Známá youtuberka Shopaholic Nicol, se kterou jsme nedávno mluvili i na Flowee, nedávno rozproudila diskuzi na sociálních sítích o situaci v Africe. Pod záštitou Člověka v tísni totiž navštívila Zambii, kde tato nezisková organizace pomáhá. Nicol pořídila z cesty několik videí, díky nimž se podařilo problematiku chudoby v tamní zemi přiblížit i mladým Čechům.
Podle Adriany Černé, mediální koordinátorky Člověka v tísni, měl projekt obrovský úspěch. „Podle průzkumů se mladí lidé nedívají na televizi, nesledují zprávy a většina informací, které přijímají, je skrze sociální sítě. Když k nim tedy chceme proniknout, musíme to dělat formou, na kterou jsou zvyklí. A Nicol je výjimečná v tom, že má srovnané morální hodnoty a umí strašně hezky a jednoduše mluvit o věcech, které jsou ze své podstaty velmi složité,“ pochvaluje si spolupráci s influencerkou Adriana.
„Díky ní jsme tedy oslovili statisíce mladých lidí, spousta z nich nás potom začala sledovat, koupili si certifikáty pomoci k Vánocům, nebo se sami zajímali, jak mohou přispět. Nikole za to patří díky,“ říká mi sympatická bruneta, která sama své názory na současnou společnost nekompromisně sděluje na svém Twitteru. No a mnohdy si za ně taky vyslouží slušnou dávku kritiky.
Finanční příspěvky na charitu nevnímám jako to nejdůležitější. Myslím, že kolikrát je mnohem lepší osobní angažovanost.
V sídle neziskovky na I. P. Pavlova jsme si spolu povídaly nejen o tom, kde a jak Člověk v tísni pomáhá, ale také o přístupu české společnosti k pomoci potřebným. A mluvily jsme také o tom, jak média mohou v této oblasti pomoct, ale zároveň napáchat i hodně škody.
Člověk v tísni funguje už 26 let. Jak se za tu dobu vyvinula česká společnost z hlediska pomoci potřebným a pocitu sounáležitosti?
Četla jsem, že loni Češi přispěli na charitu asi osmi miliardami korun, což je hrozně moc. Z toho navíc dvě miliardy dali jen drobní dárci, kteří to uvedli v daňovém přiznání. Celkově to tedy určitě bylo víc peněz, které šly od soukromých osob na dobročinné účely. Tyhle částky se každý rok zvyšují, což je fajn. Na druhou stranu, finanční příspěvky na charitu nevnímám jako to nejdůležitější. Myslím, že kolikrát je mnohem lepší osobní angažovanost, a věřím, že v Česku téměř každý člověk nějak pomáhá. Třeba se stará o své nemocné příbuzné a podobně.
Když se bavíme třeba o pomoci lidem ve válce nebo v rozvojových zemích, často se setkávám s názory, že si ti lidé mohou sami za to, v jaké situaci se ocitli.
I dobrovolnictví už se u nás rozvíjí, řekla bych, že celkem strukturovaně, protože mnoho prestižnějších škol to od svých studentů vyžaduje a zohledňuje u přijímaček. Stejně tak někteří zaměstnavatelé, většinou tedy zahraniční, nabádají své zaměstnance, aby se do nějaké dobročinné činnosti zapojovali.
Co se naopak v této oblasti v Česku stále nedaří?
Lidé u nás jsou velmi vstřícní a nápomocní v případě, že někde udeří živelná pohroma. Myslím, že to berou tak, že oběti za své neštěstí nemohly. Ale když se bavíme třeba o pomoci lidem ve válce nebo v rozvojových zemích, často se setkávám s generalizací a názory, že si ti lidé mohou sami za to, v jaké situaci se ocitli. Na lidi, kteří se narodili v chudých zemích, se zase nahlíží jako na lenochy. Vlastně i u nás v Česku je skoro milion lidí v exekuci a veřejná debata bohužel směřuje k tomu, že lidé si za to mohou sami. Když se ale jedná o desetinu populace, tak je evidentní, že neselhali občané, ale právní systém. Měli bychom tedy být soucitnější a racionálnější a neuplatňovat kolektivní vinu. Ale to je asi běh na dlouhou trať.
Pomáháte v Zambii a dalších zemích k rozvoji, nebo spíš jen stabilizuje situaci?
My rozlišujeme mezi humanitární prací a prací rozvojovou. Účelem „humanitárky“ je zachránit lidi v akutní situaci. Pak teprve následuje rozvojová práce, která má pomoci lidem, aby se postavili na vlastní nohy. Afrika je obrovský kontinent a ty země jsou hrozně odlišné.
Hlad a sucho jsou v Zambii všudypřítomné. I proto zde na obnově země pomáhá Člověk v tísni
Některé udělaly za poslední roky obrovský posun, jiné mají stále velké problémy. Důvodem je často i dopad klimatické změny, přírodní katastrofy, etnické konflikty, války a to neziskové organizace nemohou ovlivnit.
Afrika se na změnách klimatu podílí jako kontinent nejméně. Jsou to nejmenší znečišťovatelé, ale zároveň těmi změnami nejvíce trpí.
