Rostliny mají paměť a dovedou se učit. Ale uvědomují si samy sebe?

Kritici neurobiologie tvrdí, že v průběhu evoluce měly rostliny díky přirozenému výběru dost času na to, aby se u nich vyvinuly některé reakce. Například při doteku se list rostliny může zkroutit, protože takový kontakt vyvolá pohyb iontů, který spustí transport vody z buněk listu, což způsobí změnu jeho tvaru. Stejně tak kousnutí hmyzu do jednoho listu může vyvolat obranné reakce v listech vzdálenějších. To se může laikům jevit jako cílené jednání. Ovšem nedávné pokusy na zástupcích flóry zřejmě rostlinnou neurobiologii jako seriózní vědu obhájí.

Jak akácie otrávily antilopy

Zmíněné obranné reakce neplatí jen pro listy okusované rostliny samé, ale uplatní se i v širším okruhu u stejného druhu. Známý byl případ otrávených antilop kudu v Jihoafrické republice koncem minulého století. Vyšetřování ukázalo, že za úhynem zvířat nestojí člověk, ale antilopami ožírané akácie. Je to typická reakce těchto stromů africké savany – okusování vede k tomu, že se v listech několikanásobně zvýší obsah taninu.

Výhonky v přítomnosti tyček rostou po předvídatelnějších drahách, téměř jako by je cítily ve svém okolí a upravovaly v reakci na ně svůj růst.

Antilopy ovšem kočují, což akácie nemohou, rostliny se však „varovaly“ pomocí uvolněných molekul etylénu, které vánek roznášel po okolí. To pochopitelně není důkaz nějakého cíleného jednání, je to důkaz toho, že člověk o rostlinách do té doby uvažoval jen jako o organismech, které jsou určeny k tomu, aby se jimi ostatní živili. A experimentů dokládajících, že tomu tak není, přibývá.

Ovlivněné fazole

Vědci z laboratoře Minimal Intelligence Lab na univerzitě v Murcii ve Španělsku a z Rotman Institute of Philosophy v Kanadě zkusili zasadit fazole na malé separátní záhonky a k některým přidali i klasickou zahradní opěrnou tyčku do vzdálenosti třiceti centimetrů a pomocí časosběrné fotografie sledovali pohyby klíčících rostlin. Zjistili, že výhonky v přítomnosti tyček rostou po předvídatelnějších drahách, téměř jako by je cítily ve svém okolí a upravovaly v reakci na ně svůj růst.

Pokud je pohyb rostlin ovlivňován objekty v jejich blízkosti, mluvíme o složitějším chování, nikoli o reakcích.

Doktor Vicente Raja z Rotman Institute of Philosophy, jeden z autorů studie, netvrdí, že experiment prokázal cílené jednání, ale vzorec růstu fazolí dokazuje, že se nejedná jen o pouhou reakci na vnější podněty. „Jedna věc je reagovat na podnět, jako je světlo, a druhá věc je vnímat předmět,“ vysvětluje. „Pokud je pohyb rostlin ovlivňován objekty v jejich blízkosti, mluvíme o složitějším chování, nikoli o reakcích a měli bychom být schopni popsat podobné jevy, jaké pozorujeme u zvířat.“ Spoluautor studie a ředitel laboratoře na univerzitě v Murcii doktor Paco Calvo dodává: „Zodpovězení otázek spojených s cíleným jednáním rostlin vyžaduje čas. Pokud se ale oprostíme od předsudků, že přísluší pouze živočichům, můžeme výzkum posunout vpřed mnohem rychleji.“

Hrách jako Pavlovovi psi

Pokusy doktorky Moniky Gagliano z University of Sydney z roku 2016 tento výzkum posouvají ještě dál. Tak jako se Pavlovovi psi skvěle naučili spojovat zvonění s nadcházející odměnou v podobě jídla, tak si i sazenice hrachu, které doktorka pěstovala, „dovedly“ spojit dva jevy. K experimentu její tým použil záhon ve tvar písmene „Y“, za jedno rameno vědci umístili zdroj modrého světla. Rostliny se začaly pochopitelně instinktivně natáčet za tímto světlem. Pak ale experimentátoři ke světlu přidali i jemně foukající ventilátor.

Rostliny se mohou učit a pamatovat si podobně jako živočichové.

Po čase stačilo, aby spustili jen ventilátor, a rostliny se začaly natáčet směrem, odkud přicházel vánek, ve snaze zachytit i světlo. Doktorka Gagliano ve své studii naznačuje, že rostliny se mohou učit a pamatovat si podobně jako živočichové. „Rostliny pomocí polohy ventilátoru určily, kde bude s největší pravděpodobností zdroj světla, toto naučené ‚chování‘ zvítězilo nad vrozeným fototropismem,“ říká Monica Gagliano. I ta je ale ve svých závěrech opatrná. „Netvrdím, že rostliny mají vědomí, ale říkám, že bychom měli být vůči této možnosti otevření. Studie, jako je ta moje, by mohly být použity jako rámec pro prozkoumání tohoto problému. Potřebujeme data.“

Důkazy zatím nejsou

Kritiků „chytrých“ rostlin je ovšem nemálo. Mezi přední patří emeritní profesor a biolog Lincoln Taiz, který působí na University of Utah či University of California v Berkeley. Základem jeho oponentury je tvrzení, že rostliny nemají mozek ani nervové buňky, prostě že nemají „hardware“ pro vědomí. „Největším nebezpečím antropomorfizace rostlin ve výzkumu je to, že podkopává objektivitu výzkumného pracovníka,“ tvrdí Taiz. Naproti tomu Monica Gagliano namítá, že pokud připustíme myšlenku, že rostliny mají jakési vědomí či dovedou cíleně jednat, neměli bychom zároveň očekávat, že mechanika přenosu vzruchů bude vypadat stejně jako u živočichů.

Rostliny a zvířata nakonec sdílejí jen ty nejvzdálenější evoluční předky. Existují studie, které dokazují, že se například ionty vápníku mohou šířit rostlinou podobně jako elektrické impulsy nervovou soustavou vyšších organismů. Problém je také v tom, že vědomí je těžké definovat a ještě těžší prokázat. V současné době neexistují žádné důkazy, že ho rostliny mají, ale neexistují ani důkazy, které by potvrdily opak.