Předbíhání, škádlení i hovory o jídle. 10 obyčejných situací, které dokážou aktivovat trauma z dětství

Lidé, kteří vyrůstali v dysfunkčním prostředí a zažili trauma, (což je do určité míry víceméně každý z nás) mívají často takzvané vnitřní spouštěče. Jde v podstatě o jakési tlačítko, které se zmáčkne tím, když se u druhých setkáme s určitým typem chování, s nímž jsme se potýkali v dětství. Když se takovéto zážitky opakují, dochází k emoční aktivaci.

Přestože mít vnitřní spouštěče není nic neobvyklého, pokud na mnoho situací reagujete přehnaně a nevíte, co s tím dělat, může to mít souvislost právě s vaším dětstvím. Trauma totiž může ovlivnit vývoj našeho mozku a formovat to, jak reagujeme na následné stresory. Pro server Psychology Today o tom píše psychoterapeutka Kaytee Gillisová. Na základě své odborné zkušenosti představuje deset nejčastějších spouštěčů traumatických zážitků z dětství.

Je důležité si uvědomit, že v dospělosti jsme v bezpečí a můžeme od situací, které jsou nám nepříjemné, odejít, nebo je nebrat tak vážně.

1) Nebezpečné předjíždění nebo předbíhání ve frontě může být spouštěčem traumatu z toho, že jste byli odstrkováni, jako by na vás nezáleželo, nebo jste měli pocit, že nejste viděni či oceněni. Gillisová upozorňuje, že takové chování štve prakticky každého. Ale i když to většině lidí vadí kvůli aspektu neúcty a přesvědčení, že jsou v právu, jsou schopni rozpoznat, že arogantní chování se týkalo spíše druhé osoby než jich samotných. Ty, u nichž se aktivovaly rány z dětství, to ale nesmírně rozruší. Podle Gillisové je to proto, že si toto chování takzvaně zvnitřnili, což v nich vyvolává pocity, že v dětství nebyli viděni nebo slyšeni, či že byli odstrkováni.

2) Skákání do řeči může aktivovat trauma z toho, že nás lidé pomlouvali a jednali s námi, jako by na našich slovech nezáleželo. Všichni jsme někdy byli na schůzce, na které se lidé navzájem přerušovali. A přestože by se mnoho z nás shodlo na tom, že přerušování je neslušné, lišíme se v míře frustrace z tohoto chování, poznamenává Gilisová. Pokud to nedokážete nechat plavat, například se začnete hádat nebo to ve vás budí agresi, je možné, že toto chování u vás aktivuje vnitřní zranění z toho, že vás někdo pomlouval a jednal s vámi, jako by na vašich názorech nezáleželo.

3) Být na obědě nebo večeři s někým, kdo telefonuje u jídla, může být spouštěčem traumatu z toho, že vás někdo ignoroval. Mnozí z nás mají takového přítele, který je neustále na telefonu. Můžete být uprostřed hluboké konverzace a on zvedne neznámé číslo, což zcela změní průběh a energii rozhovoru. A to je nesmírně frustrující. Pokud vás to však rozčílí příliš, mohly to ve vás vyvolat pocity přehlížení a odmítání z dětství, uvádí Gilisová.

Jedince, kteří vyrůstali s pasivně-agresivními rodiči, vrací toto chování k pocitu, že jsou malým dítětem, které nedokázalo vyjádřit svou nespokojenost s prostředím, ve kterém musí být.

4) Čekání může aktivovat trauma z toho, že nevíte, zda budou uspokojeny vaše potřeby. Málokdo z nás si čekání užívá. Ale známý pocit, že musíme čekat, často vyvolává vnitřní spouštěče – čekání na pečovatele, kteří byli v danou chvíli roztržití nebo jinak neschopní uspokojit naše potřeby. Dítě tak zůstává v nejistotě – neví, jestli budou jeho potřeby někdy naplněny, vysvětluje psychoterapeutka.

