Skrze myšlenky manželů Tomášových naposledy nahlédneme do dramaturgie a tím i záměru nového představení Léčivého divadla Gabriely Filippi Spirituální déšť. Připomeňme jen, že hlavním cílem tohoto projektu je spojení hudby, slova a tance do společné řeči, která promlouvá až do ticha lidské duše, kde probouzí vibrace touhy po poznání a propojuje naše smysly. Osou se staly myšlenky a slova Fráni Drtikola, kterým jsme se věnovali v příspěvcích Léčivého divadla již dříve, a manželů Míly a Eduarda Tomášových, na které vzpomenou následující řádky.
Začněme vyznáním Gabriely Filippi, autorky tohoto představení a zároveň matky samotného Léčivého divadla. „Filozofie manželů Tomášových, která v mnohém navazovala na osvíceného indického mudrce Šrí Ramana Maharši z Arunačály, byla mezníkem v mém vývoji. Prvním dotykem byla kniha Eduarda Tomáše Milarepa a postupně další přednášky, knihy a jiné zdroje učení nejen jeho, ale i jeho ženy Míly. Vzpomínám si na jednu z prvních přednášek pana Tomáše, kterou jsem osobně navštívila. Bylo mi přes dvacet let, nerozuměla jsem skoro ničemu, většinu času doslova i symbolicky polospící, ale instinktivně jsem toužila být v jeho přítomnosti,“ vzpomíná Gabriela.
Manželé Tomášovi
V současné době Gabrielu inspirují Tomášovy knihy Umění klidu mysli a 108 meditací. „Jeho mystické příběhy, v podstatě dokonalé mystické detektivky, jsem načetla pro slepeckou knihovnu, aby se i nevidomí mohli radovat z odkazu tohoto díla. Doufám, že se mi podařilo esencí umění v tomto novém představení vyjádřit manželům Tomášovým svou úctu. Chci věřit, že jsou svou vědomou přítomností s námi.“
Štěstí je v nás
Míla Tomášová byla významná česká mystička a spisovatelka. Autorka několika knih duchovních vzpomínek a esejů. V knize Za čas a prostor uvádí popis hlubokého duchovního ponoření (samádhi), které zažila ve čtyřech letech. Její manžel Eduard Tomáš byl mystik, jogín a spisovatel. V šedesátých letech přednášel v pražské Unitárii. Jeho dalšímu veřejnému působení zabránil komunistický režim. Znovu veřejně působit mohl až po sametové revoluci v roce 1989, zemřel v roce 2002. Napsal třicet knih, jeho žena Míla sedm.
Oba se setkali s mnoha duchovními učiteli, z nichž nejvýznamnější byl zřejmě František Drtikol, Míla Tomášová byla ovlivněna i křesťanskou mystikou Ramany Maharšiho. Zdůrazňovali, že nejvyšším duchovním učitelem je vnitřní božství člověka. „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás,“ opakoval často Eduard Tomáš.
Tichá moudrost pravdy
Byly doby, kdy manželé Tomášovi naplnili svou přednáškou pražskou Lucernu do poslední židle. Pro poznávání pravdy, tiché moudrosti, které mimochodem Eduard považoval za jedno z největších dobrodružství v životě člověka, je nezbytná touha. „Absolutno pracuje bez chyb a zázraků a jeho moudrost je daleko za lidským intelektem. To podněcuje lidskou touhu po poznání,“ přednášel Eduard. „Absolutno“ stojící mimo personifikovanou osobu vnímal také jako prvotního učitele vedoucího k realizaci.
Eduard Tomáš je asi nejvíce znám jako autor knihy Milarepa, specifičtěji románového zpracování pohnutých životních osudů tibetského buddhistického světce a národního hrdiny Milarepy, který žil na přelomu 11. a 12. století. Anglický překlad této knihy věnoval dokonce Václav Havel v roce 1990 Jeho Svatosti 14. dalajlámovi Tandzin Gjamcchovi. S dalajlámou se setkal i Eduard Tomáš. Oba si prý později vybavili své společné prožitky z minulých životů, ale své jistě učinila i schopnost vhledu Jeho Svatosti do hloubky duchovní roviny Eduardovy. Ten k tomuto setkání v budoucnu dodával: „Když jsem se setkal s dalajlámou, žasl jsem hlavně nad tímto poznáním: on je krásné, usměvavé velké dítě. A přitom je nesmírně moudrý.“
Kromě moudrosti vyzdvihoval Eduard odvěkou přítomnost lásky. „Láska zde byla vždy a vždy zde bude. Je to latentní síla Absolutna vedle bytí a vědomí. Všechno to dohromady tvoří jeden princip.“ Prožitek blízký stavu samádhí Fráni Drtikola jsme připomněli v jednom z minulých článků. Jak je na tom s okamžiky zážitků blaženosti Eduard Tomáš? Tyto pocity prožíval v různých intenzitách od útlého dětství.
