„Zelené antidepresivum III. generace“ doktora Jana Hnízdila slaví velké úspěchy. Aby také ne, když působí nejen proti psychickým poruchám a stavům úzkosti, ale také čistí játra, léčí průjem i kašel. Navíc je skvělé na chuť, nemůžete se s ním předávkovat. A co je nejlepší? Je k dostání zcela zdarma. Jestli jste zatoužili tenhle úžasný lék vyzkoušet, není nic lehčího než se pro něj v ordinaci zastavit. Nebo si ho ještě lépe můžete sami vypěstovat. Nejedná se totiž o nic jiného, než o obyčejný malý stromek jedlého kaštanu, jehož plody kýžený účinek opravdu přináší.
Na tento nápad však nepřišel Jan Hnízdil sám, ale také díky Filipu Šumberovi. Filip si jednoho dne (no, možná to trvalo víc dní...) přečetl Hnízdilovu knihu Mým marodům a rozhodl se autorovi napsat dopis, kde kontext díla ještě více rozvinul na vztah člověka k přírodě. Janu Hnízdilovi se Filipův komentář líbil, seznámili se a od té doby na šíření mladých stromků spolupracují.
Aktivity Fridays For Future, přestože reagují na reálné hrozby, by teoreticky mohly vést až k zelené diktatuře, která by ale ve skutečnosti zelená vůbec nebyla.
S Filipem, který v současnosti pracuje jako zámecký zahradník a ve volném čase píše na Aktuálně.cz vlastní blog, jsem se setkala v jedné smíchovské restauraci, abych si s ním o stromech, kterých už vypěstoval a rozdal kolem tisíce, víc popovídala. No, „víc“. Jakmile se Filip rozpovídal, byl téměř k nezastavení. Takže jsme kromě stromů stihli probrat také ekologii, aktivismus a třeba i to, proč takzvaně „zelená“ opatření nemusí být vůbec užitečná.
Proč jste s doktorem Hnízdilem zvolili zrovna jedlé kaštany?
Většinou jsme rozdávali právě tenhle druh, protože se poměrně snadno množí a přináší jedlé plody, které nejen já nazývám „chlebem ze stromu“. Je navíc nenáročný, nemusíte ho řezat ani chemicky stříkat. Jen vždycky potřebujete dva, aby se mohly opylovat. Oba pak budou plodit. Kaštanovník je navíc strom dlouhověký, v naší republice rostou třeba v Chomutově i tři sta let staré kaštany. Říká se také, že jeden vzrostlý jedlý kaštan by umožnil přežít zimu asi dvěma lidem. Jeho plody jsou jednou z nejvýživnějších potravin.
Pěstujete stromky, pracujete jako zahradník... Vy jste ten obor studoval?
Kdepak, studoval jsem průmyslovou školu, ale byl jsem tak trochu „lempl“, tak jsem ji nedokončil. Pak jsem se dostal k pěstování a sázení stromů a celkově se začal zajímat o ekologická témata. Takže jsem takový samouk. Měl jsem také několik přednášek, což si nepředstavujte jako proslovy před nabitým sálem, ale spíš takové besedy v knihovnách, na obecních úřadech pro občany. Ty byly hlavně o stromech a zeleni, ale také o půdě a její ochraně. Ekologická témata vystupují do popředí a jsou stále naléhavější. Ovšem tak jako všude i zde existuje prostor pro to, aby téma někdo zneužil ve prospěch svých sobeckých a mocenských zájmů.
Jak to myslíte?
Celým světem dnes hýbe Gréta Thunbergová, je přímo mediální hvězdou. Někdo věří, že to všechno dělá z přesvědčení, jiní zase, že je předmětem určité manipulace, aby se zpřísnily rádoby ekonomické normy, vyměnilo se vše staré za nové, „ekologické“ a kolečka ekonomického růstu se mohla točit dál. Jeden náš politik se vyslovil v tom smyslu, že lidé by si měli zvykat na to, že do budoucna už nebudou jezdit autem se spalovacím motorem. Fajn, občas také jezdím autem, je to dvacet let starý nafťák. Mám si ale koupit nové, když s tímhle jezdím jen občas a doteď funguje dobře?
