Aleš Miklík působí už na první pohled jako dobrodruh, který je v divočině a drsných podmínkách víc než doma. Když se pak podíváte na jeho web, jeho dosavadní zkušenosti to jen potvrzují. Horská expedice s ledovým mužem Wimem Hofem, výprava na polární kruh za vlky, spolupráce s mnoha zahraničními kouči a lektory… A také téměř roční studium lesní terapie, tedy metody, která stojí na vědeckých základech a zároveň využívá benefity jednoho z největších darů, které jsme jako lidé dostali. Jde o dar přírody. Právě o lesní terapii, jejím možném průběhu a psychických i fyzických přínosech jsme si s Alešem povídali.
Lesní terapie není v Česku moc rozšířená. Jak jste se o ní dozvěděl a co vás vedlo k tomu ji studovat do hloubky?
Jak už to tak bývá, můj vztah s přírodou sahá do raného dětství. Už tehdy jsem asi podobně jako mnoho dalších lidí vnímal přírodu jako svůj velký zdroj. Pak už jsem jen během života hledal způsoby, jak tento zdroj využít co nejlépe. Nejdřív pro sebe a poté, jak toto poznání předávat druhým. A tak jsem zkoušel různé již známé přírodní metody sebeléčení, terapií a přírodního seberozvoje.
Právě lesní terapie byla jedním z principů, který mě oslovil hned od začátku. Jde o ucelený koncept, jak zlepšovat lidský wellbeing skrze přírodu, který stojí na vědeckých základech. Zároveň využívá to, co všichni známe intuitivně, tedy pocity štěstí, jež v přírodě zažíváme. Také mě nesmírně fascinovalo, že v Japonsku funguje lesní terapie jako součást veřejného zdravotního systému. Znamená to, že je to opravdu funkční metoda.
Lesní terapii jste studoval skoro rok. Co všechno takové studium obnáší?
Studium, které jsem si vybral, organizuje americká asociace Association of Nature and Forest Therapy Guides and Programes se sídlem v USA. Ze všech dostupných alternativ jde asi o nejnáročnější studium. Nicméně pokud chce člověk proniknout hlouběji, rozhodně se vyplatí. Studium konkrétně otevírá dveře k mnoha dovednostem. Jsou mezi nimi určité základy ekoterapie, psychologie, zejména jungovského směru, kde se pracuje s pojmy, jako je třeba liminalita, tedy přechod mezi dvěma stavy nebo fázemi života či vnímání.
Dále získáváme i ryze praktické dovednosti, jako je fytoterapie, tedy základy využití rostlin, nebo první pomoc v divočině. Je to důležité, protože zodpovídáte za skupinu lidí a musíte se o ni postarat po všech stránkách. No a pak se tam samozřejmě věnujete seberozvoji. Já jakožto průvodce musím být schopen vytvořit bezpečný prostor pro prožívání účastníků, ve kterém se cítí komfortně a v němž se nebojí sdílet i velmi niterné pocity. Toto všechno si pochopitelně neosvojíte ze dne na den.
Jaká je vaše role jakožto lesního terapeuta, průvodce?
V asociaci, kde jsem studoval, je průvodcování pojato jako začátek celoživotní cesty. Certifikací to tedy určitě nekončí. Tím se také tento koncept liší od různých mentorských nebo expertních způsobů předávání znalostí, které známe z našeho tradičního vzdělávacího systému. Průvodce je někdo, kdo jde spolu s dalšími lidmi stejnou cestou a pomáhá jim i sobě odhalit potenciál, který byl do té doby třeba skrytý. Takže i já se na té cestě neustále poznávám a zlepšuji a každá lesní terapie je pro mě něčím unikátní.
Jak to funguje v praxi? Co člověk může na terapii očekávat?
Aby terapie měla garantovaný účinek, musí splňovat určité parametry. Říká se tomu takzvaná standardní sekvence. Nejdříve s lidmi projdeme určitými smyslovými prožitky, kdy se naladí na sebe a na své tělo. Tím se zpomalí, zpřítomní a začnou lépe vnímat sebe i své okolí. Poté přecházíme k takzvaným pozvánkám, což jsou mé nabídky na smyslové a další způsoby propojení se s lesem. Záleží na každém, jak je naplní.
