Mechem obrostlé kmeny, tmavá zeleň, koberec z kapradí. Les Aokigahara na severozápadním úpatí hory Fudži vypadá na první pohled jako romantické místo. První zdání ale klame – platí totiž, že tu dřív než plný košík hub najdete lidské pozůstatky. Aokigahara je les sebevrahů – a tím pádem pro spoustu lidí i bizarní atrakce.
Místní žijící v okolí lesa tvrdí, že do něj míří jen tři druhy lidí – ti, kteří se chtějí pokochat pohledem na posvátnou horu Fudži, ti, kteří tu chtějí dobrovolně ukončit svůj život, a pak blázniví zvědavci, kteří tak trochu doufají v to, že při svých toulkách lesem narazí na někoho z druhé skupiny. Aokigahara se tak navzdory své pověsti stává turistickým cílem.
Les sebevrahů leží na úpatí posvátné japonské hory Fudži.
„Popularitu“ lesa odstartovala nejspíš knížka
Kdy se tento les s rozlohou zhruba pětatřicet čtverečních kilometrů stal poutním místem těch, co už nechtějí žít, místní nevědí. Ta nejznámější teorie nicméně říká, že se z lesa stalo „perfektní místo pro smrt“ po roce 1960, kdy vyšel román, jejž napsal Seičó Macumoto, ve kterém odcházejí hlavní hrdinové zemřít právě do tohoto lesa. Po jeho zveřejnění se pak prý strhla vlna novodobé „wertheromanie“.
Les Aokigahara má ponurou atmosféru – je až neuvěřitelně hustý a stromy tady rostou velmi blízko u sebe. Na zem tak dopadá jen minimum paprsků. Věčné přítmí a vlhko je příjemné nejrůznějším mechům, už méně ale živočichům. Těch tady žije minimum, Aokigahara je tak až neuvěřitelně tichá. Místní vulkanická půda navíc obsahuje nezanedbatelné množství magnetických prvků – proto tady blázní kompasy a je opravdu velmi snadné se tu ztratit. A i to podporuje pověst mytického lesa, který má jinou, tajemnou atmosféru.
Poslední místo pro stovky lidí ročně
Odhaduje se, že každý rok vyrazí do lesa Aokigahara zemřít několik stovek lidí – a zhruba stovka svůj čin dokončí. Nejčernější byl v tomto směru rok 2004, kdy bylo nalezeno 108 těl, v roce 2011 jich pak bylo o rovnou polovinu méně. Mimochodem pro Japonsko platí, že jde o zemi s nejvyšším počtem sebevražd, a to i proto, že tu nejsou chápány jako společenské stigma, ale v kultuře a historii mají naopak své místo.
Japonské úřady se nicméně s tímto fenoménem snaží bojovat. U hlavních cest, které vedou do lesa, nechaly instalovat bezpečnostní kamery, po oficiálních stezkách pravidelně procházejí hlídky a les je doslova prošpikovaný cedulemi s nápisy. „Vzpomeňte si na svoje děti a na svoji rodinu“, případně „Život je drahocenný dar, který vám dali vaši rodiče“ – to je jen stručný přehled některých z nich.
Nejvíce „živo“ je v lese v březnu
Kromě toho jsou na nich i telefonní čísla – ať už na psychologické poradny, které se specializují právě na lidi v nouzi, nebo na poradny, které pomáhají s dluhy. Protože právě velké zadlužení je jedním z hlavních důvodů, proč lidé do tohoto lesa odcházejí zemřít. Mimochodem, absolutně nejvíce sebevrahů sem prý míří na konci března, kdy v Japonsku končí fiskální rok.
To se místní hlídači, kteří zkroušené postavy přemlouvají, nezastaví. I tak je ale množství opuštěných a odstavených aut a stanů, ve kterých nikoho nenajdou, výrazně vyšší než v jiné části roku.
Od roku 1970 v oblasti působí speciální dobrovolnické hlídky, které pravidelně vyrážejí do lesa s poněkud morbidním cílem – najít těla a ta pak důstojně pohřbít. Pravidelných cest do srdce lesa se zúčastňují místní policisté, dobrovolní hasiči a čas od času i novináři. V samotném lese prozkoumané terény značí barevnými pásky. Mimo to se v lese pravidelně konají buddhistické obřady, které mají přinést zemřelým klid. Kromě turistů, kteří k bizarnímu místu v posledních letech dorážejí stále častěji, se ale bohužel rozmáhá i další fenomén – do lesa stále častěji vyrážejí lidé, jejichž snahou a cílem je nalezená mrtvá těla obrat o cennosti.
foto: Shutterstock, Vice, zdroj: ESO travel
