Nenávidět nepřítele umí kdekdo, ale modlit se za něj, odpustit, milovat, to už je umění. Přemysl Pitter, bez nadsázky český Nicholas Winton, to uměl. Jeho život je inspirací i dnes – v německém Bambergu si jej lze až do konce března připomenout na výstavě s názvem Evropský humanista Přemysl Pitter. Inspirací je ale i pro dnešek...
V devatenácti se pokusil o sebevraždu, ale osud tomu chtěl, že neúspěšně. Naopak v budoucnu zachránil životy mnoha dalším, dožil se skoro devadesátky. Bamberská výstava, která byla v roce 2011 instalována i v české Poslanecké sněmovně, dokumentuje texty a fotografie z života této doposud ne dostatečně známé a oceněné osobnosti. O Přemyslu Pitterovi byl před více jak deseti lety natočen dokument Milujte své nepřátele. Ten mapuje jeho trpké prožitky v době první světové války, pomoc jak židovským dětem, tak i těm německým v rámci poválečného odsunu. Mnohým poskytl láskyplnou výbavu do života, sirotkům našel náhradní rodiny... V poválečných dobách byl poslán do Jáchymova, v roce 1951 ale utekl, nejprve žil v Německu, posléze ve Švýcarsku.
Přemysl Pitter
Osud jednoho muže
Za první světové války byl nasazen v roce 1915 na haličskou frontu. „I on, tak jako mnozí další mladí muži, byl vehnán do zabíjení dřív, než si ve svém věku podstatu situace, v níž se ocitl, dokázal uvědomit. Při jedné z prvních nocí zaútočili nepřátelé: několik hodin potom všichni z jeho jednotky, včetně Pittra, stříleli ze všech sil do tmy, aniž viděli něco víc než záblesky – v panické hrůze, že neodvrátí-li útok, dojde na zákopový boj muže proti muži. Když se rozednilo, byla pláň před nimi posetá mrtvolami. Pitter nikdy nezjistil, zdali se oné noci i on nestal vrahem. Od oné chvíle se však jeho osud začal vyvíjet jinak než u spolubojovníků,“ píše Pavel Kosatík v textu Nesnadný Čech a Evropan Přemysl Pitter. Zatímco z většiny mužů se stali „dobří vojáci“, z Přemysla Pittra pacifista...
Pomoc židovským i německým dětem
Byl účastníkem mnoha mírových konferencí, na kterých přednesl nejeden projev, přičemž jeho slova nebyla frázemi, řídil se podle nich. Traumaticky prožíval, že vojáci kolem něj ve válce umírali a on ji přežil. Prostřednictvím víry našel cestu k pomoci druhým. „V roce 1920 se v Praze zrodilo náboženské společenství Nový Jeruzalém. Za název vděčilo Janu Milíčovi z Kroměříže, jednomu z prvních českých náboženských reformátorů, který ve 14. století vystoupil proti zkaženosti církve a pod názvem Nový Jeruzalém vybudoval v Praze Karla IV. útulek pro chudinu, jež se měl stát předobrazem lepšího příštího světa. V souladu s Milíčem také Pitter věřil, že správný křesťan musí projít vnitřní mravní proměnou a očistou srdce (obrácením), aby jeho víra byla osobní a skutečná...,“ uvádí Kosatík v publikaci. Pitter se vrhnul do pomoci chudým žižkovským dětem spolu s nejbližší a nejvěrnější spolupracovnicí Olgou Fierzovou (1900-1990). Pracovali také na vydávání časopisu Sbratření. Když v roce 1933 zahájil činnost Milíčův dům, kde našly pomoc především děti, Pitter tam zaváděl neautoritativní pedagogické metody.
Milíčův dům
Po Mnichovu a vzniku Protektorátu Čechy a Morava zde měly útočiště také židovské děti, které byly vedeny jako děti árijské, aby přežily. Po transportech do koncentráků podporoval celé rodiny. Po osvobození Terezína židovské děti hledal a zajistil jim zdravotní péči na zámcích, nacházejících se ve středních Čechách: v Olešovici, Štiříně, Kamenici, Lojovicích a v penzionu Ládví. Při odsunu německého obyvatelstva pomohl i německým dětem, razil zásadu, že děti nemohou za činy dospělých. „Koexistence dětí z vyvražděných židovských rodin s dětmi německými, které předtím prošly třeba školou hitlerjugend, byla tak brzy po válce z obou stran nesmírně těžká. Přesto se Pitter (téměř bez dobové publicity) právě o tento heroický čin pokusil,“ píše Kosatík. V dokumentu na Pittra emotivně vzpomínají i německé ženy. Jedna z nich říká, že náhradní rodiče, které jí našel, měla ráda, ale nikdy k nim necítila to, co k němu a Olze Fierzové, protože ti jí dali naději na nový život.
Pomáhal zavrhovaným, bezbranným a trpícím
Jak uvádějí Eduard Šimek a Lenka Lajsková z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského a Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, putovní výstava připomíná právě toto poskytnutí azylu dětem německých emigrantů v roce 1934 v Milíčově domě a dětem uprchlíků z českého pohraničí po jeho připojení k Německu v roce 1938. Po odchodu z republiky v roce 1951 s Olgou působili v emigrantském táboře Valka u Norimberka, kde v pastorační a sociální službě strávili deset let. Zkrátka vždycky pomáhali tam, kde bylo v tu dobu třeba, a dětem, které byly v danou chvíli ohrožené či zavrhované. „Po uzavření tábora odešli do Švýcarska, kde v Affoltern am Albis nedaleko Curychu pokračovali v práci pro český exil,“ píše Šimek. Vydávali časopis Hovory s pisateli. „Za pomoc bezbranným, trpícím a pronásledovaným se Pittrovi dostalo významných ocenění a uznání v Izraeli, ve Spolkové republice Německo, ve Švýcarsku a po roce 1989 i v Československu,“ dodává.
Přemysl Pitter by si zasloužil dostat se i do širšího povědomí, dobrých příkladů není nikdy dost a zrušit nenávist se doposud bohužel nepovedlo.
Čtěte také:
Tak trochu jiná školka. Víte, kam posíláte své dítě?
Co dělat, když z nás vznikla sešívaná rodina
ScioŠkoly: Budoucnost vzdělávání, nebo utopie?
foto: archiv, zdroj: inFranken