Jak už jsem naznačil, já jako průvodce jen lidem otevírám cestu k lesu, neboť on je ve skutečnosti terapeutem. A právě proto jsou tyto pozvánky jen možností. Někdo se třeba raději s lesem potkává skrze jiné smysly, než já mu nabídnu, pro dalšího je v danou chvíli nejlepší terapií prostě se posadit pod strom a nic nedělat.
Ta dívka pak sdílela uvědomění, že poprvé v životě vůbec nic nemusí. A že je to objevný pocit, který chce mít co nejčastěji.
Každá terapie je jiná, takže často hodně improvizuji. Ale lidé jsou celkově zváni k tomu, aby dělali to, co v danou chvíli cítí ve svém těle jako nejlepší. A aby si uvědomovali své pocity v daném okamžiku. Takto přenáší svou pozornost z hlavy, díky čemuž jsou schopni plně vnímat danou realitu. Na závěr máme podobně jako na začátku také přechodový rituál. Je totiž důležité vystoupit bezpečně z prostoru jiného vnímání tak, aby si člověk mohl dané prožitky odnést do běžného života.
Mluvíte o změněném prožívání, liminalitě. Co přesně tím myslíte?
Tím myslím hlavně to, že jinak vnímáte čas i prostor. A nemusí to mít ani nijak výrazné rozměry. V danou chvíli je člověk prostě v lese a je mu dobře. Změnu vnímání pak často zaznamená až s odstupem času, když třeba z toho lesa odchází, nebo právě během závěrečného obřadu. Mnoho lidí si tam uvědomí, že možná ještě nikdy nebyli v tak úzkém kontaktu s lesním prostředím, že by se tam cítili jako doma.
Aleš Miklík
Láska k přírodě jej provázela už od dětství. Postupem času si vytvořil vlastní metody, jak v přírodě zlepšovat své fyzické i mentální zdraví. Také později absolvoval 1,5letý Výcvik vědomého muže u Gregora Steinmaurera či horskou expedici s Wimem Hofem. Učil se ale také od dalších mentorů a lektorů, jako je například Wolf-Dieter Storl, Clemens G. Arvay, Bill Plotkin či Renato Strassmann a mnoho dalších. V roce 2019 opustil práci v prestižní společnosti a odešel do Norska, kde absolvoval téměř roční trénink lesní terapie u americké Association for nature and forest therapy (ANFT). Od té doby provází jako lesní terapeut a pracuje jako tiskový mluvčí Hnutí Duha.
Je to právě i díky liminalitě, během níž se ocitáme v určité přechodové fázi mezi dvěma světy, kdy nám nezáleží na tom, kolik je hodin, a prostě si jen užíváme přítomnost. Zatímco pro někoho může mít tento stav podobu „obyčejné“ pohody, někdo jiný vnímá třeba i různá poselství a zprávy od dalších obyvatel lesa...
Zmiňoval jste pozvánky. Můžete uvést nějaký příklad, jak takové pozvání vypadá?
Pozvánka může mít nekonečně mnoho forem a hodně se odvíjí od toho, co právě probíhá. Ale mohu například vyzvat lidi: Vydejte se mezi stromy a zkuste najít všechny druhy vůní, které vám tento les nabízí. Je to tedy pozvánka k zaměření se na svůj čich. Účastníci terapie pak zkoumají, jak voní různé části rostlin a stromů, které by je třeba ani nenapadly.
Některé části rostlin ucítíte, až když se jich dotknete, takže zapojujete třeba i hmat. Součástí pozvánek je také to, že pokud vás nějaký vjem zaujme, máte ho přinést zpět ke skupině. Právě sdílení je na terapii důležité, protože díky němu si člověk lépe svůj prožitek uvědomí. Kdyby nevěnoval čas sebereflexi a tomu, co právě zažívá, tak by všechno mohlo jen nějak proplout, aniž by to mělo posilující či očistný efekt. Právě na konci při sdílení si lidé často uvědomí, že nějaký velký problém, který právě řeší, najednou vnímají úplně jinak.
Můžete tedy shrnout, co přesně lesní terapie účastníkům nejčastěji přináší?
Lesní terapie určitě není psychoterapie ani její náhrada. Nesledujeme tedy žádné konkrétní procesy a řešení nějakého tématu. Nicméně může se to stát. Ve své hlavě máme totiž tendenci pořád něco omílat dokola a cyklit se v tom. Ale právě na lesní terapii z toho procesu vystoupíme a získáme tak možnost nahlédnout na určité oblasti života z jiné perspektivy.