„Zažil jsem v necelých deseti letech při klukovských hrách okamžik, kdy jsem omdlel a vpadl jsem do jakési pohádkové zahrady, kde mi bylo neskutečně dobře. A když mě kamarádi z toho stavu vyprostili, velmi jsem se na ně zlobil. Dosud mě nic krásnějšího nepotkalo. Zdá se mi smutné, že sen či drobounká klinická smrt je krásnější než skutečný život.“
Vzpomínky syna Miloše
Výjimeční lidé, předurčeni k činům a myšlenkám zasahujícím hluboko pod standardy a normy, jsou často pramenem kritiky, polopravd a výmyslů. Neunikli tomu ani tito dva ušlechtilí lidé, i když se jedná jen o absurdní a nepodložená prohlášení několika jednotlivců. V nápravě a očistě svých rodičů se velmi aktivně a sofistikovaně angažuje jejich syn Miloš Tomáš. Jak vidí v krátkých výňatcích svou maminku a tátu on?
„Osobnosti mých rodičů byly nepochybně poznamenány výchovou se silným náboženským a etickým vlivem. Pocházeli z velice zbožných a vzdělaných rodin. Tatínek nás vedl ke vzdělání, poznání a k lásce. Ostatně obdobně byl formován i on. Rodiče nebyli členy žádné církve, sekty nebo náboženské skupiny. Přesto učili životu v Bohu s Bohem, v pokoře a lásce vlastním příkladem. Byli po celý svůj život nesmírně tolerantní, svobodomyslní, a to i v náboženských otázkách. Avšak to nejzásadnější: co učili, to sami žili,“ vzpomíná Miloš Tomáš.
Na nerozlučnou mystickou dvojici pamatuje i režisér dokumentárních filmů Viliam Poltikovič, který se s manželi Tomášovými osobně setkával při natáčení. „Manžele Tomášovy jsem měl moc rád a ve svém srdci i mysli je nosím stále. Byli přirození, bezprostřední, dělali dojem obyčejných lidí, ale jejich práce byla a je vzácná. Myšlenky, které stále prostřednictvím svého díla předávají, jsou obecně platné, nejsou spojené s nějakým náboženstvím či sektou. Nepovažovali se za učitele a zdůrazňovali, že každý má to nejlepší vedení v sobě, každý může být sám sobě „na míru“ učitelem. Učili lidi rozvíjet to, co se dnes nazývá nenáboženskou spiritualitou,“ říká Viliam Poltikovič.
„Dodnes s údivem vzpomínám na několikrát nabitou Lucernu, kde bylo neuvěřitelné ztišení, a lidé s velkou pozorností poslouchali starého pána Eduarda Tomáše celé hodiny. To se dnes těžko někomu jinému podaří. Také rád vzpomínám na naše setkání a natáčení. Když jsem natáčel seriál Paměti mystika, Eduard Tomáš k němu přistupoval s velkým nasazením, točili jsme v jednom zátahu celé hodiny, jednou i odmítl pauzu na oběd a točili jsme, dokud nedošel záznamový materiál v kameře. Pak ale rád uvařil knedlíky s vajíčkem, říkal, že to je to jediné, co umí uvařit.“
Život s humorem
Více než v profesní kariéře nacházeli manželé smysl v duchovním rozvoji svém i druhých. Oba se setkali s mnoha duchovními učiteli, se kterými měli přátelské vztahy, necítili se však být jejich žáky. Byť tak byli mnohými vnímáni, sami se nepovažovali za mistry, ani neměli žáky své. Zdůrazňovali, že nejvyšším duchovním učitelem je vnitřní božství člověka.
Pro Tomášovy byly také zcela přirozené humor a nadhled. A vždy do nich dokázali vložit kousek poznání. "Opět jsem zdůraznil, jak se sám sebe bojím," upozornil v jednom z rozhovorů s Eduardem Tomášem redaktor. Eduard se pousmál a odpověděl: "Čeho byste se bál, v sobě máte to nejkrásnější, co můžete zažít..."
Text: Lenka Horylová
