Všichni ty sarkastické věty známe: „Jak se tak na tebe dívám, máš se asi hodně dobře!“ „Ty se večer fakt sama ven bát nemusíš!“ „Hele, vezmi si tohle tričko... nebo radši ne, to by ti bylo asi malý.“ Stačí malá poznámka v nevhodnou chvíli a je z toho trauma na celý život. Pocit nespokojenosti s vlastním tělem a neschopnost s tím něco udělat (45 % obyvatel Země se snaží držet dietu, ovšem 38 % je stále obézních) způsobuje, že se začínáme nenávidět. Nelíbí se nám, co vidíme jako odraz v zrcadle, nenávidíme se už ve chvíli, kdy si zkoušíme nové džíny. Jasně, všichni víme, že volná trička a mikiny dokážou spoustu věcí milosrdně zakrýt – co s tím ale v případě, když se musíme svléknout?
Tady nastává černo. Pocit, že jsme se právě ocitli v tunelu, na jehož konci není ani sebemenší náznak světla. Je to logické – pokud bojujeme s tím, jak vypadáme, pokud se nám nelíbí naše vlastní tělo, je jasné, že se v něm dobře cítit nebudeme. Dokud se tomuto problému nepostavíme čelem. Jenže to není jen tak a někdy takhle nenápadná nenávist může trvat poměrně dlouho. Jako vlna za vlnou do nás naráží výčitky svědomí a negativní myšlenky: nejsme krásní, nezasloužíme si lásku, ba dokonce ani milý pohled člověka jdoucího kolem. Představujeme si, že se před někým svlékneme, a celou dobu místo nad ním a krásou okamžiku budeme v hlavě rovnat myšlenky, jestli náhodou nemáme velké břicho, nebo zdali je naše pokožka dostatečně jemná. A co teprve celulitida…
A pak najednou zjistíme, že nás ten pocit táhne pod hladinu, jako obří balvan uvázaný kolem své nohy jej s sebou vláčíme celé roky. A důsledky jsou katastrofické. V případě, že sami sebe nemáme rádi a nesnášíme své tělo, exponenciálně klesají naše šance na seznámení s potenciálním protějškem. Důvodů je několik (a záměrně nechci mluvit o situaci, kdy jsme opravdu morbidně obézní a způsobuje nám to fyzické problémy): jakákoli představa intimity, sdílené nahoty se sexuálním protějškem, nevyvolává vzrušující motýlky v bříšku, ale spíše běsné démony v hlavě. A v takové chvíli je na pořádnou diagnózu zaděláno.
Od desíti k pěti
Jenže sex k našemu životu patří jako den k noci. Díky sexu se sbližujeme s partnery, dáváme tělu, co potřebuje, a učíme se mít sami sebe rádi takoví, jací skutečně jsme. Pokud je ale mysl zahlcená myšlenkami, že jsme tlustí, nehezcí, či dokonce nedostateční, a tudíž nemáme právo na intimní život, lásku a pocity, protože neodpovídáme standardům dnešní fyzické krásy, je něco špatně. Vnitřní hlas nám neustále našeptává, že sex a vše s ním spojené si můžete dovolit až ve chvíli, kdy se nám konečně podaří zhubnout. Kdy zkrátka budeme konečně vypadat dobře. Nebo přinejmenším do chvíle, než sami se sebou něco uděláme.
Vnitřní hlas vám neustále našeptává, že sex si můžete dovolit, až se vám podaří zhubnout. Až vám to bude slušet. Až dopnete oblíbené džíny. Ale ne teď. Teď ještě ne, až jindy.
Tento hlas již předem odepíše každého, kdo o vás projeví zájem, protože je to přece předem prohraný boj. Nemáte na to! Nezasloužíte si sex, protože „až“. AŽ zhubnete, AŽ vám to bude slušet nebo AŽ dopnete oblíbené džíny. Fyzické tělo nás v tomto ohledu limituje více, než se na první pohled může zdát. Jedinou reakcí v situaci, pokud o nás někdo projeví zájem, bude pravděpodobně útěk. Od sexu, ale také od sebe samých. Myšlenka na intimitu je rázem zničená silným proudem neúnavných a také „značně sebekritických myšlenek“.
Tělo versus rozkoš, a co s tím?
Je jen otázkou času, než se sebenenávist podepíše na sexuálním životě. Ti, kdo o sobě nemají valné mínění, nebudou mít chuť se svléknout, a pokud k tomu náhodou dojde, nikdy si sex neužijí ve stavu dokonalého uvolnění a s tolik potřebnou vášní. Takoví lidé pak nejenže od pouhé představy sexu ihned utíkají a lámou nad ní hůl, ale také sex nikdy neiniciují. Tohle ale nejde do nekonečna. Tedy ne za předpokladu, že chcete žít jako normální člověk. Co ale v takovém případě dělat? Jak situaci změnit, abychom si sexuální život opět začali užívat?
Je potřeba začít si věřit. Začít pracovat na zdravém sebevědomí. Opustit dosud platné vzorce, které nám našeptávaly, co můžeme a co nikoliv, a začít věřit svému vlastnímu úsudku. Dát váhu vlastním představám a rozhodnutím a nedbat na to, že někdo jiný někdy něco řekl – jsou to pořád jen slova. Uvědomit si, že nikdo není dokonalý, že různí lidé mají různé preference. Začít si zdravě věřit. Abychom si mohli sex dokonale užívat, musíme eliminovat pochybnosti o nás samotných. Musíme se zaměřit na to, co máme, čím jsme jedineční, a pokud máme partnera, je potřeba si uvědomit, že mu/jí se líbíme přesně takoví, jací jsme. Jinak by přece s námi nebyli!
„Až jindy“ je právě teď
V okamžiku, kdy plně převezmeme vládu nad svým tělem, staneme se také pány své mysli a podpoříme nejen tolik potřebnou sebelásku, ale i pozitivní sexuální sebepojetí. Místo fixace na domnělé nedostatky, které váš partner většinou stejně nevidí, najednou zjistíme, že se můžeme soustředit na potěšení, které nám sex přináší. Čím uvolněnější se budeme cítit, tím lepší sex budeme zažívat. Přitom klíčovým aspektem procesu uzdravení je redefinice atraktivity. To, co nám diktují módní časopisy, je pouze jeden idealizovaný odstín (a ještě k tomu sporný). Ale na světě je celé barevné spektrum krásy!
To, co nám diktují módní časopisy, je pouze jeden idealizovaný odstín (a ještě k tomu sporný). Ale na světě je celé barevné spektrum krásy!
Takže pokud chceme mít dobrý sex, musíme se přestat poměřovat s ostatními, naslouchat více sami sobě a nevěřit všemu, co vidíme na sociálních sítích. Ty jsou zidealizovanou verzí reality. Existuje spousta tvarů i velikostí lidských těl a každé z nich někomu přijde krásné. A navíc, sebevědomí je hrozně sexy, a ne že ne!
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek