Vůbec se nedivím, že si Mikulov, to kdysi židovské město s nezaměnitelným panorama Svatého kopečku, dominantního zámku, vinicemi na dohled, a hlavně místo s neskutečným geniem loci, vybral na druhou půlku života geniální bubeník a zpěvák kapely Lucie David Koller. Že se z něj stal dobrovolně venkovan. Přestěhoval se tam zhruba před deseti lety v době, když mu bylo tolik jako mně teď.
Když se ale přiblíží Pálavské vinobraní – ta šílená megaakce, kdy se sedmitisícové městečko na dohled od hranic s Rakouskem přifoukne vždycky začátkem září na tři dny o dalších padesát tisíc lidí z celé republiky – je prý rád, když má někde koncert a může z Mikulova zmizet. „To pak máte furt u baráku dvacet opilejch kámošů,“ posteskl si dva roky zpátky v super rozhovoru pro nějaké slovenské médium, na který jsem nedávno narazila. Naprosto ho chápu.
Reklama
Co ale nechápu, je, kam se všichni ti burčákomilci vejdou. Byla jsem na Pálavském vinobraní asi dvakrát pracovně. Od té doby mám fobii z lidí. Když mě tehdy organizátoři navedli na nacvaklé parkoviště kdesi v kukuřičném poli asi kilometr od města, létaly mi zrovna nad hlavou vyhlídkové lety. Všude kolem děcka s cukrovou vatou a pusami umatlanými od podomácku vyrobených lízátek ve tvaru dudlíku. Balónky, burčák, grilované maso, burčák, dřevěné vařečky, burčák, sýrové korbáčky, burčák, grilované maso. Stánek za stánkem. Furt dokola.
Na Pálavské vinobraní se sjede až padesát tisíc lidí z celé republiky.
Už před polednem narážíte cestou do jámy lvové v centru města na válející se nebožáky, kteří sílu burčáku neodhadli. Sem tam někoho skolí v kombinaci se svěžím jihomoravským vzduchem dřív, než stihne projít alespoň pár stanovišť. Nebo že by slyšeli, že se má tohoto částečně zkvašeného hroznového moštu vypít každý rok tolik, kolik má člověk krve, aby byl zdravý?
Opilý vinař v trávě
Na Svatý kopeček, jindy vcelku poklidné, krásné a romantické místo, se v ty dny valí procesí od rána do večera. Chtějí si tam vyznat lásku, když už se do Mikulova harcovali přes půl republiky, a taky se pokochat tím úchvatným panoramatem. Než se s lahví vyšplhají v tom horku přírodní rezervací až nahoru, je už víno teplé tak, že není pomalu k pití. I místní domorodci raději o inkriminovaném víkendu prchají. „Nakoupíme si pokaždé zásoby na tři dny a pak na dvoře grilujeme. Celé vinobraní nevystrčíme raději nos z baráku!“ popisovali mi před pár lety sympatičtí starší manželé. Bydlí kousek od centra Mikulova Na Jámě – jen kousek pod zříceninou Kozího hrádku.
„Nakoupíme si pokaždé zásoby na tři dny a pak na dvoře grilujeme. Celé vinobraní nevystrčíme raději nos z baráku!“
Ta ulice má zvláštní atmosféru, ostatně jako celý Mikulov. Je to jen pár kroků nahoru od náměstíčka, kde se v trávě povaluje Opilý vinař. Když tam kontroverzní sochu, která turistům přijde jako vtipný nápad, před pár lety umístili, strhla se kolem toho chlapíka docela mela. Pro někoho symbol opilství a nezřízených alkoholových hrátek leží totiž hned na začátku bývalé židovské čtvrti. Jen kousek od místa, kde v 16. století stával dům rabiho Löwa, stvořitele mystického Golema.
Pálavské vinobraní je přes to všechno rok od roku větší fenomén. Město, které jej organizuje, marketing takové akce zkrátka umí, to se musí nechat. Pozve sem zpěváky, kapely, známé herce, dokonce i Francouzku s alabastrovou pletí Chantal Poullainovou, která v tradičním průvodu hraje každý rok královnu.
Židovský hřbitov v Mikulově patří mezi nejrozsáhlejší svého druhu v Evropě.
Historie židovská i nežidovská
I když ale zrovna není vinobraní, stojí rozhodně za to se do Mikulova vypravit. Nebo spíš právě proto. Najdete tam totiž všechno, co se dá prožít během takového supervíkendu. Nádherné historické památky, na kterých si můžete děti proklepnout z dějepisu: zámek, Dietrichštejnskou hrobku, židovskou synagogu a židovský hřbitov, překrásné historické náměstí s renesančními domy z první poloviny 17. století a kašnou z roku 1700, monumentální barokní sloup sousoší Nejsvětější Trojice v dolní části náměstí, nazývaný též morový. Sgrafitový dům U Rytířů, který pochází z doby kolem roku 1591. Kanovnické domy nechal vybudovat František z Dietrichštejna před čtyřmi sty lety.
Historické jádro je městskou památkovou rezervací. Dokonce je tu i unikátní tři sta let stará mikve, která sloužila Židům k rituální očistě. Našla se úplnou náhodou při opravě jednoho z mikulovských domů. Právě Židé spolu s Němci tvořili historii tohoto charismatického města na spojnici Brna a Vídně. V polovině 19. století byla půlka obyvatel Mikulova židovského vyznání. Mikulov byl dokonce sídlem moravských zemských rabínů. Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla až 2. světová válka. Rovněž německé obyvatelstvo bylo po válce vysídlené.