Západní svět celkově do Afriky investuje hodně peněz na rozvojovou pomoc, ale o čem už se tolik nemluví, je fakt, že z ní stále víc bere, koloniální drancování dodnes neskončilo. Korporace využívají mnohaletých daňových úlev a vytváří na trhu monopoly, které znemožňují místním firmám prorazit. Západ dává těmto zemím půjčky s obrovskými úroky, takže pak spoustu peněz z rozpočtu spolkne umořování úroků těchto dluhů. Finance také mizí nelegální činností, jako je rybolov, pytláctví, těžba... A další věc, která je vůči Africe nefér, je fakt, že se na změnách klimatu podílí jako kontinent nejméně. Jsou to nejmenší znečišťovatelé, ale zároveň těmi změnami nejvíce trpí. A adaptace stojí vlády další obrovské částky.
Dokážete tohle lidem vysvětlovat?
My se spíš setkáváme s radami a názory, že naše lokální pomoc nemá smysl, že je potřeba zakázat dovoz zbraní, říct nadnárodním firmám, aby danily tam. Ale to my bohužel neumíme zařídit. Na světě není žádná síla, která by tomu řekla dost. My umíme pomáhat lidem, ale v nějakém lokálním rozsahu. Víme, že když jim dáme příležitost například chodit do školy, strašně se pak sami posouvají kupředu.
Spousta lidí u nás žije také v přesvědčení, že lidé v Africe jsou zvyklí na čerpání pomoci a pak už se o nic nesnaží…
Z naší zkušenosti je to přitom přesně naopak, těm lidem stačí maličko ukázat a oni se neuvěřitelně osamostatní. Typicky v Africe jim dáme semena nějakých plodin, které je v dané oblasti možné pěstovat, ale oni je do té doby neznali. A my pak dalších deset let koukáme, jak tam mají skvělou úrodu, jak se jim zlepšil jídelníček, děti přestaly trpět podvýživou a začala jim díky tomu jít i lépe škola. A přitom stačilo, abychom jim dali jen motyku, semínka a návod.
Myslíte si, že dokážou lidi nějak vyburcovat média, která teď hodně šíří zprávy například o globálním oteplování, migrační krizi a podobně?
Negativní zprávy mohou mít burcovací efekt, ale nesmí to být jen oznámení typu „planeta se otepluje a nedá se s tím nic dělat“. Nám třeba dobře funguje, když podáme nějakou zprávu, která není úplně veselá, a na konci napíšeme lidem, jak proti tomu mohou bojovat.
Nenávist se nenarodila na Facebooku, ta už v nás byla a jen dostala víc prostoru, aby se efektivněji šířila.
Celkově jde ale médiím zejména o sledovanost a lidský mozek je nastaven tak, že na negativní zprávy reaguje víc. A není to o tom, že bychom byli zlí, je to prostě naše přirozenost. A nová média, sociální sítě, zase jen multiplikují to, co v nás je. Nenávist se nenarodila na Facebooku, ta už v nás byla a jen dostala víc prostoru, aby se efektivněji šířila. Ale sociální sítě naštěstí podobně fungují, i co se týče pozitivních věcí. V posledních letech se třeba občanská společnost v některých nesvobodných zemích většinou rodí a organizuje právě skrze sociální média.
Adriana Černá (1989)
Vystudovala vysokou školu se zaměřením na ekonomii a management. Pro Člověka v tísni pracuje 8 let, má zkušenosti se sociální prací, s humanitární pomocí i s projektovým řízením. Poslední dva roky pracuje v mediálním oddělení organizace. Zajímá se o nová média, politiku, na Twitteru komentuje současné dění.
Myslím, že klíč je mediální gramotnost, protože člověk, který chápe, jak mediální ekosystém funguje, ví, že jeho feed na Facebooku neodráží realitu, ale jen rozhodnutí nějakého zobrazovacího algoritmu, který se snaží předpokládat, co nás bude zajímat. Mediálně gramotní lidé také chápou, že média často informují tak, aby to bylo v souladu s požadavky jejich vlastníka.
Vy sama jste hodně aktivní na Twitteru. Co vás osobně motivuje ke sdílení informací?
Informace šířené z osobních profilů lidé považují za důvěryhodnější, lépe na ně reagují, s člověkem se ztotožníte lépe než se značkou. Z mediálního pohledu by bylo nejlepší vychovat si influencery z vlastních řad, snažím se tak jít příkladem. Je to tedy kalkul a zároveň mě to baví.
Jako každý influencer máte i vy své kritiky a hejtry. Jaký k nim máte postoj?
Myslím, že kritika je naprosto v pořádku. Je naprosto v pořádku, když má někdo jiný názor než já. Já se s těmi lidmi většinou ráda bavím, respektuji je a snažím se pochopit, na čem ty jejich názory stojí. Ale to je něco jiného než „hejtři“.
Reklama
Ti mě nezajímají, vůbec se jimi nezabývám. Hejtování není konstruktivní, nikam nevede, ničemu neprospívá. Pokud někdo chce svoji energii investovat do nenávisti, prosím, ale do toho se já vtáhnout nenechám.
S globálními problémy se setkáváte dnes a denně. Můžete mít vlastně k tomu, co se kolem nás děje, pozitivní přístup?
Nejsem asi vyloženě optimistka, ale mám naději a pocit, že pomáhat má smysl. Václav Havel říkal, že naděje nespočívá v tom, že člověk dělá to, co určitě dobře dopadne, ale už v tom, že to má smysl dělat. A toho se držím.
foto: Michaela Cásková a Profimedia, zdroj: Člověk v tísni
