Proč jsou zachránci klimatu často pokrytci a proč to ti upřímní občas přeženou

Asi to mnohé pohorší, ale celá kauza s globálním oteplováním mě nechává více méně chladnou. Možná proto, že jsem si svou menší ekoúzkost prožila už kdysi v roce 2015, kdy se do mainstreamu dostala první videa s masami plastů v oceánu a dokumenty o fast fashion. Tehdy mi přišlo hrozné, že o tom nikdo nemluví. No a dnes už nikdo nemluví o ničem jiném. Bohužel o ekologii mluví i ti, kteří rozhodně nejsou žádní altruisté. A ti, kteří to i myslí vážně, ale přeženou to, dost často končívají s brekem u psychoterapeutů.

Situace se od onoho roku 2015 především mezi mladými lidmi změnila. Recyklovat, jezdit elektroautem a nejíst maso už není nenormální a málokoho tím vyšokujete. Pravděpodobnější naopak je, že své okolí pohoršíte svým neekologickým chováním. „Mysli na ty želvy,“ říkám si, když srkám kolu plastovým brčkem. Jenže když si to řeknu asi posté, přestane mě to prostě nějak vzrušovat.

To, že lidé dobrovolně dělají změny ve svém životním stylu na úkor vlastního pohodlí, navíc s vědomím, že jejich individuální činy nemají téměř žádný dosah, je velice zajímavý jev. Tím, že si jednou za čas koupíme místo igelitky látkovou tašku a klasický prací prášek nahradíme ekologickým, asi těžko zmenšíme celkový objem plastů v oceánu. Proč to tedy lidé dělají? Je to z čistě altruistických důvodů?

Sobci a potenciální zloději

Na ekologické chování se dá aplikovat několik vědeckých teorií. Už v roce 2010 publikovali kanadští psychologové Nina Mazarová a Chen-Bo Zhong studii, jejíž závěry tvrdí, že lidé, kteří nakupují eco-friendly produkty, mají menší tendenci se podělit o peníze, větší tendenci podvádět a krást (pokud je tedy nikdo nemůže přistihnout). Nakupováním zelených produktů si vlastně nakupují i povolení k tomu, aby se chovali sobecky a neeticky.

Aktivity, které mají za následek dobrý pocit ze sebe samých a morální zadostiučinění, se mohou občas zvrtnout.

Sami autoři takové výsledky nečekali, před výzkumem si totiž mysleli, že ekologické spotřební chování povede automaticky k celkově etičtějšímu chování. „Aktivity, které mají za následek dobrý pocit ze sebe samých a morální zadostiučinění, se mohou občas zvrtnout,“ říká autorka studie Nina Mazarová. „Když lidem ukážete fotky z luxusních restaurací, začnou se sice u stolování chovat lépe, nepovede to ale k obecnému zlepšení jejich chování. Stejně tak se z nich tím, že začnou nakupovat eko produkty, nestanou lepší lidé,“ dodala.

Všude samý pokrytec

Paradoxnímu chování se nevyhýbají ani některé celebrity. Letos v červenci se třeba vlivné osobnosti shromáždily na Sicílii na události pořádané Googlem. Každý rok má akce jiné téma a letos to byl vliv globálního oteplování. Přibližně 300 lidí ale na ostrov dorazilo 114 soukromými letadly a megajachtami. Summit o klimatické změně byl tak trochu docela "klimaznečišťující".

Vznikají dvě skupiny lidí – slavní a bohatí, kteří poučují ze své slonovinové věže, a běžní lidé, kteří jsou odsouzeni za každou jízdu autem a každou krabici od mléka, kterou omylem hodí do běžného odpadu.

Když letos v dubnu přiletěla herečka Emma Thomsonová do Londýna z USA jenom proto, aby se zúčastnila protestů spolku Extinction Rebellion, přestože skupina hlásá, že létat by se mělo jen v případech nejvyšší nutnosti, vysloužila si také velkou kritiku. Také princ Harry a jeho žena Meghan Markleová navzdory svému prohlášení, že šetří životní prostředí, a proto budou mít jenom dvě děti, si dál vesele létají soukromými letadly.