Historické jádro je městskou památkovou rezervací. Dokonce je tu i unikátní tři sta let stará mikve, která sloužila Židům k rituální očistě.
Narodil se tady Emanuel Stöckel, krajinář a akvarelista 19. století, dvorní malíř ruského cara. Také tady žil Karel Maxmilián z Ditrichštejna, majitel mikulovského panství a nositel řádu Zlatého rouna. Podporoval tady vznik i opravy kulturních a náboženských staveb. Jeho následovník František Josef z Ditrichštejna byl zase generálmajorem a nositelem rytířského kříže Řádu Marie Terezie. Na zdejším piaristickém gymnáziu studoval a později také učil Jan Evangelista Purkyně. Fyziolog, biolog a filozof, který se dostal do učebnic dějepisu.
Sloup Nejsvětejší trojice a v pozadí Svatý kopeček, na který není těžké vystoupat podél Křížové cesty.
Víno a voda
A pak je tady další fenomén. Ty všudypřítomné romantické křivolaké uličky, kde se milenecké dvojice rády vodí za ruku a líbají. Skvělé restaurace s regionální i moderní gastronomií a hlavně výtečným vínem místních vinařů. Mikulov, to je vůbec vinařská Mekka. Stejně jako třeba Velké Bílovice na Břeclavsku, kde je snad nejvíc vinařů na metr čtvereční z celé republiky. Pěstování révy vinné přinesli na Mikulovsko již Římané. Zdejší chráněné viniční trati na jižním úpatí Pálavy patří dodnes k nejteplejším místům jižní Moravy. Na vápenitých půdách, které dávají vínu nezaměnitelný minerální charakter, se výborně daří vlašákům, veltlínu, Rulandskému bílému či Chardonnay. A také místním nově vyšlechtěným odrůdám Pálava a Aurelius.
Vzpomínám si, jak z lomu náhodný rybář asi šest let zpátky vytáhl dvaatřiceticentimetrovou dravou piraňu. Byly toho tehdy plné noviny.
Na okraji Mikulova je zatopený vápencový lom Janičův vrch u Mariánského mlýna při silnici na Velké Pavlovice. Voda v něm je tak průzračná, že si připadáte jako na řeckém Santorini nebo v chorvatské Podgoře. Koupání je tam ale jen na vlastní nebezpečí. A to téměř doslova. Vzpomínám si, jak z lomu náhodný rybář asi šest let zpátky vytáhl dvaatřiceticentimetrovou dravou piraňu. Byly toho tehdy plné noviny. Podle rybáře měla prý rybička hezké zoubky. Možná ji tam nasadil někdo z místních, komu už pěkně lezli na nervy všichni ti turisté, kteří se po prohlídce města doslova po zájezdech jezdí do lomu vyčvachtat. Dávno pryč jsou doby, kdy bylo toto panenské místo doménou starousedlíků.
Přesné přesňáky
V tomhle městě plném krásných míst a lidí žije třeba Jitka Plesz. Napůl Češka, napůl Vídeňanka. V Mikulově si na důchod koupila starý domeček a taky v centru pár let provozovala úspěšnou Eat Art Gallery. Za její starou českou kuchyní se sem sjížděli bohémové, herci, a tak trochu úleťáci z celé republiky.
Svatý kopeček patří k poutním místům v Česku a vede přes něj i Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela.
Svůj ateliér tu má v domě U Divokého muže také jeden z nejznámějších a světově uznávaných designérů porcelánu Daniel Piršč, který se proslavil třeba svým geniálním nápadem 3D porcelánových tapet. „Mikulov má pro mě naprosto bombastického génia loci,“ přiznal poté, co se sem před lety také přestěhoval z Prahy. Každoročně vystavuje třeba na festivalu Art designu Křehký Mikulov, který se koná v sálech mikulovského zámku.
Kromě Davida Kollera z Lucie, Jitky Plesz, která povýšila jídlo na umění, porcelánového mága Daniela Piršče a dalších 7400 sympatických lidí žije v Mikulově taky biovinař Petr Marcinčák. Na jeho vyhlášenou svatomartinskou biohusu, které chová na biofarmě v Novosedlech u Mikulova a krmí je jablky ze svých biosadů, jezdí dokonce i Miss World Taťána Gregor Kuchařová se svým mužem.
Už jste někdy tyhle úžasné babičkovské bramborové placky s povidly a mákem, krajovou specialitu mojí milované jižní Moravy, ochutnali?
I mě na husu Petr Marcinčák pozval. Na závěr toho všeho bužírování byly přesňáky. Mimochodem, už jste někdy tyhle úžasné babičkovské bramborové placky s povidly a mákem, krajovou specialitu mojí milované jižní Moravy, ochutnali? Když jsem se pak s jeho výtečným receptem – pečeným husím stehnem s červeným zelím podlévaným vínem, bramborovou roládou se špekem a pečeným jablkem navrch chtěla blýsknout na Štěpána doma, žádné ovace se nekonaly. „Brrr, to už nikdy nevař,“ brblali tehdy moji tři kluci, i když jinak prý platím za docela obstojnou kuchařku. Holt, mistrům se do řemesla fušovat nemá.
