Umění přiznat si špatné rozhodnutí. Psycholog radí, jak se naučit bojovat s vlastním egem

Americký psycholog Mark Travers se v rozhovoru pro Forbes podělil o svou bohatou osobní zkušenost s klienty, trpícími právě takovým neduhem. Tito lidé mají podle něj často tendenci hledat nejrůznější vysvětlení a ospravedlnění situace, kdy se zachovali jinak, než by možná měli. Nejčastěji se Travers setkává s větami typu:

„Všechno by bylo v pořádku, kdyby mi do toho furt někdo nekecal.“
„Udělal jsem přesně to, co mi bylo řečeno, abych udělal.“
„Udělal jsem to jenom proto, že jsem chtěl pomoci.“
„Nemůžu říct, že bych udělal chybu.“

Poslední věta skvěle znázorňuje vnitřní boj, který většina z nás v rámci procesu (ne)přiznání vlastní chyby podstupuje. Ať už ale něco popíráme, vysvětlujeme, nebo dokonce obviňujeme za své nedostatky jiné, je třeba si uvědomit, že stejně jako všichni na světě, každý občas prostě nějaké to špatné rozhodnutí udělá. A není se za co stydět.

Ave já

To je samozřejmě velice snadné říci, ale o dost obtížněji se to vysvětluje někomu, kdo se snaží si budovat dokonalou image. Místo přiznání chyby se snaží zachovat si tvář popíráním nebo ignorací celého problému. A to se může stát stále se opakujícím vzorcem, který brání osobnímu růstu a dělá nepořádek v osobních vztazích.

Omluva, přiznání chyby nebo změna chybného přesvědčení a chování z vás nedělá méněcenného člověka. Prokážete svému okolí nejen odvahu, ale i upřímnost a sílu vašeho charakteru.

Když překročíme uvědomění si vlastního ega až k hranici egoismu, začneme žít ve své vlastní perfekcionistické bublině. Pro lidi je sice naprosto přirozené stavět vlastní zájem na první místo a chránit sebe sama před fyzickými i psychickými hrozbami, pokud se ale začneme zaměřovat pouze na své vlastní potřeby a potřeby ostatních ignorujeme, může to mít pro osobnost až zničující důsledky.

Můžeme mít pocit, že se na nás pravidla nevztahují, nebo že jsme nad věcí. To může vést k bezohlednému chování a přehlížení důsledků vlastních činů. Nebo dokážeme přijmout jedinou realitu – tu, kterou jsme si vytvořili. Názory ostatních se tak stávají irelevantní a pro nás naprosto bezcenné. Studie, publikovaná v časopise European Economic Review, ukázala, že v zaměstnání jednotlivci často odmítají přijímat zpětnou vazbu od nadřízených, pokud nepotvrzuje jejich pozitivní pohled na sebe sama.

Trauma z minulosti

Velkou roli při utváření našich současných přesvědčení a chování, a to včetně naší schopnosti nést odpovědnost za své chyby, hrají naše životní zkušenosti. Travers uvádí tři prožitky z dětství, které mohou mít negativní vliv právě na přiznávání svých chyb a nedostatků:

Strach z trestu: Děti, které byly v dětství ponižovány nebo trestány i za sebemenší chybu, se mohou v dospělosti vyhýbat přiznávání svých chyb kvůli obavám, že se jim dostane stejné negativní reakce jako právě v dětství.

Děti přebírají rodičovské vzorce. (zdroj: Shutterstock)

Strach z odsouzení: U dětí, které byly během mládí posuzovány především na základě svých úspěchů a neúspěchů, se může vyvinout charakterová vada vedoucí k tomu, že v dospělosti svá pochybení před ostatními skrývají.
Zakázané emoce: Pro děti, které jen zřídka pozorovaly své rodiče, učitele nebo vychovatele, jak vyjadřují lítost, soucit či odpuštění, může být velice obtížné tyto emoce vyjadřovat nebo očekávat, že se jim jich vůbec někdy dostane.

Je tedy stěžejní vytvářet prostředí, kde se na chyby a přešlapy nehledí svrchu a kde nejsou trestány nepřiměřeným způsobem. V opačném případě hrozí, že se dítě nezdravé vzorce chování naučí a samo je bude v dospělosti aplikovat.

Uleví se vám

Přiznání chyb může být sice nepříjemné, ale má několik výhod: zaprvé ukazuje, že jste zodpovědní. To může pomoci vybudovat důvěru a respekt ve vztazích a prokázat hodnotné vlastnosti v profesionálním prostředí. Reflexí svých chyb můžete získat objektivní náhled na své chování a v budoucnu provést změny k lepšímu. Ochota učit se od druhých pak povede k zlepšení vašich vztahů a celkově k lepšímu rozhodování. Přiznání chyb navíc může snížit úzkosti a stres. Snaha zakrýt nebo popřít chyby je většinou psychicky i emocionálně vyčerpávající. Jejich přiznání a vyrovnání se s následky může přinést úlevu a vést k pocitu uzavření.

Sečteno a podtrženo, převzetí odpovědnosti je prvním krokem ke změně. A víra v to, že ke změnám může opravdu dojít, je předchůdcem převzetí odpovědnosti. Pamatujte, že omluva, přiznání chyby nebo změna chybného přesvědčení a chování z vás nedělá méněcenného člověka. Prokážete svému okolí nejen odvahu, ale i upřímnost a sílu vašeho charakteru.