V šestnácti odmaturovala, v sedmnácti nastoupila na Historii a politologii na Oxfordu a ve dvaceti, když končila studia, objevila Chrám Bohyně v mystickém Avalonu. Třicetiletá Lilia Khousnoutdinová se v České republice už deset let snaží o to, aby ženy opět objevily své kvality a nebály se je projevovat. Nejčastější asociace spojená s Lilií je "kněžka Bohyně", slovní spojení, které bylo před jejím příchodem v české společnosti téměř neznámé.
Módní návrhářka, autorka kolekce šperků, matka dvou dětí a neúnavná bojovnice za práva žen za možnost svobodné volby způsobu porodu. Ve zmiňovaném Chrámu Bohyně studovala významné ženské archetypy a mytologii, a učila se, jak vést rituály a ceremonie. V podstatě to, co by nás bývaly naučily naše pra pra pra babičky, kdyby se vlivem globalizace a politických režimů nit sdílení kdysi nepřerušila. Své poznatky teď prostřednictvím kurzů a workshopů sdílí s českými ženami. Kněžka je pro ni ženským protipólem kněze, ceremonialistkou, která nespadá pod žádnou církev a vychází především z přírody, tisícileté moudrosti předků a touhy uspokojit vnitřní potřeby moderní ženy.
"Od malička mě to táhlo k tomu pochopit, co je tou opravdovou úlohou ženy na Zemi," říká Lilia Khousnoutdinová. Foto: Diana Mrazi
Lilia neměla cestu k objevení a přijetí svých ženských kvalit úplně jednoduchou. Její rodina pochází původně z Tatarstánu, vyrostla v liberální muslimské rodině v pravoslavné zemi. Její prababička byla hluboce věřící muslimkou, babička liberálnějšího súfijského vyznání. Máma, ta se nábožensky nikdy úplně nevyhranila a Lilia sama se vždycky snažila najít nějaký směr, který by jí samotné dával smysl.
„V naší rodině to byl takový mix touhy po osvobození ženy v její realizaci, a archaického vnímání hodnoty ženy, kterou určuje především kvalita jejího manželství. Všichni by byli mnohem raději, kdybych se vdala, než abych šla na vysokou školu. Máma, i přestože má sama doktorát z psychologie, mě chtěla provdat hned za prvního přítele. Manželství vnímala jako to nejlepší, co může ženu potkat,“ popisuje Lilia začátky své cesty. Byla si dobře vědoma své inteligence a svých schopností a zůstat ženou v domácnosti, jí přišlo málo. Její dospívání tak probíhalo ve duchu vzdoru proti tradičnímu pojetí ženské role, a touze dokázat, že i jako žena může být stejně schopná a úspěšná jako muž. Ale od té doby se mnohé změnilo.
„Největším problémem podle mě je, že si nevážíme stejně mužských a ženských činností. Proč je žena, která se rozhodne zůstat v domácnosti, považována za příživnici? Proč nejsou pečující profese adekvátně ohodnocené? Pak se není čemu divit, že se často vydávají těmi tvrdými mužskými cestami. Vždyť kudy jinudy mají jít? Ráda bych přispěla ke společnosti, kde si jsou mužské a ženské sobě rovny a každý z nás si má možnost svobodně vybrat.“
S Lilií jsme se sešly v jedné z kaváren kousek od Národního divadla s tím, že si popovídáme o její osobní cestě k archetypům bohyní a o tom, jestli občas nemá pocit, že to trochu přehnala. Slušelo jí to, i když byla nenamalovaná a měla na sobě svetr a tenisky. Bohyně má mnoho podob a sama Lilia škatulkování nesnáší. S Lilií spolupracujeme na projektu Jsem žena #jsembohyne.
Vyrůstala jsi v muslimské rodině, jak to prostředí ovlivnilo tvé uvažování o sobě jako ženě a o ženách obecně?
Odmalička jsem se nedokázala smířit s určitou nespravedlností, která byla v těchto náboženstvích hluboce zakořeněná. Především pak s tím, že žena je něco míň, že je snad v něčem špinavá a v porovnání s mužem nedostatečná. Táhlo mě to k tomu pochopit, co je tedy tou opravdovou úlohou ženy tady na Zemi. Proč se jejich role definuje tak chudě? Třeba já, když jsem byla teenager, tak jsem regulérně chtěla být a žít jako muž. Měla jsem velice realistickou představu, že i jako žena budu naprosto racionální, chladnokrevná, nekompromisní a úspěšná. A jedině tak doceněná.
