Závist jako cesta k lepšímu já. Experti odhalili, jak ji využít ve svůj prospěch

Možná jste to už někdy zažili. Nemáte úplně nejlepší období, v práci se na vás valí jeden úkol za druhým a do toho se s vámi rozešel přítel, od kterého se musíte odstěhovat. Pak se dozvíte, že vaše nejlepší kamarádka, která byla dlouhá léta zoufale single, je čerstvě zamilovaná a srší štěstím. A vy jí to vůbec nepřejete.

Závist je obecně považovaná za „zlou“ emoci. A není ani zábavné ji prožívat. Naopak, cítit závist je nepříjemné, vyvolává totiž pocity viny a méněcennosti. Závist zároveň není to samé jako žárlivost. „Závist se týká věcí, které jsou pro nás důležité,“ vysvětluje serveru Vox profesorka psychologie Yochi Cohen-Charashová, „a terčem závisti je vždy někdo, kdo je s námi srovnatelný.“

Dva druhy závisti

Lidé, kterým skutečně závidíme, jsou často podobného věku a stejného pohlaví jako my, většinou to nebudou lidé daleko mimo naši společenskou vrstvu, například celebrity. Konkrétní věci, po kterých toužíme, úzce souvisejí s naší vlastní identitou, což je důvod, proč se kvůli úspěchům a vztahům druhých můžeme cítit tak mizerně – chceme je totiž také. Vyšší společenské postavení, respekt a obdiv ostatních patří na rozdíl od materiálních věcí k nejčastějším objektům závisti, zjistila v roce 2020 skupina mezinárodních výzkumníků. Žárlivost je na druhou stranu úzkost z toho, že kvůli jiné osobě ztratíte své úspěchy, postavení nebo partnera.

Pouhé rozpoznání závisti může upozornit na cíle nebo milníky, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že jich chceme dosáhnout.

Závist má dvě podoby, říká Voxu také profesor psychologie Gerrod Parrott – zlovolnou a nezlovolnou neboli neškodnou. Zlomyslná závist zahrnuje nepřátelství nebo zášť vůči jiné osobě, která se má lépe než my. „Motivací je snaha vzít jim to, co mají, nebo podkopat jejich úspěch či štěstí,“ říká Parrott.

Neškodná závist se více zaměřuje na objekty naší touhy, třeba na velkou rodinu, možnost koupit si dům a tak dále. „Zlomyslná závist je ve skutečnosti zaměřena na to, aby druhého člověka stáhla na vaši úroveň,“ říká Parrott. „Zatímco u té druhé formy je motivací spíše snaha zlepšit se a dělat lépe to, čeho už někdo druhý dosáhl.“

Přiznat si, co cítím

Závist nám může pomoci zaměřit se na naše cíle. Nejprve si ale musíme přiznat, že vůbec závidíme. Zpočátku nám například může připadat nespravedlivé, když je sourozenci věnována pozornost za to, že se zasnoubil, zatímco naše úspěchy jsou zdánlivě přehlíženy. Kořenem těchto myšlenek je ve skutečnosti závist. Než abychom si přiznali, že je sourozenec v něčem lepší, je pro naše ego snazší vykreslit situaci jako nespravedlnost. Bez přiznání závisti však nejsme schopni se s ní produktivně vypořádat, a místo toho se můžeme dusit v pocitech zášti nebo méněcennosti.

Někdy nás však závist může dovést blíže k sobě. Pouhé rozpoznání této emoce může upozornit na cíle nebo milníky, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že jich chceme dosáhnout, říká Parrott. Pocit závisti, když jsme jako třetí kolo od vozu v kině s kamarádem a jeho přítelkyní, může být indikátorem naší vlastní touhy po vztahu. Pocit méněcennosti, který zažíváme po konzumaci vynikajícího domácího jídla, připraveného naším bratrancem, amatérským kuchařem, může být znamením, že bychom ve skutečnosti chtěli zlepšit své vlastní dovednosti v kuchyni.

Závist nás upozorňuje na situaci, kdy podáváme nižší výkon ve věcech, které jsou pro nás důležité.

Závist jako motivace

Abyste zjistili, zda vás závist motivuje ke zlému, nebo laskavému jednání, zkuste si doplnit následující větu: „Závidím a mám z toho chuť ...“ Plakat? Pošpinit něčí pověst? Polepšit se?

Nepříjemné emoce, jako je úzkost a závist, nás upozorňují na situace, které je třeba změnit. Závist nás například upozorňuje na „situaci, kdy podáváme nižší výkon ve věcech, které jsou pro nás důležité,“ říká Cohen-Charashová.

Parrott říká, že se na ty, kterým závidíme, můžeme dívat jako na návod nebo vzor, jak dosáhnout svých cílů. „Jak toho dosáhli? Co dělají oni, a já ne?“ říká. „Pak se můžete inspirovat metodami, nápady a přístupem té druhé osoby, abyste vy sami byli v něčem lepší.“

Změna podstaty

V případě, že se závist změnila ve zlomyslnost, existují způsoby, jak ji zmírnit. Můžeme si uvědomit, že toužíme po nové práci, a zároveň přijmout roli, kterou v současnosti máme.

Na ty, kterým závidíme, se můžeme dívat jako na návod nebo vzor, jak dosáhnout svých cílů.

Odpor se objevuje, když závist přetrvává, aniž bychom podnikli nějaké kroky, říká manželská a vztahová poradkyně Emily Simonianová. Takže musíme sáhnout hlouběji do duše, abychom vykořenili příčiny této závisti. Radí, abychom se zamysleli nad touto otázkou: „Existují věci, které jsem nezpracoval a které mě brzdí, nebo mi brání v tom, abych mohl nechat své závistivé pocity odplynout?“ Člověk se může dusit v přetrvávajících pocitech nedostatečnosti na základě minulých zkušeností. „Možná mě dříve vyhodili z práce a stále je to mé bolavé místo,“ říká poradkyně. „Takže to povýšení, které kamarádovi závidím, opravdu naráží na starou bolístku.“

Naučit se oceňovat úspěchy druhých může být také odměnou, říká Parrott, i když dotyční nejsou zrovna vaši vrstevníci. „Nikdy nebudu olympijský gymnasta, ale můžu se dívat na olympijské gymnasty a říkat si: Páni, to je úžasné a jsem rád, že něco takového existuje,“ dodává Parrott.