Jaké je to být Dalajlámou ví pouze sama jeho svátost, ale jaké je ho hrát, jsme se zeptali Jamyanga Jamtsho Wangchuka, který ho ztvárnil v legendárním snímku Sedm let v Tibetu. Zjistěte, jestli je větší zážitek setkat se s duchovním vůdcem Tibeťanů nebo s Bradem Pittem.
Tento bhútánský herec, režisér a producent zavítal nedávno na krátkou návštěvu České republiky v rámci setkání pořádaného organizací Spolek přátel Bhútánu ve spolupráci s nadací Šťastné Česko, aby pohovořil o svých filmařských ambicích, ale i o asijských poměrech a konceptu Hrubého domácího štěstí.
Jak jste se dostal k filmu v tak mladém věku?
Bylo vám v té době třináct a neměl jste žádné zkušenosti. Měl jste obavy?
Samozřejmě. Můj přítel mi tenkrát řekl: “Jamyangu, ty musíš být buď hrozně hloupý, nebo ohromně odvážný.” Nemyslím si, že bych byl ani jedno. Byl jsem nervózní, ale bral jsem to vše tak, jak to ke mně přicházelo. Všichni na mě byli moc hodní.
Nezlobte se, teď se ale musím zeptat… jaký byl Brad Pitt?
(smích) V Bhútánu v té době nebyla televize. Povolená byla až v roce 1999, takže jsem vůbec nevěděl, kdo Brad Pitt je. Tím pádem jsem ani nemohl mít žádné očekávání. Poprvé jsem ho potkal v šatně a byl velmi příjemný a sympatický. Před natáčením jsem se dost bál a on mě uklidňoval tím, že mi vyprávěl vtipy. Rozuměl jsem mu v té době sice jen něco, ale stejně jsem to velmi ocenil.
Bhútán je poměrně uzavřenou zemí, je na tom podobně i místní filmový průmysl?
Ano. Důkazem toho může být i fakt, že první film zde byl natočen až v devadesátých letech. Bhútánská kultura je velmi založená na orální tradici, vyprávění příběhů a legend a také na knihách. Pak se najednou z ničeho nic objevil film a lidé na to nebyli postupně připravování, takže třeba zděšeni utíkali z kin…
Prozradíte nám něco o vašich filmech? Jeden měl nedávno na festivalu v Berlíně velký úspěch.
Upřímně na něj nejsem moc hrdý. Vím, že má spoustu chyb, ale jsem pyšný na sebe, že jsem tento krok udělal a natočil ho. Snímek Gyalsey: Legacy of a Prince vypráví starodávnou budhistickou legendu o lásce. Když měl v Bhútánu premiéru, přišlo jen dvacet lidí. Během týdne se však kina naplnila k prasknutí. U nás totiž velmi silně funguje word of mouth - lidé si vše řeknou. Myslel jsem si, že se film ani nedostane za hranice, a byl jsem velmi překvapen, když se tak stalo.
Film jste sám režíroval, produkoval i v něm dokonce hrál…
(smích) No, já jsem byl zkrátka jediný hollywoodský herec, kterého jsem si mohl dovolit.
Vaše země je neuvěřitelně zajímavá…
Myslím si, že jsme místem, kde žijí celkem spokojení lidé. Máme krále, ke kterému chováme úctu a věříme mu v jeho rozhodnutích. V roce 2008 jsme se stali konstituční monarchií, ale co je na tom zajímavé, že tuto změnu navrhl panovník. Většinou je podnícena národem a provází ji demonstrace a podobně. Zde byla naopak přijímána se značnou skepsí. Monarchie je u nás značně zakořeněná a tento nepopulární diplomatický krok spíše lidi rozdělil.
Celý svět dnes zná Bhútán na základě konceptu Hrubého domácího štěstí, můžete nám ho přiblížit?
Jaký byl nejšťastnější okamžik vašeho života?
Když jsem měl tu možnost promluvit s Dalajlámou. Jeho svátost jsem potkal v Novém Dillí na letišti a splnil se mi tak sen. Byl to opravdu ohromující a nepřekonatelný okamžik. Požehnal mi a já se rozbrečel. Řekl jsem mu, že jsem ho hrál ve filmu, a on odpověděl s pokorou, že děkuje. Když mi potřásal rukou, tak jsem cítil čisté štěstí, které vystřídal hluboký smutek, jakmile odešel.
Kdybychom si měli o Bhútánu zapamatovat jednu věc, která by to byla?
Jsme nesobecká malá země. Nemáme velké ekonomické bohatství, co ale máme, je rozmanitá kultura, můžeme se pochlubit nádhernou přírodou, kterou pečlivě chráníme, tradicemi, jež dodržujeme, a v neposlední řadě nás vede lidmi velmi uctívaný a moudrý král. Pro náš malý stát je poctou, že jsme pro někoho v našem způsobu života vzorem. Jsme pyšní na to, že jsme šťastní.
Tento rozhovor byl vytvořen ve spolupráci s nadačním fondem Šťastné Česko. Další zajímavé hosty nadačního fondu Šťastné Česko můžete potkat osobně na konferenci dne 9.5.vice na www.stastnecesko.cz.
foto: Shutterstock, archiv, sledujfilmy.cz