Takže už tehdy vznikla tvá potřeba hledat silné ženské vzory?
Moje potřeba začít zkoumat archetypy bohyní vznikla z vnitřní rezistence. V sobě jsem cítila, že to ženské není nějak míň, a logicky by tak měla existovat i nějaká božská podoba ženy. Že i v ženském těle může sídlit něco "posvátného". Něco, s čím bych se mohla i jako mladá žena ztotožnit. Na Chrám Bohyně jsem pak narazila v okamžiku, kdy jsem se po dlouholetém vztahu chtěla vdát za svého přítele. Tehdy jsem objevila, že existují i jiné rituály než jen ty církevní, a hlavně takové, které ctí ženu.
Bohyně má mnoho podob a sama Lilia škatulkování nesnáší. Foto: Diana Mrazi
Když jsem vstoupila do chrámu, tak první, co jsem viděla, byla obrovská socha majestátní a krásné ženy. Nebyla to ani Marie, jejíž posvátnost je odvozena až od toho, že porodila Ježíška, ani cudná jeptiška. Stála tam žena ve své celistvosti. Vnitřně jsem tehdy cítila jakési symbolické povolení být všechno to, co v sobě cítím. Tehdy mi bylo devatenáct a byl to pro mě okamžik velkého vnitřního zlomu. V té době jsem se rozhodovala, co budu dělat po škole a jestli půjdu nějakou tvrdou mužskou byznysovou cestou. V jednu chvíli jsem dokonce uvažovala nad tím, že se přihlásím do letecké armády a bude ze mě vojenská pilotka. Tehdy jsem ještě získala nabídku práce v nadnárodní poradenské firmě, o svých schopnostech a možnosti vydat se cestou byznysu, jsem nepochybovala. Nakonec jsem se rozhodla pro experiment: co se stane, když začnu dělat "krásné"" a ženské věci? Dokážu se taky uživit? A tak jsem tehdy místo práce v poradenství začala obchodovat se šperky ve tvaru bohyní.
Dostala jsi se díky objevu Bohyně k sobě samé, k těm částem sebe sama, které jsi do té doby nepovažovala za nějak významné?
Ano, pro mě je celý koncept bohyní o tom, jak se stáhnout zpátky k sobě, od všech těch externích autorit, od všech těch referenčních bodů toho, co žena má či nemá být. Dokázat si říct, že to všechno k ženě patří, a v každém okamžiku, v každém ročním období, v každém období svého života si můžu v klidu zvolit to, co jsem já a co je pro mě to pravé.
Může žena na téhle cestě objevování sebe sama narazit na něco, co ji nepříjemně překvapí?
Ano, asi nejděsivější představa je, že možná zjistím, že to, co považuji za nejvíc kýčovitý stereotyp, tak to je to moje. A teď to pro mě bude strašně těžké přijmout, protože já jsem chtěla být ta divoká, ta jiná, a já jsem přitom úplně normální. A to je možná úplně největší strach spousty lidí. Další podobně silný strach pak je, že buď budu stejná jako moje matka, nebo nikdy nebudu tak dobrá, jako je moje matka. Protože matka sama o sobě je také velice silný archetypální vzor.
A shodou náhod to byl i jeden z mých úplně největších vnitřních konfliktů. Bála jsem se, že budu stejná jako máma se vším tím, co opravdu nechci a nemůžu. Ale je to jako přebírat krupicovou kaši od makových zrnek. Vybírat, co je moje a co je mámy. Já si přece nemusím brát veškerý bordel, ale můžu si z toho vzít ty zdravé aspekty a i tu mámu za něco docenit, není to buď, anebo.
Přiznat si, že se obelháváš, je jedna z nejnáročnějších věcí. Musíš v podstatě překročit vlastní stín.
Je to tak. Ale ať už se snažíš být tím, čím chceš, nebo nebýt tím, čím nechceš, pořád tě "to" ovládá. A ty musíš prostě přijmout "to" jako možnost. A ono "to" může být moje máma nebo jakýkoli archetyp, na kterém zrovna buď pozitivně, nebo negativně lpím.
