Elon Musk rozděluje mé přátele a známé. Lidé spíše racionální, kteří umí počítat, firmy buď sami vlastní, nebo v nich jsou ředitelé či finanční ředitelé, o něm hezky nemluví. Na dotaz „Co si o něm myslíš?“ reagují v široké škále zničujících hodnocení od jemného „marketingová bublina“ po jasně odsuzující „podvodník“. Říkají i jadrnější termíny, ale ty mi zavání závistí. Takže jsem se prozradil. Patřím do druhé skupiny, Elon Musk mě baví jako málokdo.
V době, kterou ovládají vyplňovači excelových tabulek a mistři prezentací vydávající formu za obsah, mě nutí zvednout hlavu a minimálně na pár vteřin se zasnít. Znáte ten pocit, vy, kteří ještě čtete knihy, kdy se uprostřed textu zastavíte a zahledíte se do prostoru mimo stránky. Něco vás zaujalo, mozek přepne do jiného světa a vy se zasníte, vzpomenete si na příjemný okamžik a je vám dobře. Nebo jen chcete být na chvíli v příběhu, mimo realitu a máte pocit, že by to šlo. To je důležité. Ten pocit, že by to mohlo vyjít. Je to bláznivé, nikdo to ještě nedokázal, ale třeba vy a hrdina knihy to dáte. Přesně tak na mě funguje Elon Musk.
Reálný dobrodruh
V době, kdy nevíme, co se Zemí ani sami se sebou, kdy se za tvorbu vydává pouhé rozebírání starého, aniž roste cokoliv nového, a místo na invenci člověka spoléháme na technologie, které nic nevymyslí, zato nás skvěle šmírují, což je naopak pradávný sen temných koncepcí ovládání lidí, je tu člověk, který navrhuje dělat věci, na které si před ním nikdo netroufl. Jen básníci, blázni a dobrodruzi někde ve skrytu svých duší, na dně vypitých lahví a v dýmu vykouřených jointů věřili, že je možné opustit tuto planetu a žít někde jinde.
My jsme se naučili dělat jen snadné a bezpečné věci. Proto jsme tam, kde jsme.
Již to, že se na Mars nechystá vláda, ale firma, mi dává naději, že se to může povést. Když vidím, kterak se politici změnili v lepším případě v úředníky, v horším v prodejce předražených šuntů, když mi jejich nenápaditost v posledním roce tak připomíná omezenost vládců, kteří přivedli před sto lety „belle epoque“ do první světové války, pak člověk, který se rozhodne, že potřebujeme cíl, který je troufalý, ale smysluplný, donutí i mě přemýšlet, že je možné vyjít z kruhu starých zkušeností a scénářů a zkusit to celé zvládnout nějak jinak. Tím, že odsud vypadneme.
Ale ono to jde
Patřím k tulákům. Mně stačí jít kolem nádraží a mám chuť někam jet. Neutíkám, ale věřím, že existují další světy, kde je možné vidět dosud nepoznané, potkat lidi a třeba i tvory dosud neviděné a otevřít se světu, který je všechno možné jen ne všední. Stačí pohled na noční oblohu a není třeba nic vysvětlovat. Byli to tuláci, kteří uvolňovali energii lidí poznáváním nových zemí, a po návratu, pokud měli takové štěstí, pak v dalších vyvolali síly, které měnily podmínky ve světech starých. Protože zjistili, že ti, kteří říkali, že „to nejde“, neměli pravdu.
Potřebujeme jít dál. I fyzicky. Potřebujeme na jiné planety, abychom těm tady, kteří se bojí přemýšlet, dokázali, že to jde. Myslet jinak, dělat věci jinak a být svobodný. Bojíme se rizika víc, než toužíme po cestě za obzor. Elon Musk patří k těm lidem, kteří mě toho strachu zbavují. Nevím, jak to má doopravdy s financemi, ale když jste se vydali na nějakou cestu, byly peníze to, na co jste mysleli?
Nedělám z něj idealistu. Jen mi připomíná Kennedyho, který o cestě na Měsíc říkal, že to neděláme proto, že je to snadné, ale právě proto, že to snadné není. My jsme se naučili dělat jen snadné a bezpečné věci. Proto jsme tam, kde jsme. Vypadněme odsud, a až se vrátíme, půjde nám to snáz. Budeme vědět, že to jde.
Reklama
foto: Shutterstock