Pak si třeba uvědomíme, že problém, který řešíme, není zas tak důležitý v porovnání s jinými oblastmi života, které jsme možná doteď přehlíželi. Nebo nám příroda nastaví zrcadlo a poskytne na danou situaci jiný náhled. Když se podíváte, jak žijí některé bytosti kolem vás, tak zjistíte, že existují určité osvědčené recepty, jak s životem nakládat, a není tedy třeba nad tím tolik dumat.
Například?
Například to, že strom se musí v létě obejít dlouhou dobu bez vody. Musí být tedy schopný nakládat s hojností a nedostatkem způsobem, který ho nepoškozuje a který ho naopak může vyživovat a udržovat ve zdravé rovnováze. To znamená, že ani můj pocit nedostatku nemusí být fatální, protože v životě zkrátka přicházejí cykly hojnosti, a naopak zase odevzdávání.
Celkově je smyslem přírodní terapie budovat vztah s přírodním prostředím, díky čemuž pak začínáme sebe sama chápat jako součást něčeho většího, co nás přesahuje.
Nebo si pamatuji na otce a jeho dceru, kteří přišli vyzkoušet pobyt v přírodě s tím, že normálně do lesa nechodí. Dívce bylo asi 16 let. Během terapie ode mě dostali pozvání k pomalé, vědomé chůzi, během níž měli pozorovat, co se kolem nich hýbe. Často pořádám lesní terapie v arboretu Lesnické fakulty ČZU v Kostelci nad Černými lesy, tedy v oploceném areálu, kde je velký klid, protože jsme tam sami.
A tihle dva se rozběhli tempem, na které jsou zvyklí z města, když někam směřují. Tentokrát ale nikam nesměřovali. Velmi rychle tedy došli k plotu a najednou nevěděli, kam dál, což je dovedlo k zajímavé sebereflexi. Ta dívka pak sdílela uvědomění, že poprvé v životě vůbec nic nemusí. A že je to objevný pocit, který chce mít co nejčastěji. K těmto věcem ale lidi nenavádím. Nejcennější je, když si to uvědomí sami. Každý přesně to, co právě potřebuje. A stačí opravdu jen vnímat život kolem sebe.
A co fyziologické účinky lesní terapie?
Z tohoto pohledu je asi nejvýznamnější efekt na imunitní, kardiovaskulární a nervový systém. I studie už dokazují, že pro správně fungující imunitu je dobré strávit dvakrát do měsíce alespoň tři hodiny ve zdravém lese. Souvisí to například s tím, že klenba stromů udržuje u země koncentraci prospěšných látek, které stromy vylučují.
Například to jsou různé terpeny nebo kyslíkové anionty, které se nejvíce drží u tekoucí vody. Je také velmi zajímavé, že největší koncentrace tohoto koktejlu prospěšných částic se v lese nachází ve výšce mezi 1,5 až 2 metry nad zemí, což je právě tam, kde má většina z nás hlavu. Takže moderním jazykem lze říci, že les je pro naše zdraví „optimalizován.“
Mohou lidé provádět lesní terapii i sami?
Určitě je fajn, když si lidé z terapie něco odnesou i do svého běžného života, právě například ten určitý způsob práce se sebou pomocí přírody, kdy přírodu přestanou vnímat jako jakési oddělené kulisy, ale jako důležitou součást sebe samého. Jako takového průvodce na cestě životem.
Celkově je smyslem přírodní terapie budovat vztah s přírodním prostředím, díky čemuž pak začínáme sebe sama chápat jako součást něčeho většího, co nás přesahuje. Pak už si nechodíte do přírody jen brát, ale snažíte se tam i něco vnášet. A to je na tom často nejzajímavější, tento dlouhodobý efekt, to převrácení pohledu, kdy zjistíte, že naše vynucené oddělení od přírody je pouhou iluzí. Pak vám ve chvíli, kdy si tento pocit sounáležitosti uvědomíte, najednou do života vstoupí výrazný prvek smyslu a radosti. Tedy tak důležitá, a přitom zcela obyčejná věc.
Reklama
foto: Se svolením Aleše Miklíka, zdroj: Autorský článek
