Svobodní zednáři vždy budili dohady mezi lidmi, kteří o nich většinou slyšeli jen nějaké mýty či polopravdy. Jsou opravdu tak tajemní a chtějí vážně ovládnout svět?
Asi těžko si někdo bude myslet, že se tvůrce Spejbla a Hurvínka, plzeňský loutkář Josef Skupa, propagátor sportu a slušného chování Jiří Guth-Jarkovský nebo vynálezce František Křižík zajímali o světovládu. Přesto tito muži byli členy některé z lóží řádu Svobodných zednářů.
Tahle organizace se také prezentuje jako nepolitická a nenáboženská, což ovšem neznamená, že je ateistická. Její příslušníci mají svobodu vyznání a při rituálech bývá mezi dalšími předměty se zvláštním významem i takzvaná Kniha svatého zákona, kterou může být jak Bible, tak Konfuciovy spisy, Kniha o Tau a ctnosti nebo Korán. Je ovšem zajímavé, že zednářství bylo od svého počátku trnem v oku katolické církvi, a tak od 18. století až do počátku století minulého řada papežů počínaje Klementem XII. po Lea XIII. vydala na dvě desítky encyklik, které řadí členy svobodných zednářů mezi kacíře, proti nimž je nutno postupovat s obezřetnou razancí.
Zednářské rukavice slouží většinou pro nošení vlajek
Svobodní stavitelé
Tři základní symboly, kterým se říká Velká světla, tedy Bible, úhelník a kružítko by asi tak moc zase církvi nevadily, horší to bylo s lebkou, rakví či dalšími pochmurnými rekvizitami. Ale i tady je nutné vše brát s rezervou – říká se, že třeba Josef Skupa na setkáních členů své lóže improvizoval loutková představení. Ale vraťme se k symbolům základním, které odkazují ke kamenické práci.
Podle tradice mají zednáři kořeny už někde mezi staviteli Šalamounova chrámu, který byl dokončen někdy v 10. století př. n. l. Pokračovateli měli být muži, budující gotické katedrály a hodně badatelů i „badatelů“ se snažilo a snaží vypátrat skrytou symboliku v těchto velkolepých sakrálních stavbách. Občas se to zadaří, protože do staveb byly implantovány hermetické a esoterické symboly.
Ta hlavní souvislost je ale přespříliš prostá, než aby jí někdo věnoval pozornost. Stavitelé katedrál byli totiž chráněni papežskou bulou a mohli se na rozdíl od jiných řemeslníků volně pohybovat, tudíž byli "svobodní". Podobně se čas od času vyskytnou spekulace o vztahu zednářů a templářských rytířů. V každém případě je doloženo, že před třemi staletími, konkrétně 24. června 1717, vznikla první Velká lóže svobodných zednářů v poněkud nepříliš tajemném prostředí londýnského hostince U husy a rožně.
Zákazy i dobrovolný spánek
Ano, společenství svobodných zednářů se nijak navenek neprezentuje a jeho členové se ze svých činů zodpovídají jen uvnitř organizace. Z toho těží ti, kteří hledají možné senzace a také příznivci různých konspiračních teorií. Tak například zednáři měli stát v pozadí Velké francouzské revoluce. Naznačuje to třeba Alexander Dumas v populární sáze Paměti lékařovy a dovozuje to i Gabriel Jogand-Pages ve spise Dokonalé odhalení francouzského zednářství, který vyšel roku 1885.
Zednáři totiž nezůstali jen londýnskou záležitostí, brzy se začali organizovat v Severní Americe, Francii, Nizozemsku a německy mluvících zemích. Na rozdíl od kontinentu za Atlantikem to nemívali ti evropští zednáři příliš snadné. Čas od času je postihl zákaz, což nebylo jen výsadou totalitních režimů.
O tom svědčí i historie svobodného zednářství v českých zemích. První lóže tu měla být údajně ustanovena už roku 1726 hrabětem františkem Antonínem Šporkem; jisté však je, že tak učinili v Praze roku 1741 francouzští a bavorští důstojníci, jejichž vojska v té době město obsadila. Už ale roku 1794 byla činnost zednářských lóží v českých zemích zakázána a obnovila se až po první světové válce.
Mezi jejich členy pak můžeme najdeme opravdu známá jména – Alfons Mucha, Viktor Dyk, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Josef Svatopluk Machar či třeba Antonín Švehla. Druhá světová válka znamenala opět zákaz a za vlády komunistů u nás jednotlivé lóže dobrovolně přešly do jakéhosi „zimního spánku“. Dnes tu působí na tři desítky jednotlivých lóží s několika stovkami členů.
Ani partaj, ani kroužek
Jak se stát učněm, tovaryšem a nakonec mistrem mezi svobodnými zednáři? Rozhodně si takový adept nebude vyplňovat přihlášku, spíš bude osloven. To ještě ale neznamená, že bude přijat mezi učně. Adept také nemůže očekávat, že jeho život dostane novou náplň. Zednáři nejsou ani politickou stranou, ani zájmovým kroužkem. Ostatně, politiky nebo náboženství se zásadně mezi členy neřeší.
Není to také záležitost pro individualisty, kteří by se chtěli zviditelnit. Je třeba určité pokory, sebezapření, protože jednou ze zásad je třeba podpora různých institucí či obecně prospěšných akcí, ale bez toho, aby to okolí vědělo. Není naopak nutné, aby člen lóže žil vzorným životem, měl by se však snažit blížit se ideálu, aby – jak si lze v některých materiálech přečíst – se spíše za svůj život nestyděl, než styděl. To odpovídá základní filozofii svobodného zednářství, kterou je poskytnutí možnosti k pozitivnímu rozvoji osobnosti členů. A jak je to s tou světovládou?
V povinnostech zednáře se můžeme dočíst, že "Zednář jest pokojný občan, poddaný správě státu, ať bydlí neb pracuje kdekoliv a nikdy nesmí býti zapleten do úkladů a spiknutí proti míru a blahu národa, ani zanedbávati svých povinností k úřadům… Ale stal-li by se z bratra buřič proti státu, nesmí býti ve vzpouře podporován, nýbrž spíše politován…"