Možná je ten náš systém, který považujeme za nejlepší a nejúspěšnější, ve skutečnosti odsouzený k neúspěchu, říká Filip Šumbera
Výroba každého nového vozu v sobě nese obrovskou ekologickou stopu. Myslím, že se starým vozem budu pořád mnohem ekologičtější, než kdybych si šetřil na elektromobil, který je rovněž super drahý a pro většinu obyvatel nedostupný. Vzhledem k velikým energetickým nákladům na výrobu těchto nových vozidel a nových aut všeobecně o jejich ekologičnosti dost pochybuji. A právě proto si myslím, že aktivity Fridays For Future, přestože reagují na reálné hrozby, by teoreticky mohly vést až k zelené diktatuře, která by ale ve skutečnosti zelená vůbec nebyla. Vyvolení, kteří na to budou mít, si budou užívat drahých a „ekologických“ technologií, a většina ostatních lidí bude muset vynaložit stále větší náklady, aby uspokojili požadavky nějaké ekobyrokracie. Příroda nakonec tak jako tak ostrouhá.
Takže podle vás změna k lepšímu „seshora“ nepřijde?
Tomu příliš nevěřím. Dneska je taková móda říkat, že za všechno můžou ti nahoře, u nás třeba pan Babiš. Mimo vše ostatní je mu vyčítáno, že kvůli němu se všude u nás pěstuje „jeho“ řepka, kvůli němu je vyčerpaná půda, která nezadrží vláhu, takže i sucho je kvůli němu, a tak dále. Podle mě je to spíš takové hledání viníka. Popravdě, i kdyby ve smyslu některých, byť nevyřčených přání, pan Babiš zmizel ze světa, nezměnilo by se vůbec nic. Tím mu nevyjadřuji sympatie. Ale dívat se na problém takto zjednodušeně je nebezpečné.
My jsme si celou dobu žili jako „prasata v žitě“ a teď bychom ty druhé chtěli umravňovat. A to se zdaleka netýká jen Asie.
Copak ty těžkotonážní traktory, kombajny a jiné zemědělské stroje, které udusávají půdu, a tím ji znehodnocují, se vyrábí jen u nás a pro náš trh? Nebo ty miliony litrů herbicidů, které se v zemědělství používají, nevyrábí jiné, nadnárodní firmy? A když si koupíte jablka z dovozu ze starých zemí EU, jsou stříkaná mnohem častěji než ty u nás. Jakmile se ekologická témata stávají služkou politického boje, a ony se jimi bohužel stávají, je to cesta do pekel. Každý si přihřívá vlastní polívčičku a ve skutečnosti mu o blaho nejde. A když se vrátím zpátky ke slečně Grétě: Myslím, že jednou bude nešťastná, protože to, o co usiluje, se nemůže podařit. Politici to nezmění, protože nejsou žádní páni bozi. Na ničení planety se podílíme všichni.
Jenže dopady se u nás zatím tolik neprojevují. Proto máme pocit, že se nás netýkají….
Právě. Nedávno jsem četl článek o tom, jak se lidé v Asii topí v odpadcích. Ale to, že jsou to ve velké míře i naše odpadky, které se tam vyvážejí ke „zpracování“, tam bylo napsáno jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Zároveň těmhle zemím nemůžeme nic vyčítat, vždyť se jen zhlédly v našem konzumním systému, který se snaží kopírovat. My jsme si celou dobu žili jako „prasata v žitě“ a teď bychom ty druhé chtěli umravňovat. A to se zdaleka netýká jen Asie. U nás bychom si měli vysoce vážit profese popelářů – udržují nás totiž v iluzi, že jsme vyspělí a čistotní.
Možná ten náš systém, který považujeme za nejlepší a nejúspěšnější, je ve skutečnosti odsouzený k neúspěchu. Asi to ale bude trvat ještě nějakou dobu a ty radikální změny si vynutí až příroda sama. Ale jednou už to dál nepůjde. Náklady na zmírnění ekologických škod, které dnes dáváme třeba do čištění odpadních vod nebo vzduchu, naši životní úroveň nijak nezvyšují. Pouze ji za velké peníze udržují tak, aby už dál neklesala.
A co říkáte názoru, že nás zachrání nové moderní technologie?
Všechny ty technologické vymoženosti jsou na jednu stranu hezké, ale na druhé straně jsou výsledkem nějakého systému, který je zaměřen na výkonnost a ekonomický růst. A tenhle systém se na ekologická pravidla příliš naroubovat nedá. Taky chci věřit tomu, že nám pomůžou, ale kdoví... Někteří zastánci moderních technologií označují upozorňování na úskalí víry v technologickou budoucnost jako snahu „vrátit nás do jeskyní“. Říkám tomu „speleologický komplex“. Ale nevnímají, že nás vzrůstající závislost na technologiích všeobecně opět vzdaluje od přírody. Tak uvidíme.