Bývalý americký viceprezident a environmentalista Al Gore (a mimo jiné i autor filmu Nepříjemná pravda) sice o ekologii a alternativních zdrojích energie přednáší na univerzitě, způsobil však poprask, když vyšlo najevo, že ve svém domě propálí dvacetkrát víc elektřiny než průměrný Američan. Leonardo di Caprio, jeden z největších bojovníků s globálním oteplováním v Hollywoodu (a mimo jiné autor dokumentu Je s námi konec?) stále používá obrovskou jachtu a soukromá letadla.

Autor článku pro Evening Standard popisuje, že nám tu v souvislosti s ekologií vznikají dvě skupiny lidí – slavní a bohatí, kteří poučují ze své slonovinové věže, a běžní lidé, kteří jsou odsouzeni za každou jízdu autem a každou krabici od mléka, kterou omylem hodí do běžného odpadu. Jde o další příklad toho, že ekologické chování v jedné oblasti neznamená lepší chování celkově. Tihle lidé trpí něčím, čemu se říká "morální nadřazenost", která způsobuje, že nevidí důsledky svých činů.

Ekoúzkost může bolet

Pokud nejste ekologický pokrytec a přesto osud planety vám doopravdy není ukradený, možná spadáte úplně do jiné skupiny. Sem patří ti, kteří se snaží žít eticky a ekologicky, uvědomují si ale až moc dobře, že to stále nestačí. A trápí se tím.

Mám klienty, kteří trpí pocity viny ohledně rození dětí, cítí se provinile vůči budoucnosti dětí a planety, lidi, kteří se stydí létat letadly.

Podle terapeutky Caroline Hickmanové je důležité, abychom si své prohřešky odpouštěli a byli shovívavější. „Celý ten závod o perfekcionismus je děsivý, obzvlášť mezi mladými lidmi. Už tady máme epidemii sebepoškozování, tělesné dysmorfie a poruchy příjmu potravy, nepotřebujeme další důvod, proč se cítit špatně. Mám klienty, kteří trpí pocity viny ohledně rození dětí, cítí se provinile vůči budoucnosti dětí a planety, lidi, kteří se stydí létat letadly. Nejhorší věc, kterou můžeme udělat, je chtít být perfektní tím, že si všechno odříkáme. Lepší je vynaložit energii a aktivně pro planetu něco udělat,“ řekla pro Evening Standard.

Odpustí nám děti?

Anna Hughesová, která v Anglii vede hnutí proti létání, si ale myslí pravý opak. Klimatická krize podle ní znamená, že musíme v našem životním stylu změnit úplně všechno, což si prý lidé stále odmítají připustit. Proto je potřeba použít i zbraně, jako je pohoršování se třeba nad těmi, kteří si létají, kam chtějí. V případě jejího hnutí jde konkrétně o flight-shaming, tedy "stud za létání".

O Grétě, která ve svém slavném projevu lidi, jako je Hughesová, zřejmě potěšila, ale větší masu lidí, kteří mají na klima reálný náhled, asi úplně nenadchla, zde referovat nemusíme.

„Nemůžeme si dovolit být shovívaví a něco si odpustit – naše děti nám totiž neodpustí,“ uvedla ve stejném článku v Evenin Standard s tím, že musíme nasadit laťku opravdu vysoko. Všichni se podle ní musíme snažit, jak nejlépe umíme. O Grétě, která ve svém slavném projevu lidi, jako je Hughesová, zřejmě potěšila, ale větší masu lidí, kteří mají na klima reálný náhled, asi úplně nenadchla, zde referovat nemusíme.

Rozhodnout se, jaký přístup zvolit, není lehké. Buď můžeme odsuzovat druhé, nebo můžeme odsuzovat sami sebe. Tak či onak to nepovede k ničemu dobrému, takže já osobně asi raději zůstanu někde úplně mimo. Třídit odpad ale budu dál.