Jde o to dovolit si všechny ty bohyně poznat a přijmout jako eventuality, přijmout neznamená, že je musím žít. Ale v okamžiku, kdy je přijmu jako jednu z možností, tak proti nim nemusím zbrojit. A veškerá moje práce s bohyněmi byla vždycky na bázi: zkus to všechno a vyber si, co je tvoje, a třeba to tvoje bude úplně jiné a třeba to bude přesně ten stereotyp a i to je v pořádku.
Co tedy považuješ za tu zapomenutou, primárně ženskou kvalitu?
Za primární ženskou kvalitu považuji to, co není produktivní, to, co je spíš obsah než forma. Schopnost měnit prostor pouze tím, že do něj vstupuji. Můžeme tomu říkat krása nebo magnetismus. Každopádně je to určitá ženská kvalita, která nepotřebuje nic "dělat", aby měla dopad na své okolí. My jsme v dnešní společnosti oceňovány za to, co děláme. Za výkon. Potom nám často uniká podstata a hloubka.
Současná doba se hodně vyznačuje tím, že ceníme vnější parametry a formu nad obsahem.
Já bych řekla, že kdybychom vzali mužský a ženský aspekt, tak muž je struktura a žena je to, co je uvnitř, ta náplň. Často řešíme, co se stalo, kdo, kdy, kde, s kým, kolikrát, ale často se vůbec nesoustředíme na to, "jaké to bylo", přitom událost se stejnými parametry může být extatická nebo hrůzostrašná, právě podle toho "jak".
Absolventka politologie a historie na univerzitě v Oxfordu a Gender & Development na London School of Economics.
Nejde jen o to, že se mě dotkl, ale "jak" se mě dotkl, dotkl se mě s láskou, nebo s nenávistí? A to, "že se mě dotkl", už potom není to důležité, a návrat ženství je pro mě návrat k tomu, že se začínáme dívat dovnitř, na kvalitu, na pocit, na emoci, na vůni, na barvu, na prožitek, nikoli pouze na formu.
Nemusím radikálně nic měnit ve svém životě, nemusím dát výpověď, odstěhovat se na Bali a meditovat na hoře, abych se napojila na sebe. Můžu, ale vůbec to není nutné.
Stačí změnit jenom to, "jak" dělám věci, které dělám. Můžu zůstat ve stejném manželství, ve stejné práci, ve stejném domě, ale jenom změnit, jak k tomu přistupuji, jak si ráno čistím zuby, jak se dívám na své děti, jak se miluji se svým mužem, a můj život za stejných parametrů může získat radikálně odlišnou kvalitu a to mi přijde jako ten nejdůležitější výsledek. Ženskost jsou pro mě tyhle kvalitativní parametry, nikoli ty strukturální.
Podle mě i kvalita potřebuje strukturu a obsah nemůže existovat bez formy, jinak se rozplyne v chaosu. Cílem je rovnost emocí a racionality.
Přesně, cílem je, aby spolu tyto dva principy nebojovaly a žádný z nich nebyl považován za něco víc nebo míň. A v lásce pak mohly tvořit něco krásného a nikoli se jeden druhého snažit ovládnout. V současnosti máme ve společnosti velmi dominantní mužské archetypy, ať už náboženské nebo politické, a tohle je pro mě jedna z cest, jak můžeme oprášit archetypy silných žen. Z historie, bájí i pohádek.
O něco takového se v České republice snažíš už téměř deset let. Jak se koukáš na to, že se to oživování moudrosti předků zvrtlo v to, že se kněžkám Bohyně část společnosti vysmívá. A z vizuální stránky tvých kurzů to na některé může působit tak, že musíš mít kytky ve vlasech, dlouhé šaty a tančit bosá po louce v obložení podobně laděných žen. Není čas tento stereotyp opustit? Respektovat kontext 21. století a to, že se doba změnila? Můžu přece dělat rituál v sukni, ale i v kalhotách, můžu se rituálně rozejít se svým klukem na lavičce v parku a nemusím si vzít na hlavu věnec a dlouhé šaty a zatáhnout ho do Divoké Šárky.
Tak ono všechno, co nějakým způsobem vyčnívá a nabourává zajeté stereotypy, je zesměšňováno. V Anglii koncept novodobe kněžky existuje minimálně o dvacet let déle než u nás a už je úplně někde jinde. Konec konců kněžka zde může uzavírat manželství i právně, stejně jako křesťanský kněz. Ale i u nás je zájem o rituály stále větší, takže věřím, že právě teď je ta správná doba.
