Schůzka amerického prezidenta se severokorejským proběhla na neutrální půdě v Singapuru. Uvažovalo se ale i o Pchanmundžomu, který se nachází na demilitarizované zóně mezi oběma Korejemi. Zde se ostatně setkával vůdce KLDR v posledních měsících se svým jižním protějškem Mun Če-inem. Co se vlastně v „zóně“ skrývá a jaká je její budoucnost?
Zóně se sice říká demilitarizovaná, ale ve skutečnosti je tím nejvíce vyzbrojeným místem na zeměkouli. Pásmo dlouhé 250 kilometrů a široké asi 4 kilometry tvoří hranici mezi dvěma Korejemi podél slavné 38. rovnoběžky od konce Korejské války. Ta vlastně nikdy neskončila, podepsáno bylo pouze příměří.
Reklama
Ostnatý drát lemující hornatou krajinu připomíná hranici bývalého Československa a oddělení východního bloku od Západu železnou oponou. Podél řeky Han se táhne pásmo těchto drátů a strážných věží, které lemují i takzvanou civilní ochrannou zónu. Pohyb v oblasti je ostře monitorován, příjezd musí být předem nahlášen a povolen. I my projíždíme pečlivými kontrolami. Nikdo neohlášený sem nevnikne. Připadáme si jako navráceni do časů studené války.
Do Diamantových hor
Zanedlouho se nad silnicí objevují dopravní značky, které nás navádějí na Pchjongjang. Ten se nachází 205 kilometrů od zóny, zatímco jihokorejský Soul pouhých 56 kilometrů. Ještě před pár lety v době tzv. slunečné politiky, kdy se sblížily politické kontakty severu a jihu, bylo v zóně vybudováno i moderní nádraží.
Musíme mít také neutrální a slušně upravené oblečení, žádné sportovní či vojenské motivy, sandály a podobně.
Příjezd k demilitarizované zóně. Za ohradou už jsou značky směřující na Pchjongjang
Optimismus kypěl také z cestovního ruchu. Jihokorejské zájezdy směřovaly do hor Kumgang (Diamantové hory) na jihovýchodě Severní Koreje. Ročně se sem vydalo kolem 240 000 turistů z jihu, alpinistů i těch, kteří si chtěli vyjít jen na malou procházku a pokochat se zdejší přírodou či popřát nostalgii starých časů jednotného poloostrova. Všemu ale udělal konec incident 11. července 2008, kdy byla severokorejskými vojáky zabita turistka z Jihu, která sešla z vyznačené cesty. Hranice byla opět uzavřena a nové nádraží dnes zeje prázdnotou. Občas se zde konají koncerty na památku válečných veteránů, přijíždějí sem skupinky turistů pod pozorným dohledem průvodců, ale výlet do nitra Severní Koreje je zatím nemyslitelný.
Svědectví modrých domů
Místní modré domky na hranici v Pchanmundžomu a v jejím okolí byly kulisami řady významných událostí. Bylo zde podepsáno příměří u velkého stolu, který si dnes mohou návštěvníci prohlédnout, příležitostně se zde uskutečnila setkání rozdělených rodin, přicházeli sem VIP. A to z obou stran. Jejich bezpečnostní složky se vzájemně pozorují, sledují dalekohledem a fotografují.
Vstupujeme do jednoho z modrých domků, čímž překračujeme hranici a ocitáme se na chvíli v KLDR. Jihokorejští vojáci tu drží stráž v tmavých brýlích a za okny se záhy objevuje dvojice Severokorejců s velkými kulatými čepicemi a fotoaparátem v ruce, fotí si nás a zaznamenávají do evidence.
Z observatoří podél zóny vidíme severní stranu. Kopce jsou tam holé, bez lesů. To je proto, že nemají čím topit, vysvětluje nám jihokorejský voják v přilbě.
„Žádné grimasy, úsměvy, posunky. Ničím druhou stranu neprovokujte,“ dodržujeme upozornění Američana z UN Command, který nás doprovází. Musíme mít také neutrální a slušně upravené oblečení, žádné sportovní či vojenské motivy, sandály a podobně. Přesně dle předpisu. V zóně došlo v minulosti k řadě nehod. Často se připomíná „sekyrkový incident“ z roku 1976, kdy Američané chtěli porazit strom, jenž vadil ve výhledu, za což zaplatili životem. Severokorejci nicméně argumentovali tím, že památný strom zasadil sám Kim Ir-sen. Tak na to se nedá nic namítnout. Dodnes se zde také objevují nástražné miny, na které upozorňují značky, ale běžné jsou i přestřelky vyvolané propagandistickým vysíláním. Vysílačky i řvoucí amplióny byly odstraněny teprve nedávno.
Divoká romantika
Přesto všechno zóna působí na první pohled poklidně. Je plná zeleně, nacházejí se tu i tradiční hrobky několika významných korejských osobností z oblasti umění a vědy. Díky absenci běžného aktivního života se tu daří fauně a flóře. Přilétají sem například vzácní bělokrcí jeřábi. Tito elegáni se čepýří u řeky a užívají si mrazivého počasí.
Z observatoří podél zóny vidíme severní stranu. Kopce jsou tam holé, bez lesů. „To je proto, že nemají čím topit,“ vysvětluje nám jihokorejský voják v přilbě. „Severokorejci postupně vykáceli téměř vše. Také asi proto, aby na nás lépe viděli. Snadno poznáte, kde je jih a kde sever. U nás máme stromů dost.“
Samotná zóna na východě končí pásmem nádherných pláží. Z observatoře vidíme zlatý písek, kam nesmí lidská noha vkročit.
Na horizontu lze rozeznat severokorejské strážní věže. Jinak je všude kolem džungle. Skutečný ráj pro zvířata a rostliny. Nacházejí se tu také kaňony s průzračnými říčními toky, vodopády, minerální prameny a džimdžilbangy – typické korejské sauny, kde si vychutnáme lázeň v horké vodě tryskající z hlubin země.
Pohled na Severní Koreu. Vojáci té Jižní se takto kochají každý den
Nežije tu ovšem jen bohatá fauna a flóra. V zóně žijí také obyčejní lidé. Ti v pohraniční vesnici požívají různých výhod, nemusí například platit daně nebo sloužit základní vojenskou službu. Musí jít ale o lidi, kteří se tu narodili, případně přivdali či přiženili. Je to taková odměna za život v rizikové oblasti. Vesnice na obou stranách hranice v blízkosti Pchanmundžomu nesou symbolická jména: jižní Vesnice svobody a severní Vesnice míru. V té „mírové“ nechybí gigantická socha Kim Ir-sena a ještě je tu jedna zajímavost – okna řady domků jsou namalovaná a ve skutečnosti neexistují. Prostě tak trochu Potěmkin nebo Potěmkim.
KLDR se v minulosti neustále snažila infiltrovat na Jih a propašovat své špióny. Jihokorejci zatím objevili čtyři tunely, ale odhadují, že jich může být v celé zóně asi dvacet. Dnes jsou tunely spíš turistickou atrakcí a škvírkou v betonové přepážce lze nahlédnout i do tmy severu. Jaká je budoucnost demilitarizované zóny v době „po summitu“, nikdo netuší. Samotná zóna přitom na východě končí pásmem nádherných pláží. Z observatoře vidíme zlatý písek, kam nesmí lidská noha vkročit. Otázka dneška zní tedy celkem logicky: Jak dlouho ještě?
foto: Damjan Prelovšek, zdroj: Demilitarizované pásmo v Koreji
