Seznamte se: Cyberpunk albatros, lovec erupcí a explozí

Třeba infrazvuk – akustické vlny mimo rozsah lidského vnímání. Ačkoliv odpálení jaderné zbraně, výbuchy meteoritů nebo silné bouřky nadělají spoustu rámusu v místě, kde k tomu dojde, ultrazvukové vlny, které přitom vzniknou, mohou být citlivým přístrojem zachyceny doslova až na druhém konci světa.

V některých částech světa, speciálně na jižní polokouli, kterou z větší části pokrývají oceány, však může být obtížné instalovat jejich detektory. Pouze ale pro kohokoliv, kdo se nejmenuje Olivier den Ouden – pod záštitou Royal Netherlands Meteorological Institute rozběhl projekt, kdy potřebné senzory umístil do minibatůžků, které připevnil na záda albatrosům.

„Byla to střela do tmy,“ komentuje svůj nápad den Ouden. Ale podle zprávy o projektu, zveřejněné v srpnu 2021 v odborném časopisu Geophysical Research Letters, fungovala. Senzory „na křídlech albatrosů“ mezi jižní Afrikou a Antarktidou zaznamenávaly zdroje infrazvuku z často velmi vzdálených zdrojů.

Varují před nebezpečím, zjednoduší výzkum

Erupce lávy, sopečného prachu a plynu během aktivní činnosti sopek tvoří infrazvukové vlny, které mohou vulkanologové využít k předpovědi erupcí a jejich průběhu. „Například na Aljašce se v současnosti nachází množství aktivních sopek,“ říká geofyzička Alexandra Iezzi. „Nemůžete ale sledovat každou z nich a ta zařízení neustále udržovat. Detektory, umístěné stovky kilometrů daleko, však mohou infrazvuk vzniklý při erupci zachytit velmi snadno. Podle jeho síly pak lze účinně určit objem uvolněné energie a tedy sílu erupce.“

Oceány se chovají jako gigantické reproduktory, vystřelující do atmosféry energii, která se nad hladinou volně pohybuje jako neviditelná přílivová vlna.

Je také známo, že pomocí infrazvuku mezi sebou komunikují některá zvířata – například sloni, tygři nebo pávi. Vědci doufají, že zkoumáním jejich vzájemné komunikace budou schopni jim jednak lépe porozumět, a zároveň je sledovat z velké vzdálenosti. To by znamenalo zjednodušení výzkumu ve smyslu absence nutnosti se ke zvířatům fyzicky přiblížit anebo jim na těla připevňovat senzory a lokátory.

Jsou mikrobaromy chiméra?

Záznam infrazvuku není nijak složitý, sensory lze umístit v podstatě kdekoliv kromě oceánů na jižní polokouli, kde je tedy pokrytí velmi slabé. Olivier den Ouden k tomu poznamenal, že „chaos vln“ na volném moři sledování infrazvuku dále komplikuje. „Oceány se chovají jako gigantické reproduktory, vystřelující do atmosféry energii, která se nad hladinou volně pohybuje jako neviditelná přílivová vlna.“

Detekce atmosférických vibrací je tak složitá, že samotná jejich existence je částí vědců stále zpochybňována. Při detekci infrazvuků vědci tyto takzvané mikrobaromy obvykle vnímají jako rušivý signál, který ztěžuje zkoumání infrazvuku souvisejícího s explozemi.

Infrazvukové detektory na moři by nejen zaplnily mezeru v pokrytí zemského povrchu, ale také by měly být schopny lépe zdokumentovat mikrobaromy, které by pak mohly být s pomocí vhodného softwaru ze zkoumaných údajů efektivněji odstraněny. Přesnost výzkumů by se tak měla výrazně zvýšit.

Můžete je obejmout

Samantha Patrick, odbornice na mořské ptactvo z University of Liverpool, se zajímala o schopnost navigace mořských ptáků pomocí infrazvuku již delší dobu. Po setkání s Olivierem den Oudenem ji napadlo umístit detektory infrazvuku na mořské ptáky, konkrétně na albatrosy.

Jejich rozpětí křídel je větší než výška průměrného člověka, což jim umožňuje plachtit nad mořskou hladinou poměrně dlouhou dobu. Nejenže tedy přelétávají nad rozsáhlým územím, ale nepotápí se přitom do vody (například při lovu potravy), takže senzorům na ně umístěným nehrozí poškození.

„Batůžky“, které albatrosové nosí na zádech, nejsou větší, než je běžná TV ovládačka. Označení „batůžek“ přitom může být zavádějící, i když na první pohled komické – na tělo jsou totiž albatrosům připevněny lepicí páskou.

Ale jak je v praxi na albatrosy instalovali? Jak donutíte albatrosa spolupracovat? Jednoduše – obejmete ho. „Albatrosové vlastně v přírodě nemají přirozené nepřátele, takže k nim můžete jednoduše přijít a opatrně je obejmout tak, abyste se vyhnuli případnému poranění zobákem. Jeden člověk takto albatrosa drží a další na něj batůžek lepicí páskou připevní,“ říká Samantha Patrick.

V roce 2020 tak bylo nad Jižním oceánem „v provozu” 25 těchto zařízení, opakovaně v délce vždy cca 15 dní. Po návratu albatrosů na pevninu jim členové výzkumného týmu zařízení z těla sundali a zpracovali sesbíraná data. Celkem získali 115 hodin záznamů, během kterých albatrosové nalétali přes 40 000 km (!).

Stanou se tedy cyberpunk albatrosové novým standardem výzkumu infrazvuku? V současnosti se hledá také řešení, které nezahrnuje etické hledisko – něco, co dokáže létat tak dlouho a daleko jako albatrosové, ale na co se nevztahují zákony na ochranu zvířat. Možná drony? Uvidíme, třeba se brzy takové objeví.