že cokoliv mi přinese, tak je vlastně příležitost. A to mohou samozřejmě být i negativní zkušenosti. Přesně jak říkáš - tím, že to zažiješ, tak tě to transformuje a posune do jiné reality. Často jsme to schopni vidět až s delším odstupem. Když to zrovna prožíváme, připadá nám to jako neřešitelný problém, ale časem obvykle zjistíme, jak cenná to byla lekce.
Ale drsná.
Takže nejsem schopná říct, jak bych na tom byla, kdybych zůstala na vozíku. Ale vím, že bych se to snažila dát nejlíp, jak umím.
Myslíš, že by tě to nezlomilo?
Nevím, myslím si, že i na vozíku se dá žít. Snažila bych se tomu nepoddat. A jaký byl u tebe ten impuls, kdy se ti začala zlepšovat psychika?
Postupem času.
Jak se uzdravovalo i tělo?
Jo. Tím, jak jsem si pořád víc a víc ověřoval, že i se šroubama jde uběhnout maraton, že mi ty šrouby vyndaj, že mi je vyndali, že jsem schopnej naběhat mraky kilometrů. Ze začátku člověk lavíruje: Co když nastanou támhlety komplikace, támhlety, co všechno se může ještě podělat. A doufá, že se teda nic nepodělá. A naštěstí se nic nepodělá. Tak pak se to začne zase zlepšovat. Nebo v mým případě začalo.
Já si myslím, že když má člověk nějaký handicap, tak že mu to vlastně dává možnost rozvinout jiné schopnosti. Nějakou dobu jsem pracovala pro Nadaci Leontinka, která pomáhá zrakově postiženým dětem. A bylo zajímavé je vidět. Oni byli celkem v pohodě. Řešíme to jenom my „zdraví“.
A to jsou od narození slepí?
Jak kteří.
Myslím si, že je to mnohem horší pro ty, co viděli, a pak...
Je to horší. Ale většina těch lidí, které jsem poznala, byla vyrovnaná, srdečná. Rozvinuli si jiné schopnosti. Třeba líp slyší, cítí - jen ten svět uchopí jinak než zrakem. Handicap umožní člověku podívat se na svět z jiné stránky a rozvinout další schopnosti. Naučí se existovat jinak.
Čtěte také: Tereza Hanusová: Nic není nemožné.