Ještě bych se ráda zeptala na to sázení stromů...
Já jsem vám dokonce jeden malý stromek přivezl. Je to ginkgo biloba. A paradoxně pochází z Prahy, ze Sherwoodu, kde jsem loni před Vánoci nasbíral semínka.
Často pěstujete exotické druhy? Ginkgo biloba je pro českou krajinu dost netypická…
Je to hezký okrasný strom, dlouhověký a odolný. A také léčivý. Já ho nemnožím nějak masově. Vypěstuji několik stovek sazenic a pak zase několik set sazenic jiných druhů. Většinou se věnuji stromům, které rostou v okolí mého bydliště, takže pěstuji hlavně duby, lípy, javory, běžné lesní stromy. A hodně také jedlé kaštany, které už jsem zmiňoval.
Prý jste i zakládal takzvané jedlé školky?
To je trochu nepřesné. Byl to jen takový nápad, který navíc není žádný můj originál, ale napsal jsem na to téma myslím docela pěkný blog, který si pár tisíc lidí přečetlo, tak to mohlo někoho inspirovat. Každý vám řekne, že to je krásná myšlenka. Přitom nic nového.
Filip Šumbera (1979)
Žije na vesnici poblíž Břeclavi, pracoval jako zahradník, klempíř – zámečník, údržbář, řezbář, soustružník dřeva a šperkař, nyní se živí jako zámecký zahradník. Má rád cyklistiku, ovšem ne masovou, moc rád chodí pěšky, hraje na kytaru a zpívá. Dříve také rybařil, ale dnes už se na ryby chodí jen dívat. A samozřejmě miluje přírodu.
Dřív v zahradách mateřských škol bývaly třešně, švestky a další podobné stromy běžné. A učitelky i rodiče pak plody sbírali a něco z nich dětem vyráběli. To už ale dneska neplatí. Je taková zvláštní doba, že spousta lidí něco podporuje verbálně, ale pak už se starat nechce. A třeba ovoce si raději koupí. Každopádně kdo chce, může si přečíst můj blog o „jedlé mateřské škole“, a když bude mít chuť, tak se do školky může i pustit.
Kdyby si chtěl někdo vypěstovat vlastní strom od semínka, jak má postupovat?
Kdybyste chtěla vypěstovat třeba dub, najděte si několik pěkných žaludů. Ty dejte do nádobky s vlhkým pískem, zavřete a uložte do ledničky, aby to prošlo chladem jako v přírodě. Jednou za čas se na semínka podívejte, zkontrolujte, aby byla ve vlhku, a zase zavřete. Teď máme říjen, tak asi v půlce ledna nebo února to můžete vytáhnout. Některé žaludy už budou mít malé klíčky. Pak si vezmete třeba PET lahev, uříznete jen hrdlo a naplníte zemí.
Semínko dejte tak dva centimetry pod povrch, občas zalévejte. V dubnu vzejde. Vysadit ho můžete klidně prvním rokem, když je rostlinka vysoká asi dvacet centimetrů. No a ze začátku se musíte starat, zalévat, chránit před plevelem a taky před okusem zvěří, pokud jsou stromky někde venku. A tak to jde podobně s mnohými druhy stromů, ale nejsnáze se rozmnožují stromy s velkými semeny, jako je právě dub, ořešák, jírovec, kaštanovník a podobně.
Na začátku jste zmínil určité obavy ohledně budoucího vývoje. Díváte se obecně na budoucnost pozitivně?
Existuje takový poměrně nový termín, environmentální žal. Je to bolestný pocit beznaděje, strach z budoucího zničení přírody a celého života. Kdybych to řekl v nadsázce, už ho mám více než dvacet let a za tu dobu jsem se naučil s ním žít, ale to přeháním.
Do budoucna se dívám téměř beze strachu, tedy přijímám věci tak, jak přicházejí, jinak to nejde. Každopádně myslím, že přijdou velké změny. Příroda bude do našich životů zasahovat čím dál víc, bude nám „kazit“ naše představy o životní úrovni a o naší vyspělosti a my na to budeme muset reagovat. Určitě bude také přibývat lidí, kteří se budou snažit životnímu prostředí pomáhat. Každý, kdo žije rád, a já rad žiju, může i s částečně pesimistickým názorem dělat optimistické činy. Třeba právě sázet stromy, chránit půdu, možností je hodně, a kdo chce, to své si najde.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Zelené antidepresivum
