Na rozhovor jsme se sešli v poledne, a tak po ptáčku s rýží přišla na řadu i jeho polední dávka léků. Nejúspěšnější český spisovatel současnosti, který prodal již více než milion výtisků tří desítek svých titulů, se i po pěti letech totiž stále potýká s následky prasklé srdeční aorty. I díky tomu si ale uvědomil, že rčení život je boj není jen klišé, a naučil se přijímat spokojenost s větší pokorou.
Co vám nemoc, resp. příhoda s prasklou aortou vzala a dala?
Vzala mi – bez nadsázky – velký kus života. Je ze mě půlka. Kdyby se to nestalo, nechodil bych dneska k psychiatrovi, možná by se mi ani nerozpadlo manželství atd. Neztratil bych svůj vnitřní klid, celkovou životní spokojenost, humor, sebejistotu… Tohle všechno teď bolestně dobývám zpátky. Na druhou stranu mě to, že jsem poznal i odvrácenou – a možná pravdivější – stránku života, určitě o kus posunulo. Říká se, že život je boj… třeba tohle jsem přestal chápat jako hloupou frázi. Pro mě to teď je každodenní realita.
Říká se, že v přiznání slabosti je velká síla…
Často nic jiného nezbývá než slabost přiznat, protože to je jediný způsob, jak vysvětlit kiksy, které dělám. Například když opakovaně zapomenu jít na schůzku nebo bloudím v restauraci, když jdu na záchod a lidé si myslí, že tam exhibuju. Nějaké pokroky ale popřít nemohu: díky mému psychiatrovi a správné medikaci ustoupily i deprese, takže občas se už i směju. Podařilo se mi zhubnout asi deset kilo a hlavně už píšu skoro stejně rychle jako dřív.
Co vás dnes udělá šťastným?
Nechci se rouhat ani být nevděčný, ale opravdové „štěstí“ je pro mě teď trochu vzdálený horizont – spíš bych to nazval mírnou spokojeností. Cítím ji třeba, když jsem s Monikou a s dcerkami v Aquaparku v Pasohlávkách v bazénu u baru. O moc víc než právě takové hezké okamžiky si už v životě nenárokuju, přišlo by mi to vlastně neskromné, ba rouhavé. Mám tři skvělé dcery, postavil jsem si krásný dům, napsal jsem třicet úspěšných knih – je to snad ještě pořád málo?
Kdyby většinu mého zbylého životního času tvořila už jen mírná spokojenost, tak bych to bral a takovou směnku bych ďáblovi ihned podepsal. Ostatně, už jsem tu nemusel být. Prasklou aortu přežije jeden člověk z deseti. Já měl štěstí, že k tomu v plném rozsahu došlo až po příjezdu do IKEMu. Měl bych být vděčný, ale je to těžké. Jako by mi dodnes chyběla dostatečná životní síla.
Jak vypadá Biomanžel s rodinou? Teď už to víte… (foto: David Neff)
Kamarád Jarda Dušek ke mně domů záhy poté, co se mi to stalo, přivedl na návštěvu Henriho Monforta. Francouze, který se už řadu let vyživuje jen pránou a jinak prý nic nejí. Vysvětlil mi, že tím, jak mi otevřeli hrudník, ze mě unikla životní energie, kterou musím zase nasbírat. Nejsem žádný mystik, ale tomuhle docela věřím – to totiž přesně odpovídá.
Říkal jste, že právě při běhu dostáváte zajímavé nápady…
To ví každý běžec. Jednak se u toho vyplavují endorfiny, takže se okamžitě dostavuje lepší nálada, ale také se probouzí kreativita. Protože se mi při běhu či chůzi skutečně často stává, že musím zastavit a zapsat si nápad, který bych jinak zapomněl, mám v ledvince propisku a bloček. Běhání zlepšuje i sex.
Jak konkrétně vám pomáhá vaše rodina?
Brácha Pepa bydlí kousek ode mě a Honza je v Říčanech, což také není daleko. Bráchové mi teď pomáhají hodně. Pepa a jeho žena s doktory a léky, Honza s manželkou mi hlídají pojištění, finance a podobné věci. Jsou mi opravdu oporou. Také to platí o dceři Míše z prvního manželství, které je třicet let a nedávno se vdala. Daroval jsem jí část pozemku u svého sázavského domu a doufám, že do několika let budeme sousedé. Samozřejmě mě těší, že jsem s rodinou v tak blízkém kontaktu – maminka bydlí také na dohled. Tak přece jen jsem rodinný typ! Vždycky jsem byl, jenom jsem možná trochu klamal tělem, když jsem si před lety hrál na playboye. Moje pražské „barové“ období ale dávno skončilo, od rozvodu jsem už prakticky jenom na Sázavě a je mi tady dobře.
Co vás zaměstnává právě teď?
Právě jsem odevzdal korektury volného pokračování Pohádek pro unavené rodiče, v nichž přibyly tragikomické postavy dvou babiček – tatínkovy tchyně a tatínkovy matky. A pak mám rozepsaný román o rozvedeném manželovi, který rozváží mražená jídla. Pracovní název je Family frost. Všichni víme, že to je firma, která rozváží nanuky a špenát, ale zároveň je to i slovní hříčka, protože to také znamená „zmrzlá rodina“. S bývalou manželkou Veronikou to totiž mám přesně takhle: jsme zmrzlá rodina, všechna ta někdejší hřejivá láska je u ledu. Teplo se ale naštěstí neztratilo úplně: „zahřívají“ mě tři dcery, přítelkyně a celá moje rodina.
Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě (2013)
Je rozdíl mezi prvním a druhým rozvodem?
Řekl bych, že tady zkušenost člověku nijak nepomůže. Vždycky to je peklo a jednou to už prožít neznamená stát se odborníkem na rozvody. Rozhodně je ale lepší žádné manželství než špatné. To, že Veronika odešla, byla velká životní prohra, ale zároveň jsem si ověřil, že krize je opravdu šance. Prostě jsem se musel vzchopit. Nutnost být samostatný mi vlastně spíš pomohla.
Kdo vám teď vaří?
Mám přítelkyni Moniku, která pracuje v pečovatelské službě, a obědy mi teď vozí v kastrůlku – stejně jako sázavským důchodcům. Coby někdejší gurmet a znalec vyhlášených restaurací jím tedy nyní hotovky z hliníkového ešusu...
foto: Michal Viewegh - osobní stránky
