V roce 1979 začal šestnáctiletý indický mladík Jadav Payeng sázet ve zpustlé krajině stromy. O necelé půlstoletí později bují na místě les o rozloze 550 hektarů. Mimochodem, největší indický národní park má o 200 hektarů méně.
Indický mladík z kmene Mishing se v létě roku 1978 vrátil ze školy do své rodné vesnice. Když se k ní blížil, spatřil něco, co ho z hloubi duše vyděsilo. Bylo to víc než 100 hadů, zkroucených, zamotaných, bez života. Leželi opuštěni na horoucím písku. V těch místech kdysi stál les, ale eroze a lidé ho zničili. Hady na souš vyplavily záplavy a zvířata bez ochrany stromů pošla.
Vesničané ho povzbudili k tomu, aby začal pěstovat stromy. Kde rostou stromy, tam jsou ptáci, kde jsou ptáci, tam jsou vajíčka… A ty mají hadi rádi. Nabídli mladíkovi 50 semen a 25 bambusových rostlin. Tak začal Jadav Payeng sázet.
V úrodném období mezi dubnem a červnem sázel stromy. Šlo o bambusy, behedy, teaky, moruše, manga, švestky, broskve, léčivé rostliny a mnoho dalších. Po zbytek roku shromažďoval semena a stromky. „Za pět let jsem osázel asi 5 kilometrů,“ vzpomíná Payeng, „a zemi postupně pokryla hustá vegetace, jíž dominují stromy.“
Přichází sláva
V roce 2009 se indický novinář Jitu Kalita vydal na ostrov Majuli fotografovat zvěř. Spatřil muže kráčejícího přes pustinu k neznámému lesu a rozhodl se ho následovat. Tak se potkal s Payengem.
Payeng na novináře nejdříve zaútočil. „Původně jsem nevěřil, že je to žurnalista. Myslel jsem si, že ten chlap je pytlák hledající nosorožce nebo tygry,“ přiznává Payeng v dokumentu Lesní muž. Nakonec se ale s novinářem spřátelili a Jitu Kalita o něm napsal článek. „Jeho článek mi změnil život. Bylo to neuvěřitelné. Dřívější prezident Indie Abdul Kalam mi v Bombaji předal titul ‚Lesní muž Indie‘,“ říká Payeng.
Tak se svět dozvěděl o jeho práci, díky níž se na ostrov navrací život. Po tři měsíce v roce v lese žije 115 slonů. Najdete tu také nosorožce, jeleny, mnoho tygrů a králíků a v posledních letech se na místo vrátili i supi.
Nekonečný boj
Payeng má ženu a tři děti. Chová dobytek a zvěř, která mu poskytuje obživu. Pravidelně se také stará o svůj les. „Když stromy vyrostou, je pro mě obtížné ubránit je. Největší hrozbou stromů jsou lidé. Zničili by les pro ekonomický zisk a zvířata by byla znovu zranitelná,“ vysvětluje. V roce 2013 například úspěšně zastavil nájezd pytláků na nosorožce.
Payeng se zatím neúspěšně snaží, aby byla oblast prohlášena za chráněnou krajinu a aby ministerstvo zahájilo rozsáhlou výsadbu kokosovníků. Proč? Řeka Brahmaputra, v níž ostrov Majuli leží, se během monzunu pravidelně rozvodňuje a zaplavuje okolí, ničí domy a farmy a odplavuje půdu. Ostrov patří k jedné z nejvíce ohrožených oblastí. Od roku 1917 do roku 1960 ztratil polovinu své rozlohy kvůli erozi. A eroze se pořád zrychluje.
„Kokosové stromy jsou vždycky přímé, a pokud jsou vysázeny v dostatečné hustotě, tak erozi zabraňují. Takže jsou dobré pro ochranu půdy, posílení ekonomiky i pro boj s klimatickými změnami. Bude to trvat 5 let dosáhnout výsledků v Majuli. A v jiných oblastech to zabere 7 let,“ popisuje Payeng svůj návrh.
Jak zabránit erozi
„Payeng nám už vlastním příkladem ukázal, že jeden člověk může vlastní silou vysázet les. Proč by to nemohli udělat i ostatní?“ říká Arup Kumar Sarma z Indického technologického institutu Guwahati. „Pokud to má ekonomickou hodnotu, pokud to je ekonomicky životaschopné, pokud to pomáhá lidem, pokud můžeme sázet tímto způsobem, tak můžeme stromy vysázet v celém povodí. Popravdě jsme to už navrhli a zjistili jsme, že je to ekonomicky životaschopné. Pokud můžeme postupně zalesňovat břehy vedle jedné řeky, druhé řeky, podél celého povodí Brahmaputry, věřím, že to do značné míry vyřeší problém s erozí.“
Ať už Payengovi vláda a ostatní lidé pomůžou nebo ne, je pětapadesátiletý muž rozhodnutý bojovat dál. „Mým snem je znovu zaplnit ostrovy Majuli a Jorhat stromy. Budu sázet až do svého posledního dechu. Říkám lidem, že pokácením těchto stromů nic nezískají. Pokácejte mě dřív, než pokácíte mé stromy.“
foto: Indiatvnews, zdroj: TheWeekendLeader