Co se týká "stylu" - vím, co tím myslíš. Jestli květy, šaty nebo maskáče, je naprosto nedůležité. Jde o obsah. Stejně tak jako drahá zámecká svatba nezaručí hluboký prožitek, nezaručí ho ani vyzdobený dub a vůně vykuřovadla. Proto kladu primární důraz na obsah, nikoli na formu obřadu.
A zároveň, za mě byl první důležitý krok si jako ženy dovolit vrátit do šatů. Všechno má nějakou chronologii, nějakou posloupnost a řekla bych, že většina žen hodně žije právě v těch kalhotách mimo Divokou Šárku. Takže pro mě bylo důležité, aby do té Divoké Šárky nejdřív vstoupila žena v šatech.
Ma. & Mgr. Lilia Khousnoutdinová
Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a následně k tomu přidala Gender & Development na London School of Economics. V současnosti působí jako lektorka, publicistka, designérka, dula a mnohé další. Je zastánkyní sexuálních a reproduktivních práv a také rovnoprávnosti mužů a žen. Je zakladatelkou a koordinátorkou projektu „Ženské příběhy“ a také projektu „Cesta extáze“ na podporu on-line vzdělávání a mentorství. Již sedmým rokem vede v Česku školu zaměřenou na výcvik ceremonialistek (kněžek).
A teď myslím, že máš pravdu, tenhle krok už jsme vykonaly a je čas jít dál a integrovat to zpátky do města, ale myslím si, že ta Šárka byla důležitá, protože v sobě obsahuje ten návrat k ženskosti a k rytmům přírody. Byl to v podstatě takový symbolicky znázorněný proces transformace. Divila by ses, pro kolik žen je to velká vnitřní změna, když si začnou dovolovat oblékat se do šatů, zdobit se, malovat. Je mezi námi spousta žen, které tady ty věci považují za sprosté, neseriózní, a bojí se, že v "ženském" oblečení nebudou brány vážně. Jako výkonná manažerka přeci nebudu žádná fifina. To je přece pro ty, co nemají mozek.
A tady je podle mě kořen toho v uvozovkách zla, ten kořen všeho trápení v naší společnosti. V době osvícení, kdy se najednou pevně zadefinoval rozkol mezi tím, co je racionální, mužské, vědecké, a tím, co je ženské, emotivní, instinktivní. A to racionální, mužské se tehdy nadřídilo tomu ženskému.
Ty sama jsi v Česku hodně spojovaná s pojmem „kněžka Bohyně“, neuvažovala jsi někdy, že se svými aktivitami skončíš?
Kněžka bohyně je pro mě krásný, byť kontroverzní pojem, a jsem ráda za toto označení. Bohužel na něj často nevhodně háže stín naprosto zcestná asociace s "kněžkou lásky" - profesi, která je od ceremonialistky hodně daleko.
Když vidím, jak jsou pro dnešní svět "bohyně" důležité, tak je velmi nepravděpodobné, že s nimi skončím. Avšak forma, jakou se tomuto tématu budu věnovat, se nejspíš změní. Možná přestanu vést veřejné obřady, a nejspíš letošní sedmý ročník výcviku kněžek bude tím posledním, který povedu "na plný úvazek". Pak si chci zachovat spíš symbolickou roli, že se budu občas jezdit ukázat a odvedu nějakou část programu, ale ten zbytek už nechám na kolegyních.
A už víš, co budeš dělat?
Kromě bohyní dělám i spoustu jiných věcí - navrhuji šperky, šaty, angažuji se v Bhútánu a přednáším na široké spektrum témat týkajících se ženské reprodukce. Aktivně se podílím na projektu Jsem žena #jsembohyne. Navíc teď organizuji rekonstrukci tří objektů a vrátila jsem se k mé nedopsané knize dětských pohádek. A pak samozřejmě porodnictví, to je prostě moje vášeň, která si myslím, že nikam neodejde. V současnosti spolupracuji na projektu Ať stojí - iniciativu pro porodní domy a centra v ČR.
Do budoucna plánuji vystudovat obor Historie umění, chci mít další děti, cestovat, eventuálně navázat na diplomku, kterou jsem psala na London School of Economics a udělat si doktorát. Hlavně se ale budu věnovat rodině, vytváření tepla domova a dětem. Šíření lásky a krásy a dalším "ženským" činnostem.
Reklama
foto: Michaela Cásková a Diana Mrazi , zdroj: Lilia.cz
