Strach je základní lidskou emocí. Možná tou nejdůležitější ze všech – umožňuje nám přežití. Je nám ale vždycky prospěšný, anebo slovy spisovatele G. R. R. Martina skutečně seká hlouběji než meče?
Strach vám umožňuje stoprocentní soustředění. Aktivuje vaše fyzické rezervy a donutí vás k výkonům, o jakých byste nikdy nesnili. Umožňuje uvědomit si, co je skutečně důležité. Ale hlavně díky němu dokážete přežít. Ale jenom do té míry, pokud ho máte pod kontrolou. Podobně jako oheň je to dobrý sluha, ale špatný pán.
Strach je podobně jako oheň dobrý sluha, ale špatný pán.
Jak strach prochází vaším mozkem
Talamus je část mozku, která přijímá smyslová data – to, co vidíte, slyšíte, cítíte. Mozková kůra (neokortex) tyto vjemy vyhodnotí. Hipokampus ukládá a připomíná vědomé vzpomínky a stanovuje kontext. Jinak řečeno, pokud jste se v dětství málem utopili, hipokampus vám to připomene pokaždé, když se přiblížíte k moři nebo řece. Amygdala dodá emoce, které kolem toho cítíte – v podstatě určuje, jestli stimul je hrozba, nebo něco jiného. A konečně hypothalamus aktivuje reflex uteč-udeř.
Psycholog a neurolog Joseph LeDoux v roce 2002 rozpoznal 2 cesty, kterými se informace o strachu vydává, aby v těle spustila konkrétní reakci: tzv. vysoký a nízký způsob. Rychlá nízká cesta vede od talamu k amygdale. Pomalejší vysoká cesta prochází od talamu k neokortexu a teprve poté k amygdale. Podle toho, jakým směrem se „signál“ vydá, taky reagujete. Pokud impulz přijde skrze nízkou cestu, můžete dlouhý tenký předmět vyhodnotit jako hada a vyvolat okamžitou reakci strachu. V podstatě budete reagovat jako děti, které se bojí kabátů ve skříni, protože jim připomínají duchy. Jestliže bude podnět přicházet pomalejší, racionálnější vysokou cestou, rozeznáte neškodnou hůl. Jako spořádaný racionální dospělák vyhodnotíte všechny možnosti a rozhodnete se, že na duchy nevěříte a že had nemá uprostřed paneláku co dělat. LeDoux taky upozornil, že z evolučního hlediska je nízká cesta výhodnější. „Je pravděpodobně lepší reagovat na hůlku jako na hada než na hada jako na hůlku,“ řekl.
Nenechte se ochromit svými strachy. Čím více je poznáte, tím lépe se pak s nimi poperete.
Věci, jichž se bojíme
Kouč a konzultant Karl Albrecht sepsal 5 druhů strachů, které všichni sdílíme: strach ze smrti, zmrzačení, ztráty autonomie, odloučení a ponížení. První tři z nich jsou obsaženy ve strachu z pavouků, hadů, výšek a jiných potenciálně smrtelných katastrof. Mimo jiné i tmy, i když v tomto případě se jedná spíše o zdravý respekt, který jsme zdědili od našich předků. Právě v noci totiž probíhalo nejvíce útoků dravců.
Některé z nás ale může strach paralyzovat. Jak upozornil specialista na problémy s úzkostí Ali Mattu: „Někteří lidé vstupují do života s vyšší citlivostí na strach. Tuto predispozici mohou zhoršit některé události, které prožili. Možná se jim něco nepovedlo, snad viděli film Čelisti v příliš útlém věku nebo zažili sociální situaci, kde se cítili silně posuzovaní a hodnocení, což v nich vyvolalo nepříjemné pocity trapnosti a hlouposti. Pokud se tyto zážitky skloubí dohromady, situace se asociuje se strachem. A většina lidí se s touto emocí vyrovnává tím, že se danému impulzu vyhýbá, a tím si ubírá příležitost získat o situaci nové informace.“ Co je ještě horší, když se lidé úspěšně vyhnou „hrozivé“ situaci (třeba veřejnému projevu), cítí úlevu, a tím jenom posilují určitý druh chování. Někteří lidé se tak automaticky vydávají „nízkou cestou“ strachu.
Jak poznat, že vás strach ochromuje
Takže ano, strach může sekat hlouběji než meče. Místo aby vás chránil, tak vás brzdí. Specialista na neurolingvistické programování Matthew B. James určil 6 kritérií, které vám pomohou poznat, že jste otroky svého strachu: V okamžiku děsu vnímáte pouze negativní stránky určité věci. Tím pádem se nedokážete zastavit a vše si promyslet. Strach vás nutí k okamžitým reakcím. Také se bojíte zkoušet nové a neznámé věci. Spíše, než abyste se rozvíjeli, uzavíráte se do ulity a posilujete své přesvědčení o tom, kdo a co jste. Nedůvěřujete své intuici. A konečně, strach vám brání v dělání rozhodnutí.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology today
