Každý z nás musí čas od času učinit nelehké rozhodnutí. Pro některé z nás může být taková situace nesmírně těžká. Jestliže se ale dostáváme do pasti rozhodovací paralýzy podezřele často, je dost možné, že se zkrátka bojíme rozhodovat sami za sebe.
„Existuje několik důvodů pro to, že se někteří lidé nejsou schopni rozhodnout, ať už se jedná o drobnost, nebo závažnou věc. Jedním z nich je fakt, že dotyčného mrzí nevyužité alternativy,“ uvádí pro PsychologyToday americký psychoterapeut Richard B. Joelson.
Do rozhodovací paralýzy se dostáváme nejčastěji tehdy, když nás daná volba příliš znepokojuje, nebo jsme příliš závislí na tom, co si myslí naše okolí.
V podstatě každá volba totiž znamená i určitou ztrátu, což může být pro některé lidi nesnesitelné. Zásadní životní rozhodnutí, jako kde bydlet, zda změnit zaměstnání, zda chceme dlouhodobý vztah, nejsou jednoduchá a toho, kdo takovýmto volbám čelí, mohou proto zcela paralyzovat.
Podobně tomu může být i u drobných rozhodnutí. Jako příklad uveďme hosta, který je v restauraci nespokojený, protože v rizotu chybí jeho oblíbená přísada – výše uvedená alternativa, které se musel vzdát.
Udělat si průzkum?
Do rozhodovací paralýzy se dostáváme nejčastěji tehdy, když nás daná volba příliš znepokojuje, nebo jsme příliš závislí na tom, co si myslí naše okolí. U některých jedinců to jde až tak daleko, že ve snaze získat návod, jak se rozhodnout, udělají nejprve takový průzkum mezi svými blízkými a ptají se na jejich názor. Myslet si ale, že druzí jsou v lepší pozici než my a vědí, co dělat, je pochopitelně scestné.
Shodli jsme se na tom, že jejím skutečným problémem není to, jak to dál bude s Gregem, jako spíš fakt, že si to sama nebyla schopná uvědomit.
Posledním důvodem, proč jsou někteří lidé nerozhodní, je ten, že se bojí udělat špatné rozhodnutí. V takovém případě se pak nemusíme rozhodnout pro to, co je lepší pro nás osobně, ale učinit rozhodnutí, které považujeme obecně za lepší.
Zůstat s přítelem?
Psycholog ilustruje výše popsané na případě své pacientky Kelli. Ta za ním jednoho dne přišla s tím, že má přítele a není si jistá, zda ve vztahu pokračovat. Zeptala se proto rodičů a svých známých, co by měla dělat. Příliš jí to nepomohlo, neboť jejich názory se značně lišily. Když se jí Joelson zeptal na její vlastní názor, nebyla schopná odpovědět.
Kelli se podceňovala a raději, než aby rozhodla sama a vystavila se selhání, pídila se po názoru ostatních.
Ve skutečnosti netušila, jaké jsou její pocity k příteli. „Požádala všechny o radu, co má dělat, kromě sebe samotné,“ říká psycholog. „Nakonec jsme se shodli na tom, že jejím skutečným problémem není to, jak to dál bude s Gregem, jako spíš fakt, že si to sama nebyla schopná uvědomit,“ dodává.
Víra sama v sebe
Kelli zkrátka podobně jako řada jiných lidí neměla víru v sama sebe. Nevěřila, že dokáže činit správná a spolehlivá rozhodnutí. Mohla za to i nadměrná kontrola rodičů, kteří oceňovali spíš poslušnost a pasivitu než nezávislost a asertivitu. Často ji nelítostně kritizovali. Kelli se proto podceňovala a raději, než aby rozhodla sama a vystavila se selhání, pídila se po názoru ostatních.
Jak to s Kelli nakonec dopadlo? Kelli se rozhodla, že s Gregem zůstane. Zjistila však, že jí opakovaně lhal, a o čtyři měsíce později se s ním rozešla. Podle psychologa se před rozchodem už nikoho na názor neptala. Zároveň nelitovala toho, že se s ním předtím rozhodla zůstat. Uznala, že se tehdy rozhodla sama za sebe a na základě informací, které měla k dispozici.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today