Pro Brity jsou chobotnice vědomé bytosti, zbytek světa filozofuje, jak se asi cítí

Americký emeritní profesor filozofie a práv na New York University Thomas Nagel ve svém slavném článku „Jaké to je být netopýrem?“ píše, že „představit si vnitřní zkušenost netopýra je velmi obtížné, ne-li nemožné, když je vaším referenčním bodem lidské tělo a vaše vlastní lidská mysl“. Analogicky lze to samé říct o chobotnicích. Jen si zkuste představit, že se bez pohybu vznášíte u mořského dna a vašich osm končetin se vlní v rytmu vlnek, které způsobují kolem vás proplouvající rybky. Jaký to ve vás vyvolá pocit?

Potom do rovnice přidejte fakt, že chobotnice je bezobratlý živočich, který má hydrostatickou kostru. Možná, že být chobotnicí by připomínalo pohyb jazyka, který je podobně jako chapadla chobotnic vybaven chuťovými pohárky. Chapadla chobotnice však mají mnohem větší autonomii než lidské ruce a nohy. Každé z nich má svůj vlastní miniaturní mozek, což dává chapadlu určitou míru nezávislosti na centrálním mozku. Lidský nervový systém je ve srovnání s nervovým systémem chobotnic vysoce centralizovaný, náš mozek je sídlem integrace smyslů, emocí, iniciování pohybu, chování a dalších činností.

„Jednou z našich skutečných výzev je pokusit se zjistit, jak by mohla vypadat zkušenost v méně centralizovaném a méně integrovaném systému,“ říká Peter Godfrey-Smith, profesor filozofie a dějin na University of Sydney. „Ať už je to jakkoli těžké, stojí za to pokusit se pochopit, zda mají chobotnice vědomí, a jaké to je, pokud ho mají,“ dodává.

Británie je o chapadlo dál

V Británii už o tom mají jasno, pro zbytek světa je to zatím stále otázka, která se ovšem stává čím dál naléhavější. Nadnárodní společnost Nueva Pescanova, která se zabývá výrobou mořských plodů, v současné době usiluje o získání licence k otevření první komerční farmy chobotnic na světě na Kanárských ostrovech. Oznámení vyvolalo námitky ochránců zvířat, podle nichž chovat tak inteligentní a možná i vnímající zvířata není etické.

Chobotnice splňují šest ze sedmi kritérií, stanovených pro posouzení vnímavosti. Jednoznačně jsou tedy schopny prožívat bolest.

Tým vědců z London School of Economics, z jehož pera vyšla zpráva, na jejímž základě byly ve Velké Británii chobotnice a další živočichové prohlášeni za myslící a vnímající bytosti, se během výzkumu zaměřil na jejich schopnost cítit bolest a stanovil osm kritérií, která tuto hypotézu podporují:

vlastnictví receptorů bolesti nociceptorů
vlastnictví částí mozku, které integrují smyslové informace
spojení mezi nociceptory a těmito integračními oblastmi mozku
reakce ovlivněné lokálními anestetiky nebo analgetiky
motivační kompromisy, které ukazují na vyvažování hrozby a příležitosti k odměně
flexibilní sebeobranné chování v reakci na zranění a ohrožení
asociativní učení, které přesahuje rámec habituace a senzibilizace
chování, které ukazuje, že si zvíře při zranění cení lokálních anestetik nebo analgetik

Pokud zvíře splňuje sedm nebo více kritérií, tvrdí vědci, že existuje „velmi silný“ důkaz o tom, že zvíře je vnímavé. A chobotnice podle nich jednoznačně vnímat bolest schopny jsou.

Věděl to i Peter Dews

Ale schopnost cítit bolest je jen jedním z mnoha aspektů vědomí. Existuje také schopnost cítit potěšení, cítit nudu nebo zájem, prožívat společnost a mnoho dalších. Kromě hledání souvislostí s lidskými zkušenostmi stojí podle některých názorů za úvahu také zvážit biologickou roli vědomí a důvody, proč se vyvinulo. „Jsou věci, o kterých si lidé myslí, že je alespoň v případě člověka nelze dělat nevědomě,“ říká Godfrey-Smith. „Patří mezi ně inteligentní reakce na nové podněty.“

V experimentu z roku 1959 vycvičil psycholog Peter Dews tři chobotnice, které pojmenoval Albert, Bertram a Charles, k tomu, aby ve své nádrži zatáhly za páku, která rozsvítila žárovku a uvolnila malý kousek ryby jako potravu. Albert a Bertram se to naučili bez větších obtíží, Charles však byl tvrdohlavější. Dews napsal: „Charles se několika chapadly zachytil za bok nádrže, dalším za páku a vyvinul velkou sílu. Páku tak několikrát ohnul a nakonec jedenáctý den zlomil, takže pokus musel být předčasně ukončen.“

Charles si také v průběhu experimentu zvykl cákat vodou na každého, kdo se k jeho nádrži přiblížil. Kromě toho projevil výrazný zájem o žárovku, kterou Albert a Bertram většinou ignorovali. Charles žárovku chapadly uchopil a odnesl ji do své nádrže.

Chobotnice jsou známé tím, že jsou schopny odšroubovat víko nebo otevřít kryt nádob, do kterých jsou umístěny (zdroj: Shutterstock)

Takové příklady jsou podle Godfrey-Smithe výmluvné. „Některé z předních teorií o tom, co je to vědomí u zvířat, se shodují na tom, že druh pozorné orientace na věci je důkazem toho, že jde o chování, způsobené předchozí zkušeností.“

Vznikl filozofický „problém“

Všechny tyto poznatky však stále neodpovídají na otázku, jestli a jak si chobotnice sebe samy uvědomují. „Jaké to je být organismem z pohledu tohoto organismu, k tomu nemáme přístup. Věda se totiž na systémy dívá z pohledu třetí osoby,“ říká Marta Halina, docentka na katedře historie a filozofie vědy na univerzitě v Cambridge. „Existuje však riziko, že zabředneme do vlastní lidské perspektivy. Pokud se například podíváme na organismus, jako je ovocná muška, hledáme nervový systém pro vnímání a reakci na bolest podobný lidskému a nenajdeme ho. To ale nevylučuje schopnost mušky bolest cítit. Znamená to jen, že to možná dělá trochu jinak,“ říká Halina.

„Když se ptáme, zda jsou chobotnice schopny si uvědomovat vlastní prožitky jako my, klademe si možná nesmyslnou otázku, protože si sami nejsme zcela jistí, jaké to je být vědomý,“ doplňuje vědkyně. Jako příklad uvádí techniku, při níž si člověk dává sám za úkol klást si otázku „Jsem si sám sebe teď vědom?“, a to v průběhu celého dne. Kdykoli to člověka napadne – na pokraji spánku, při snídani nebo uprostřed rozhovoru.

„Zjistíte, že si nejste tak jistí tím, co je to vědomí v daném okamžiku,“ filozofuje. „Je ale cenné uvažovat o tom, jaké to je být chobotnicí, protože nás to může vést k přehodnocení toho, jaké to je být člověkem,“ rozvíjí svou myšlenku. „A možná nás zamyšlení nad tím, jak málo víme o tom, jaké je to být člověkem, může vést k větší otevřenosti ohledně toho, jaké je to být chobotnicí.“