5) Nátlak může vyvolat trauma z toho, že jste se ocitli v nesnázích. Podle Gilisové jde o častý spouštěč u lidí, kteří byli v dětství postaveni před hotovou věc, ať už autoritářskými rodiči, nebo pečovateli, kteří používali různé typy dysfunkční komunikace. Když je na člověka vytvářen nátlak, aktivuje se ta část mozku, která si pamatuje, že se v dětství cítil „zaseknutý“ a obával se, že cokoliv řekne, přivodí další potíže, vysvětluje terapeutka. Vědci navíc zjistili, že trauma z dětství mění vzorce v mozku zapojené do rozhodování. Zajímavé je, že lidé, kteří zažili v dětství trauma a stres, mají problémy s rozhodováním. A proto je pravděpodobné, že budou cítit ještě větší frustraci, když se budou muset rychle rozhodnout.

6) Všeználci mohou vyvolat trauma z odmítnutí. Všichni máme nějakého takového kamaráda nebo kolegu. Měli jste špatný den? Ten jeho byl ještě horší. Vaše dítě dostalo ve škole jedničku? To jeho získalo rovnou tři. Gilisová podotýká, že i když by možná stálo za to, snažit se takového člověka ignorovat, je pochopitelné, že jeho jednání je otravné – zejména pro lidi, jejichž úspěchy nebo starosti byly v dětství odmítány.

7) Lidé, kteří neustále mluví o své stravě, mohou vyvolat trauma způsobené studem kvůli tělu. Mnoho lidí, kteří v dětství zažili rodinné trauma, bojuje se sebeúctou a vnímáním vlastního těla. Dokonce mohou používat jídlo k tomu, aby se s negativními pocity vyrovnali. Být v blízkosti někoho, kdo neustále mluví o svém těle, o tom, co se mu na něm nelíbí, a o jakékoliv nové dietě, kterou drží, může být vyčerpávající. A u mnohých z nás to vyvolává nepříjemné pocity ohledně vlastního těla, vysvětluje Gilisová.

Drobné škádlení je běžným projevem náklonnosti. Avšak někdo, kdo byl v dětství terčem posměchu, na něj může být citlivější než ostatní, kteří tuto zkušenost neměli. V dětství totiž mnoho z nás nesmělo dát najevo, že nám takové chování vadí, a byli jsme nuceni předstírat opak.

8) Když vám někdo lže, může to vyvolat opětovný pocit, že nemůžete nikomu věřit. Mnoho lidí lže na denní bázi – ať už o hloupostech, nebo větších věcech. Nemůžeme ovlivnit ochotu někoho jiného říkat pravdu. Vědomí, že vám někdo lhal, ve vás ale často vyvolává nepříjemné pocity, že s vámi někdo manipuluje. Podle Gilisové vám to pak může připomenout dětství s nedůvěryhodnými pečovateli, což ve vás vyvolává pocit ohrožení.

9) Pasivně-agresivní chování může být spouštěčem traumatu z chování prožitého v dětství. Jedince, kteří vyrůstali s pasivně-agresivními rodiči, vrací toto chování k pocitu, že jsou malým dítětem, které nedokázalo vyjádřit svou nespokojenost s prostředím, ve kterém musí být, popisuje Gilisová.

10) Škádlení může vyvolat trauma z porušování hranic. Drobné škádlení je běžným projevem náklonnosti. Avšak někdo, kdo byl v dětství terčem posměchu, na něj může být citlivější než ostatní, kteří tuto zkušenost neměli. V dětství totiž mnoho z nás nesmělo dát najevo, že nám takové chování vadí, a byli jsme nuceni předstírat opak. Podle Gilisové je pak pochopitelné, že nám škádlení vadí i v dospělosti.

Dar pochopení

Pochopení našich traumatických zranění není ani tak o obviňování druhých a naší minulosti, ale spíše o porozumění. Když poznáme svou minulost, může nám to pomoci zjistit, jak se posunout dál. Ačkoliv je mnoho ze zmiňovaných spouštěčů běžných, lidé, kteří vyrůstali v dysfunkčním prostředí, se kvůli nim potýkají s hlubšími emocionálními problémy. Jejich prožívání v nich vyvolává nepříjemné pocity ze stresujícího a chaotického dětství, během něhož neměli nad věcmi kontrolu a necítili se bezpečně. A tento známý pocit způsobí, že nyní reagují, jako by byli stále dětmi. Je však důležité si uvědomit, že v dospělosti jsme v bezpečí a můžeme od situací, které jsou nám nepříjemné, odejít, nebo je nebrat tak vážně, zdůrazňuje Gilisová.